Livia Llewellyn – Poslední čisté, jasné léto

 

Tento deníček patří:

Hailie


Tacoma, 15. června

 

Tohle píšu v autě. Když jsme ráno odcházeli z domu, máma zase bulila. Všechno bylo vycíděný a vysmejčený, jako bysme jeli jenom na krátkou dovolenou, i když jsme se měli vrátit až koncem podzimu. Máti uklízela jako šílená už od loňska, začala s tím přesně na mý čtrnáctý narozky. Táta říkal, že hnízdí, protože až se vrátíme, přivezeme si novýho bratříčka, a možná i sestřičku. To mě úplně dostalo, vůbec jsem netušila, že je v tom. Chtěla si toho hrozně moc vzít s sebou, jenže táta ne a ne pronajmout takovej ten velkej obytňák a všecko se muselo vlízt do našeho podělanýho starýho Volkswagenu Camper. A tak máma aspoň chtěla mít všechno naprosto pořešený a srovnaný. Přísahám, že jsem za poslední měsíc vyprala víc prádla a umyla víc nádobí než za posledních pět let! Každopádně jsme si každej sbalili dva kufry a jeden velkej bágl a zbavili se většiny jídla, co by se mohlo zkazit, s výjimkou toho, který si vezeme s sebou (právě teď leží v papírovejch taškách a krabicích vedle mě na zadním sedadle a pod mýma nohama), a víc ani ťuk. Z příjezdový cesty jsme sjeli už brzo ráno, ještě než se pořádně rozednilo, a já se ohlížela a sledovala, jak se náš žlutej domek ztrácí v dáli. Včera v noci jsme s taťkou a Abby, naší fenkou, šli na místo, kde byl Alex. To bylo jedinkrát, co jsem brečela.

A teď svištíme po dálnici do Olympie. Táta to nevzal delší vyhlídkovou trasou kolem poloostrova, jenže do města (kde samozřejmě skoro NEJDE chytit internet) to stejně potrvá ještě pár dní, takže jsem si s sebou vzala tenhle deníček (i když jsem totálně líná do něj psát) a pár knížek. Do Oceanside jedeme na obrovskou rodinnou sešlost – narodila jsem se tam a máma taky. Po mým příchodu na svět se rodiče přestěhovali, léto co léto jsme se tam ale vraceli, nechali jsme toho až před pěti lety, když můj mladší brácha umřel a máti řekla, že už to nezvládne, aspoň nějakou dobu ne. Vzpomínám si, že jsme bydleli ve vážně pěkný chatce kousek od Oceanside, na takovým předměstí, kterýmu se říkalo Dunes, u matčiny tety. Ta nás hlídala, zatímco rodiče obráželi oslavy – na to, aby nás vzali s sebou, jsme byli vždycky moc malí. Pamatuju si všechno to naleštěný dřevo, a že měla pratetička dva obrovský kufry, jeden plnej skládaček a druhej těch nejkrásnějších panenek. A když si člověk stoupl na silnici před chajdu, dohlídl mezi domama a zakrslýma stromkama až k oceánu, byť to k němu byla skoro míle. Tak je to tam rovný. Proto se ta sešlost koná zrovna tam, říká táta, kvůli silnýmu přílivu a rovný pláži. Máma o tom nechce moc mluvit. Vím, že tyhle srazy nikdy neměla ráda, ale já se na to docela těším. Jenom doufám, že ve městě budou nějací zajímavý kluci.


Aberdeen, 16. června

 

Tohle město je děsně strašidelný, ale takovým tím divným způsobem docela zajímavý. Máti tvrdí, že je to architekturou, všechna geometrie je prej špatně a všichni jsou z toho v depresi. Nocovali jsme v motelu hned u dálnice a zvuky dopravy mě pořád budily. A tak jsem chvíli počkala, až máma s tátou pořádně vytuhnou, oblíkla se a vylezla na vzduch. Byli jsme jediní, kdo se tam ubytoval, a v žádným jiným pokoji se nesvítilo. Z balkonu jsem viděla dálnici, všecky ty reflektory náklaďáků a aut. Nějakou dobu jsem jenom stála ve tmě, poslouchala hukot všech těch kár a sledovala proud neustále se vzdalujících rudejch světel.

A pak jsem je zahlídla. Nevím, kde se vzali, ale najednou tam prostě byli, stáli pod jasně žlutýma lampama na parkovišti. Moc dobře jsem je neviděla, ale byli to dva chlapi bez tváře. Nic na sobě neměli, jenom hrozně vysoký černý cylindry, a bledá pokožka se jim celá leskla, byli myslím samá šupina nebo možná měli kůži jako aligátor. Lekla jsem se tak, že jsem si málem cvrkla do kalhot! Stála jsem jako přimražená a polilo mě horko a pak chlad, jako když člověk úplně zkoprní strachy. A oni tam jen stáli a dívali se na mě. Nejradši bych vzala nohy na ramena, táta ale říkal, že nejsou nebezpeční. Jenom se k nim chovej slušně a ber je jako takový naše letní pozorovatele, povídal. Prostě je nech, ať nás sledujou, a všechno bude v pohodě. A potom se začali po tom parkovišti strašně pozvolna a ladně vzdalovat a já nevím, co to do mě vjelo, ale zamávala jsem jim, hrozně pomalu a důstojně. A oni mi to zamávání oplatili! Měla jsem takovou radost. A pak zmizeli a já tam ještě chvíli stála a sledovala míhající se auta, a jak nade mnou proplouvají všechny ty hvězdy. Byla to docela dobrá noc. 

 

Ilustrace: Žaneta Kortusová

Ilustrace: Žaneta Kortusová

 

Ráno před odjezdem z Aberdeenu jsme se stavili na snídani v jedný restauraci v centru, kam jsme chodili pokaždý, když jsme tu byli, v takový starý cihlový budově u továren, co do nich táta jezdil v rámci práce. Jako vždycky jsme si dali úžasnej francouzskej toast a máma kuchaře požádala o recept a on jako obvykle odpověděl, že jí ho nedá. A potom se pohádali a máti jako proč mi ho neprozradíte, vždyť jsme nejspíš poslední zákazníci, který tu za celý léto uvidíte, a on že léto ještě neskončilo a na podzim beztak zamíří do Jižní Ameriky a ten recept si vezme s sebou, a ona na to, že žádná Jižní Amerika už není, debile, to si myslíš, že tam zůstal někdo, kdo žere francouzský toasty, a s tím odběhla na záchod. Kuchař se celej dopálil a zmlkl a potom si ho táta odvedl stranou, nejspíš aby se mu omluvil, že s máti cloumají hormony a všichni v Obsidii budou na jeho tajemnej francouzskej toast úplně natěšení.

Máti by se měla hodit do klidu. Vysvětlila mi, co se na té sešlosti bude dít, že v rámci jakýhosi prastarýho kmenovýho obřadu k uctění předků musíme zatančit kolem nějaký velký mořský chcíplotiny a že po ní musíme házet oštěpy, abysme ji jako porazili, a že na tom nic není. Připadá mi to pošahaný a totálně trapný.

 

Dunes, Oceanside, 23. června

 

Jsme teď na chatě. Pár dní už je to takový zvláštní. Docela se nudím, jsem napjatá a nevím. Je to prostě asi divnej pocit, být na letních prázdninách, když se má stát něco tak neuvěřitelnýho a důležitýho a vy konečně můžete být při tom. Máma s tátou si vyrazili do města na večeři a tohle je vlastně poprvý, co mám chvíli sama pro sebe. Do Oceanside jsme přijeli šestnáctýho. Stačí se dát od Ocean Shores nahoru podél pobřeží, ale je to dlouhá cesta a dálnici po nějaký době střídají polňačky a lesácký silnice a ty se trochu hůř hledají. Ale není na nich takovej provoz. Lidi tady jsou jako my, jsou to příbuzní, členové rodiny nebo dělají pro stejnou společnost jako táta, jsou naprosto v pohodě a nepletou se nám do cesty. V Ocean Shores jsme se nezastavili, sice jsem chtěla, ale táta říkal, že tam už obřad proběhl a prej to totálně posrali (přesně takhle to řekl, jenom cituju!) a celý město je vzhůru nohama. Zastavili jsme se ale u jedný vážně úžasný pláže o něco výš, hned vedle obrovskejch děr po opuštěným kamenolomu. Těžko popsat, jaký tam bylo moře. Chci říct, zvedaly se na něm vlny tak vysoký a šedý a tvrdý, že když udeřily, člověk cítil, jak se pláž zachvěla, a burácely jako hrom. Tyčily se do výšky a držely se v ní, jako by byly živý, jako by čekaly. Na co, netuším. Písek byl všude čistě černej jako v některejch oblastech na Havaji a našli jsme kostru jakýsi obrovitánský velryby, co byla dlouhá jako ulice, kde jsme bydleli. Táta pořád opakoval, že je to kraken, to bylo k popukání. Máma byla docela nadšená, všelijak si ji nafotila a přinutila nás pózovat u lebky. Sedla jsem si do očního důlku. Jo, to bylo celkem hustý! Byla jsem prostě ráda, že se máma baví. Svítilo sluníčko a bylo teplo a všude se to hemžilo rackama a těma nejvtipnějšíma krabama.

Každopádně do Oceanside jsme dojeli na konci odpoledne, když slunce zapadalo za Pacifik a obloha svítila růžově, oranžově a rudě a ve vzduchu bylo cítit písek a sůl. Táta to vzal po hlavní ulici, zaparkovali jsme u mořský restaurace, kam jsme si chtěli zajít na večeři, vylezli jsme z auta a stoupli si doprostřed silnice. Bylo to úplně jako u chaty, obvykle odtamtud bylo vidět až na oceán, vypadalo to, jako by cesta vedla pořád dál, přes pláž až pod vodu. Jenže tu teď nebylo vidět kvůli zdi. Táta je vážně významnej architekt a pomohl ji navrhnout, pro Oceanside a další města severně i jižně podél pobřeží, kde v různou dobu taky pořádali rodinný sešlosti. Samozřejmě s výjimkou Ocean Shore a pár dalších míst, kde zeď nepostavili a nechali se zničit. Máti si blejskla další fotky a pak jsme šli na večeři.

Do chaty jsme se dostali až po setmění. Bylo to tam úplně stejný, jak jsem si to pamatovala, všude samý námořnický věci a květovanej rozkládací gauč. Máma měla slzy na krajíčku, když uviděla kufr s hračkama, ale zamaskovala to, šla do kuchyně řešit jídlo a táta dělal, že si ničeho nevšiml. Uznávám, že když jsem si ty skládačky prohlídla, taky na mě trochu padl smutek. Vybavilo se mi, jak jsme je s Alexem skládali na rozviklaným lepenkovým stolku, co nám postavila pratetička. Poslední léto před tím, než se mu začalo dělat blbě. Bylo to očkováním. Všichni chlapi v rodině s ním začali už zhruba v devíti letech, aby se poprali s nějakou infekcí, vůči který by v dospělosti nebyli imunní, občas ale dojde k alergický reakci a s jejich tělem to provede něco strašnýho, jako se to stalo Alexovi. Táta se cítil hrozně provinile, ale jak to mohl tušit?

Každopádně je tu klid. Nejsou tu vůbec žádný zajímavý kluci, všichni asi budou s chlapama na zdi. Trávila jsem čas s máti a pár dalšíma příbuznejma a jejich dcerama, nejspíš jako mýma sestřenicema, četla jsem si a opalovala se u nich na dvoře. Není tu nikdo hustej. Žádná sestřenka není ničím zajímavá. Jedna ani neznala Beyoncé! Ty pěkný bikiny jsem si brala zbytečně.

 

Zeď, Oceanside, 5. července

 

Včera se, jak jinak, slavil Den nezávislosti a všude v Dunes se na dvorcích konala spousta pařeb a opíkaček. Konečně jsem potkala pár pěknejch kluků, ale všichni to pochopitelně byli moji bratranci a ani se se mnou nechtěli bavit a chovali se docela hrubě. Večeři jsme si samozřejmě dali už odpoledne, protože po setmění se všichni z města a z Dunes sešli na zdi. Bylo to šílený. Všichni jsme šli dlouhou hlavní ulicí, nikdo nejel autem a nikdo si nesměl vzít foťák ani mobil. Většina světel byla zhasnutá, výjimku tvořilo jenom pár bláznivejch lamp v průčelí několika obchodů a restaurací, takový velký skleněný koule, co svítily sytě zeleně. Bylo to strašně krásný a zvláštní. Pořád jsem si prohlížela vlastní tělo – vypadalo to, jako by mi kůže zevnitř zářila. Dělalo to tak všem ženskejm a holkám. Kluci a chlapi na sobě do jednoho měli černý sako, i když bylo vážně horko. Vždyť je půlka léta. Spousta se jich netvářila dvakrát nadšeně. Ale je to tradice, říkal táta. K tomuhle srazu to patří. A další tradicí je, že v noci všichni muži doprovodí všechny ženy na vrchol zdi, byla to jediná příležitost, kdy jsme se tam mohly podívat. No, vzala bych jed na to, že s tímhle obyčejem začali o nějaký jiný noci, ale potom ho nejspíš přesunuli na čtvrtýho července, aby měli výmluvu pro všecky ty ohňostroje a pivo.

Když jsme došli ke zdi, chlapi nás vedli v řadě dovnitř, dlouhýma úzkýma chodbama po schodech nahoru. Bylo to trochu jako školní požární cvičení naruby. Na těch schodištích nebylo žádný osvětlení a většinu času jsem musela lízt po čtyřech jako pes. Netušila jsem, kdo je za mnou, ale jsem ráda, že před sebou neviděl můj zadek. Když jsme vylezli nahoru, čekalo tam na nás zhruba deset pozorovatelů jako ti, který jsem zahlídla na parkovišti, nazí, bez tváře, s vysokýma cylindrama. Nepoznala jsem, jestli jsou mezi nima ti, co jsem už viděla. Zblízka nevypadali tak přátelsky. Všichni naprosto ztichli a znehybněli. Stáli jsme v řadě podél obloukový zdi, všechny ženy byly vepředu, aby viděly přes železný zábradlí, a chlapi za nima. Když už jsme byli tak vysoko, chtěla jsem se podívat na město, ale chlápek za mnou mě chňapl a násilím mě otočil zase na druhou stranu. Debil.

Každopádně… Všichni jsme takhle pár minut stáli ve tmě. Nikdo neřekl, jestli se máme na něco dívat. Nikdo nemluvil. Pláž byla černá, tvořil ji stejnej písek, jakej jsme s mámou a tátou viděli u toho lomu, tady ale byla rovná a úplně holá. Předtím mi nedošlo, jak je zeď vysoká, ale byla obrovská, tak široká, že jsme se na ni vešli úplně všichni – nějakejch skoro dva tisíce lidí –, a velká se mi zdála i pláž, kterou obkružovala. Vlny byly dál, než jsem si pamatovala, nebo přinejmenším dál než u Dunes, a zvedaly se do ohromný výšky. Nestačila jsem zírat. Kdyby dojely o něco blíž, přelily by se přes zeď. Přihnaly by se k ní jako nějaký stádo obřích zvířat, jako hadi z vody a pěny – postřehla jsem, že všichni, včetně mě, najednou tak nějak zalapali po dechu a ucouvli –, a potom by udeřily, odplavily písek a pláž by zůstala hladká a čistá.

A tak jsme se ještě pár minut dívali a potom nad městem začaly bouchat rachejtle a všichni se otočili na druhou stranu a nadšeně jásali. Byla to celkem dobrá show. Pořád jsem se ale ohlížela po pláži. Byla jsem trochu nervózní, že k těm vlnám stojím zády. Mírně jsem se vyklonila přes zábradlí a líp si prohlídla pláž a spodek zdi. Netušila jsem, jak se máme dostat dolů na obřad – neviděla jsem žádný východy od schodišť a zeď vedla přímo do oceánu, dost daleko. Možná nás shora spustí ve člunech? Nevím. A potom ohňostroj skončil a všichni sestoupili po schodech zase dolů. Ve městě se v barech a restauracích konalo pár oslav, ale my jsme šli s mámou a tátou domů. Sousedi vedle nás pořádali velkej mejdan u bazénu, podle mě hrozná zbytečnost (jako mít bazén, když žijete u moře, ale co už), takže mi bylo jasný, že rodiče půjdou tam. Máma se mě zeptala, jestli nemám ohledně pláže nějaký otázky, a já řekla, že ne, ale to jsem lhala. Nevím, nechtělo se mi o tom mluvit. Máma mě objala a prohlásila, že všechno bude v pohodě. Vtipný, když ještě před třema týdnama byla z toho srazu úplně na prášky.

Jakmile jsme došli k Dunes, táta mi poklepal na rameno a řekl, ať se podívám dozadu. Po celé zdi rozmístili ty kulatý zelený lampy. Ve vzduchu mezi městem a pláží se tak vznášel obrovskej oblouk podivnejch zelenejch světel a všechny se blýskaly jako malý majáky nebo osvětlení ranveje. Táta se zeptal, jestli to není hustý, a já na to, že jo, že je to nářez, nebo tak něco. A v tu chvíli mi celá ta sešlost začala vrtat hlavou, polilo mě horko a vzápětí mi po zádech přeběhl mráz, ale dělala jsem, jako že jsem naprosto v klidu a v cajku.

Takhle… Když jsem se dívala na oceán, zatímco všichni ostatní sledovali ohňostroj, něco jsem zahlídla. Přísahám, že jsem něco zahlídla, za všema těma vlnama, v měsíčním svitu, jenom na chvilku a hned to zmizelo. Nebyla to kosatka ani plejtvák, těch jsem už v životě viděla mraky. Přísahám bohu, že jsem zahlídla obrovskou ruku.

 

Dunes, 11. července

 

Nic se neděje. Asi by to byla skvělá dovolená, kdybysme byli na dovolené, kdybych v sobě pořád necítila klubko úzkosti, kvůli kterýmu se samou bolestí občas zlomím v pase. Je teď vážně horko, každej den skoro třicet stupňů. Většinou jdu k sousedům, lehnu si u bazénu na deku a poslouchám hudbu z iPodu nebo si čtu. Krásně jsem se opálila. Máma chodí se mnou a klábosí s dalšíma ženskýma, občas si vyrazíme do Oceanside nebo se jen tak procházíme a nakupujeme v krámcích cetky, hadry a časopisy a chodíme na oběd do restaurace. Když jsme venku a kráčíme po úzkejch chodnících, hrozně se snažím to nedělat, ale pořád se dívám na zeď. Nemůžu si pomoct. Ty světla se pořád blýskají, ve dne v noci, a občas se ozve mohutný zadunění a země se mírně zachvěje, jako by vlny dosáhly ke zdi a pokoušely se ji zbořit. Stává na ní většina chlapů z města i z Dunes a taky spousta pozorovatelů. Táta tam tráví každičkej den. Nemluví o tom a já jsem za to ráda. Vždycky si dáme večeři – máma mě učí vařit, včera jsem uklohnila špagety! – a potom se díváme na telku, pokud je dobrej signál, hrajeme deskovky nebo jdeme na návštěvu za někým z rodiny. O zdi nemluví nikdo. Občas přistihnu pár máminejch a tátovejch přátel nebo příbuznejch, jak se na mě dívají, a oni zmlknou a odvrátí se. Dělají to všem holkám. Dost děsivý.

Včera večer jsem se vyplížila ven a zkusila vyfotit ty světla, ale mám něco s mobilem, vůbec nefunguje. Asi se rozbil. Tohle léto stojí za houby.

 

Dunes, 23. července

 

Jsem děsně unavená, ale nemůžu usnout. Táta právě odešel. Je kolem půlnoci a zhruba před hodinou zaklepali na dveře nějací chlapi, táta s nima pár minut mluvil a potom si oblíkl černý sako a odešel. Řekl nám, že už je skoro čas a ať se dobře vyspíme, že pro nás zítra brzo ráno chlapi přijdou a obřad začne. Trochu jsem vyšilovala, ale máma mě zklidnila a potom mi nalila trochu vína – mou první skleničku! –, zase se div nerozplakala a měla menší proslov, jak se zítra všechno změní a stane se ze mě žena (BOŽE! to bylo trapný) a jak je na mě hrdá a ví, že ať se stane cokoli, jednou ze mě bude skvělá máma. Víno chutnalo hrozně, myslela jsem, že má chutnat po ovoci, ale máti mě přinutila ho dopít. Je mi teď trochu blbě, připadám si taková vláčná a omámená. Pořád myslím na Alexe. Myslím na jeho kostru na našem dvorku, celou zkroucenou, stočenou a zetlelou. A na Abby, mou mopslici s velkýma očima a malou lebkou plnou červů a hlíny.

Proč nosí všichni chlapi cylindry?

Proč slyším troubení

 

Dunes, 29. srpna

 

No teda. Zameškala jsem měsíc.

Před pár dny mi sundali sádru, prsty mám sice ještě trochu ztuhlý, ale už můžu psát, aniž bych se u toho rozbrečela. Tím chci říct, že můžu psát, aniž by mě bolely prsty, a že o tom, co se stalo, dokážu psát, aniž by se mi po tvářích koulely slzy, aniž bych upustila propisku a zadívala se do prázdna, na stěnu, z okna, kamkoli, jenom ne na deníček, kterej mě nutí si vybavovat, co se dělo, a převádět to do slov. Což bysme asi dělat neměly – totiž ženy by tohle dělat neměly, pořizovat jakýkoli záznamy. Ale já myslím, že bych měla, z důvodů, do kterejch teď ještě nebudu zabíhat. Prostě je podle mě důležitý si takový věci pamatovat, mít vlastní záznam. Máma s tátou vyrazili na odpoledne do města, podívat se na moje nový sestřičky, takže jsem tu sama.

Tohle se teda stalo.

 

PLÁŽ, 24. července

 

Nepamatuju si, jak jsem usnula. Za to může to víno, vysvětlila mi potom máma. Chlapi nám do něj něco dali, aby nám pomohli usnout. Je to tak pro všechny snazší.

Probudila jsem se v kleci, nahá. Hlava mi ležela na mámině stehně a máma mě hladila po vlasech, jako když jsem byla malá holčička. Klec byla ze železa nebo oceli a zakrytá tlustou plachtou, připevněnou tak, že ať člověk dělal co dělal, nemohl ji nikde nadzvednout a podívat se ven. Cítila jsem mořskou sůl a slyšela burácení vln. Poznala jsem, že jsme venku, přímo na pláži, ale oceán zněl vzdáleně jako při ranním odlivu. Připadala jsem si vážně dezorientovaná, sedla jsem si a zkusila se mámy zeptat, co se děje, ale ona udělala pššš. Taky byla nahá. Cítila jsem se k smrti trapně. Potom máma zašeptala, ať jsem zticha a prostě dělám všechno, co ona a ostatní ženský. Že prej jestli se rozdělíme a já budu zmatená nebo vyděšená, instinkty mi napoví.

Plachta se zvedla – a přes nos nás praštil pach, nejen oceánu, ale taky odlivu, co po sobě zanechal nějakýho umírajícího leviatana. Slyšela jsem, jak se pár holek poblilo. Po jedný straně klecí jsme měly zeď a po druhý pláž. Bylo časně zrána, tak brzo, že písek, voda a obloha měly stejnou barvu, takovej mdlej odstín tmavě modré. Na pláži leželo cosi bílýho a znetvořenýho. Nejdřív jsem si myslela, že je to asi velryba – co jinýho by mohlo být tak velký? A potom jsem si uvědomila, že je to zaoceánská loď – žádná velryba by nemohla být tak obrovská. Máma zatlačila na bok klece a ten se otevřel. Klece se otevíraly všude kolem, u oblouku zdi, a ženský s dcerama vylízaly na písek, dohromady nás tam bylo možná pět set. Všechny jsme byly bosý a nahý a třásly se chladem. Přimhouřila jsem oči, pootočila hlavu a pak mi to došlo. Byla tak velká, že jsem ji nejdřív nepoznala. Ale potom jo. Už jsem to viděla.

 

Ilustrace: Žaneta Kortusová

Ilustrace: Žaneta Kortusová

 

Byla to žena. Žena tak obřích rozměrů, že jsem neviděla konce jejích nohou. Ležely ve vodě, vlny jí omývaly kolena. Ruku měla nataženou, konečkama prstů se skoro dotýkala řady klecí. Poznala jsem, že je to ta bledá ruka, kterou jsem tý noci u mořskýho pobřeží zahlídla v dálce, jak ve svitu měsíce po něčem chňapá. Vykročily jsme po pláži k obličeji tý ženy, některý se rozběhly. Po černým písku se prostíraly dlouhý modrozelený vlasy připomínající mořský řasy. Žena ležela na zádech, jednou tváří k zemi, velký oči vykulený dokořán. Nevypadala jako nějaká odporná rybí obluda. Vypadala jako jedna z nás. Jako já. Cítila jsem její horkej dech. Skončila na pláži, ale mlela z posledního. A to její břicho! Vypínalo se jako Mount Rainier, celý bílý, kulatý a plný.

„Je těhotná,“ pošeptala jsem mámě a ta přikývla. „Máme kolem ní tancovat?“ zeptala jsem se.

„Ne tak docela. Máme jí pomoct s porodem,“ odpověděla máma. „Nejdřív ale musíme být statečný. Čeká nás něco hrozně těžkýho.“

Po ženině břiše cosi sklouzlo a přistálo to na písku. Nejdřív jsem to pořádně neviděla, mělo to stejnou barvu jako její skvrnitá pokožka. Zvedlo se to ze země a všechny jsme sebou trochu trhly. Nato jí po břiše sklouzla druhá taková věc a třetí se jí vysoukala zpod prsa. Po celým těle se jí to hemžilo pohybem, stovkama oddělujících se vlnek. Máma mě chňapla za ruku, abych neutekla. Ženský všude kolem holkám něco šeptaly a držely je za ruce.

„Nebraň se tomu,“ špitla máma. „A neutíkej. Prostě je nech, ať si udělají, co potřebujou.“

„Co jsou zač?“ zeptala jsem se.

„Nevím. Možná to vědí chlapi. Tihle tvorové se nechávají vynýst na hladinu a teď čekají, až se jí narodí děti.“

„Děti?“

„Má vajíčka, stovky samičích vajíček, a když se líhnou, tihle tu čekají na holky.“

„Aby je sežrali?“

„Ne. Aby se s nima třeli.“

Vedle mě se ozval vysoko posazenej jekot. Jedna holka se vyškubla a dala se na útěk a potom jsme se všechny rozkřičely a naše tenký hlasy se odrážely od zdi tam a zpátky. Dala jsem matce pěstí do břicha a odstrčila ji. Všechny jsme utíkaly, zdrhaly jsme, co nám nohy stačily, po měkkým, pomalým písku zpátky ke klecím, a k ničemu to nebylo, žádná nebyla dost rychlá a žádná nebyla dost silná a něco mě popadlo za vlasy a vyhodilo vysoko do vzduchu jako tetiččinu panenku. Dopadla jsem na záda a rázem to bylo na mně, měkká, lepkavá kůže, sající ústa a smrad. A bušilo to do mě obrovským tvrdým baňatým výrůstkem a bolelo to tak, že jsem se rozplakala a pozvracela, a olizovalo mi to obličej a vráželo mi to plandavej jazyk do pusy a já zase zvracela a dusila se a ono to do mě ne a ne přestat bušit a ucítila jsem, že mi v sevření tý obludy křuplo zápěstí, a s příchodem bolesti se všechno najednou rozzářilo, zklidnilo a zjasnilo. Zůstala jsem nehybně ležet, ta stvůra mě pořád dokola ojížděla a já se dívala na železnou oblohu a čekala, až nade zdí vysvitne slunce.

A po nějaký době toho ten tvor nechal a odvalil se ze mě, třásl se a mrskal sebou jako obrovská ryba. Já s roztaženýma nohama a otevřenou pusou ležela na písku a sledovala, jak umírá. Holky všude kolem se bránily a řvaly, vzduchem se neslo hekání a sténání, pach zkažený vody, zvratků, semene a rybiny. Všechny jsme vzlykaly. Pomalu jsem se posadila. Bolel mě každičkej sval v těle, každá kost mi připadala zlomená nebo pohmožděná. Polovina těch příšer už umírala nebo umřela. Některý zuřivě zápasily o holky a tlustýma drápama a zubama trčícíma z předsunutejch spodních čelistí si navzájem rvaly končetiny. Nevěděla jsem, kde je matka, ale nechtěla jsem se dívat. Holka vedle mě byla napůl zabořená do písku. Poznávala jsem ji z Dunes. Měla promáčknutou hlavu a v hnízdě rozmlácenejch a rozsypanejch zubů jí pořád vězel výrůstek tý mrtvý obludy.

Zase mi bylo na blití, jenže uvnitř jsem byla úplně prázdná.

Za náma začaly rachotit klece. Otočila jsem se a moc jsem nezvedala hlavu. Na klece shora padaly nože, občas se odrazily do písku. Dlouhý, ostrý řeznický nože a mačety. Po nich následovaly sítě, obrovský rybářský sítě, sklouzávaly dolů jako propíchnutý balony. Podívala jsem se na vrchol zdi. V sílícím světle jsem viděla část chlapů, jak z jejího dlouhýho kamennýho oblouku házejí nože. Ostatní stáli u zábradlí, psali si poznámky do notýsků, povídali si s pozorovatelama a dívali se na nás jednoduchýma i dvojitýma dalekohledama. A pak jsem si toho všimla. Většina jich měla vyndanej penis. Honili si ho při pohledu, jak jejich manželky a dcery ječí, hroutí se a umírají na pláži úplně jako ta obryně, a honili si ho skrze kovový zábradlí, jako by to bylo vzrušující, že už to víc ani nejde.

Ucítila jsem na noze dotyk ruky, honem jsem ucukla a polkla výkřik. Byla to matka, potácela se kolem mě. „Vem si nůž a síť,“ řekla. „Musíme posbírat vajíčka.“ Dívala jsem se, jak mě míjí, z rozbitýho nosu jí tekla krev a další se jí řinula mezi nohama. „Mám zlomenou ruku,“ namítla jsem. „Tak použij tu druhou.“ Hodila po mně mačetu, zasáhla mě do nohou a rozsekla mi kůži. Probodla jsem ji pohledem, ale ona kolem mě jen prošla. Kulhala jsem za ní, po tvářích mi tekly slzy. „To máš za tu ránu do břicha,“ ucedila nakonec.

„Kdy začne ten tanec?“ opáčila jsem.

„S těmahle kecama na mě nechoď,“ odvětila. Neohlídla se po mně, šla dál k obryni. Ostatní starší ženský se belhaly a ploužily ke klecím, braly do rukou nože, pomáhaly mladším holkám vstát a vydávaly se k velkýmu břichu. Část jich obcházela pláž a dorážela příšery, který ještě úplně nezdechly. Některý dobíjely holky.

Matka došla k ženině krku. Obryně teď dýchala hrozně mělce, bylo už skoro po ní. Vůbec se nehýbala. Zastavila jsem se před jejíma očima. V životě jsem tak velký oči neviděla a ty barvy – nedokážu je popsat. Nepodobaly se žádnýmu pozemskýmu odstínu a pohybovaly se a přelívaly jako šňůrky drahokamů tančící na hvězdnatejch vlnách. Myslím, že mě viděla. To už nezjistím. Zachvěla se, jednou dlouze vydechla a pak jsem poznala, že se už nedívá ani na mě, ani na cokoli jinýho na pláži.

„Pojď.“ Matka stála v krvavé řece a mačetu a půlku těla měla rudou a vlhkou. „Tys ji zabila,“ řekla jsem.

„Stejně umírala. Přišla na pláž porodit a umřít, takhle to její druh dělá.“

„A my jsme její děti? Takhle jsme se narodily?“

Máma přikývla. „Přesně tak. Holky nerodíme. Nemáme to dovoleno. A tahle bytost,“ ukázala na tělo, „rodí jenom samice. Takže jsem tě dostala tady a moje matka mě taky dostala tady, když jsme před mnoha lety vylezly z oceánu v někom, jako je ona.“

„Táta ale říkal, že se vrátíme s chlapečkem, vzpomínáš? Že budeme mít kluka.“

Máma ukázala na jednu stvůru. „To dělají oni. Na to jsou dobří, pokaždý. Příští rok obě porodíme, a když to budou kluci, budeme si je moct nechat.“

Ženský v dáli zajásaly. Rozpáraly mačetama břicho a po pláži se rozlívala záplava krve a placenty. Hustým tratolištěm se valily a točily kulatý věci ne větší než volejbalovej míč.

„Ale mami…“ Začínala jsem brečet. Nechápala jsem, co říká, jak to myslí. Přitiskla jsem si zlomenou ruku k břichu. „Já jsem těhotná? Co bude, jestli čekám holku? Co je s holkama, když můžeme mít jenom kluky?“ A máma si povzdechla, jako by chtěla říct, že jsem TAK STRAŠNĚ hloupá, nasadila divnej, napjatej úsměv a řekla: „Co tě vede k tomu, že tvůj bratr a pes jsou jediný mrtvoly zakopaný na dvoře?“ A s tím zamířila pro vejce a prázdnou síť táhla za sebou.

Došla jsem k ženině natažený ruce a hrozně dlouho jsem u ní stála, dotýkala se konečkama svejch pěti drobnejch prstů obřích závitů její drsný pokožky a přemýšlela o všech těch hladkejch placatejch kamíncích na dvoře, na kterejch jsem sedávala a po kterejch jsem se proháněla, a jak máma, když jsem byla ještě malá, nosívala volný šaty a namísto objetí mi dovolila jedině vzít ji za ruku. A potom se mrakama prodralo slunce a viselo vážně nízko a všechno se tak krásně a jasně rozzářilo, všechen ten černej písek, rudý hromady kouřících orgánů, kopce bílýho masa a ženiny krásný vyhasínající oči. Široký řeky sraček, blan a vnitřností, rozkvétající v temný oblaka a odplývající do vody. A všechny ty vajíčka nabraný do sítí a vlečený k prázdnejm klecím, ty nechutný růžový váčky, co jsme kradly, co jsem kradla, mrtvý obryni a pro který bude tenhle houf cizích ženskejch po zbytek života matkama. Stejně jako to bylo se všema ostatníma na pláži. Stejně jako to bylo se mnou. Nohy se mi barvily do fialova, tekla mi po nich mořská voda a semeno a nato se otevřela zeď, vyšli z ní chlapi v ochrannejch oblecích a s obrovskejma sekerama a pilama na kosti, rozběhli se k tělu, k jasný ranní obloze vylítly vlhký kousíčky mrtvý obryně a racci začali radostně vyvádět.

A já zvedla oči ke zdi zalitý sluncem, ke všem těm černě oděnejm chlapům a klukům, co se dívali a povídali si o ostatních ženách i o mně a pořád něco poznamenávali nebo si zapisovali, pořád tam stáli s ptákem v ruce, smáli se a sledovali nás. A tohle byla pláž, kde jsem se narodila, krásná pláž mýho dětství, a ať jsem se podívala kamkoli, nikde nebylo nic jinýho než špína, pěna, ošklivost a smrt.

A tak skončilo léto.

 

Ilustrace: Žaneta Kortusová

Ilustrace: Žaneta Kortusová


Dunes, 29. srpna

 

Každopádně… Jo, no. Rodinná sešlost.

Nevím, co se stalo se všema těma kusama mrtvý obryně. Přišli další chlapi a všechno naložili a potom začali bez přestávky rozebírat zeď. Pošlou ji do nějakýho jinýho města, který ji bude potřebovat příště. My se za pár dní vrátíme do Tacomy. A pak mi začne škola, což je tak divná představa, že to fakt nedávám! Co je ale vtipný, najednou se ukázali všichni ti kluci, který jsem celý léto nemohla nikde najít nebo kteří o mě nejevili sebemenší zájem, motají se kolem chatek, kde bydlí holky, a hrozně po nás jedou, hrozně o nás soupeří a snaží se, abysme na ně nezapomněli, až odjedeme. Dokonce i chlápek, co si hraje na mýho otce, se na mě divně dívá, když u toho není ženská, která se nazývá mou matkou, ale zpražila jsem ho pohledem tak, že mu je jasný, že se nikdy o nic kurva nepokusí. Nevím, teď, když všichni vědí, že jsem v tom, asi mají pocit, že by ze mě byla dobrá manželka, dobrá máma jejich, jak doufají, syna. Možná mě sledujou, jako když stáli na zdi. Možná se bojí, co bych jim mohla udělat, když se ke mně otočí zády, co jim udělám jako vlna drsný mořský bouře.

Jednou.

 

Z amerického originálu

The Last, Clean, Bright Summer

vydaného roku 2014

v druhém čísle časopisu Primeval – A Journal of the Uncanny

vedeného Geoffem Hyattem

přeložil Roman Tilcer;

redigovala Jana Nečasová

 

Livia Llewellyn

Foto: archiv autorky

 

Livia Llewellyn píše temnou fantasy, horory a erotickou literaturu a její příběhy se objevily ve více než osmdesáti antologiích a časopisech včetně dvou svazků The Best Horror of the Year proslulé Ellen Datlowové, antologie Year's Best Weird Fiction sestavené Lairdem BarronemThe Mammoth Book of Best New Erotica. Její sbírky Engines of Desire: Tales of Love & Other HorrorsFurnace byly nominovány na Cenu Shirley Jacksonové a další nominace obdržela za povídky „Omphalos“ a „Furnace“. Za povídku „One of These Nights“ získala v roce 2020 Cenu Edgar, nesoucí jméno E. A. Poea. Vydali jsme novelu Ta, co jde první. Autorku najdete na stránkách www.liviallewellyn.com.