Prolnutí nejvyššího s nejnižším – rozhovor s kreslířem a sochařem Markem Škubalem [rozhovor]

 

Marek Škubal je sochař, kreslíř a pedagog, studoval na AVU v Praze v sochařském ateliéru Jindřicha Zeithammla, absolvoval stáž v ateliéru grafiky Jiřího Lindovského (AVU) a na Taipei National University of the Arts na Taiwanu. Po ukončení magisterského studia pokračoval v doktorském programu v ateliéru kresby u Jiřího Petrboka. Vystavuje v České republice i v zahraničí, v posledních letech se účastnil např. výstav Vanitas (DOX), Sen ve snu – Edgar Allan Poe a umění v českých zemích (NG) nebo Samota uprostřed davu – Charles Baudelaire a české umění (GASK). Najdete ho na Instagramu.

 

Marek Škubal foto Olga Stráníková

 

Foto: Olga Stráníková

 

Na vaši tvorbu jsem narazil nejprve ve skupině čtenářů H. P. Lovecrafta a posléze na obálkách audio zpracování Lovecraftových příběhů z dílny Planet Dark. K Lovecraftovi se vaše kresby bezesporu hodí, nejdete však klasickou cestou mnoha jiných ilustrátorů, kteří sázejí hlavně na humanoidní postavu Cthulhu s chapadly namísto vousů. Přiblížíte nám, jak jste ke svojí svébytné koncepci dospěl?

 

K Lovecraftovi jsem se dostal relativně pozdě, byl jsem na jeho dílo upozorněn právě až v souvislosti s mou vlastní tvorbou. Přestože jsem z něj tím pádem nikdy přímou inspiraci nečerpal, naše přístupy mají občas styčné plochy. Především je to nezemský, „božský“ původ Lovecraftových entit, vzdálených veškerým lidským měřítkům a představám. HPL sám často používá slov jako nevyslovitelný, nepopsatelný, líbí se mi, že ponechává prostor mystice, imaginaci a tajemství. To už bohužel nelze říci o většině produkce lovecraftovských ilustrátorů (čest výjimkám!), a tak dochází k postupné devalvaci mysteriózního na mnohdy poněkud toporně strašidelné. Tím, že se Lovecraftovo dílo stalo v průběhu doby určitým (pop)kulturním fenoménem, došlo jednak k jisté ilustrátory dodržované unifikaci vzhledu lovecraftovských entit a nabalila se na něj navíc bohužel i vrstva veskrze komerčního balastu – vámi zmíněný Cthulhu se tak objevuje i v podobě plyšových hraček, hrníčků atd.

 

Takový přístup je mi pochopitelně vzdálený. Moje cykly Animal Bodhisattva a Bůh odporných věcí, které bývají do kontextu s Lovecraftem uváděny, jsou vlastně takovými panteony, svoji tvorbu vnímám jako sakrální. Jsou to v podstatě ikony, symboly odkazující k univerzálním, člověka přesahujícím principům, stojícím nad dualitou dobra a zla, mimo naše vnímání světa. Není tedy pravdou, že bych se snažil adorovat zlo nebo chtěl diváka šokovat či vystrašit. Forma, kterou používám, není líbivá, je to ale jen povrch, pod nějž je třeba se při konfrontaci s obrazem dostat.

 

Mluvil jste o obálkách k lovecraftovským audioknihám. Tam byly použity tři už hotové práce z cyklu scratchboardů (vyškrabovaných kreseb) Bůh odporných věcí. Toto spojení byl nápad grafiků ze studia Marvil, kteří připravovali k audioknihám vizuální část. Ve studiu Marvil totiž v roce 2018 vznikala i publikace Bůh odporných věcí, v níž je celý šedesátipětidílný cyklus publikován a která doprovázela stejnojmennou výstavu v pražské Trafo Gallery. Podoba obálek tedy vznikla na základě dat z knihy a já jsem pak byl požádán, zda bych s jejich použitím souhlasil. Přiznám se, že jsem velmi váhal použít své volné práce se všemi jejich významy jako ilustraci k Lovecraftovi, bylo mi jasné, že tím sám podporuji nepravdivé tvrzení, že z Lovecrafta vycházím. Nakonec jsem souhlasil, vizuální podoba přebalů se mi líbila, beru to ale stále jako jednorázovou záležitost.

 

12 Bůh odporných věcí 46 2016 scratchboard 152x171mm foto Radek Typovský

 

Bůh odporných věcí 46. Foto: Radek Typovský

 

Album reprodukcí Bůh odporných věcí vyšlo v limitovaném nákladu. Je ještě k dispozici?

 

Ano, ručně zhotovené album pěti ilustrací jsem vydal v nákladu třiceti signovaných a číslovaných výtisků, prvních dvanáct má ještě speciální pouzdro. Jedná se o bibliofilii, kterou jsem vyrobil už v roce 2014 pro výstavu, na níž byla poprvé představena část vznikajícího cyklu, a většina výtisků už tehdy našla své majitele. roce 2018 se ale celý dokončený cyklus Bůh odporných věcí podařilo převést do knižní podoby, jedná se o publikaci doprovázející výstavu v Trafo Gallery. Z výsledné knihy, zpracované ve studiu Marvil, mám dodnes velkou radost. Obsahuje kompletní a chronologicky řazené reprodukce scratchboardů, navíc v měřítku 1 : 1 s originály. Obrazovou část doprovází trojice textů – od Otty M. Urbana, Evy Bendové, která byla kurátorkou výstavy v Trafo Gallery, a můj text autorský. Dali jsme si velmi záležet i na úpravě, kniha má otevřený hřbet s přiznanou vazbou, černou ořízku… Snažili jsme se vytvořit skutečný artefakt, který by uzavřel moji pětiletou práci na kresebném cyklu.

 

14 Bůh odporných věcí 61 2017 scratchboard 152x171mm foto Radek Typovský

 

Bůh odporných věcí 61. Foto: Radek Typovský

 

Tady bych doplnil, že je kniha stále k sehnání. Ale zdržme se ještě u cyklu Animal Bodhisattva. Bódhisattva je pojem z buddhismu a označuje toho, kdo usiluje o probuzení – v kontextu buddhismu tedy o procitnutí ze snu o koloběhu neustálého zrození, který vnímáme jako skutečnost. Je vám buddhismus blízký, nebo se jednalo především o způsob, jak cyklu kreseb dodat určitou hloubku nebo návod, jak si je vykládat?

 

Přestože nejsem buddhista, pojem Bódhisattvy jsem si z tohoto učení vypůjčil, stejně jako některé ikonografické prvky. Vycházel jsem z ikonografie tzv. transcendentálních bódhisattvů. Tak jsou v buddhistické tradici nazývány nejvyšší bytosti, které v sobě zničily chtivost, zlobu a nevědomost, rozvinuly moudrost a vymanily se tak z koloběhu znovuzrození (sansára). Své konečné buddhovské vyvanutí (parinirvána) však odsunuly, aby neztratily možnost dalšího působení na tomto světě, kde, vedeny soucitem, přispívají k záchraně nižších bytostí. Pracoval jsem především s ikonografií transcendentálního bódhisattvy Avalokitéšvary, od něhož jsem si vypůjčil motiv většího množství hlav, značících jeho přítomnost na mnoha místech zároveň. Tyto znaky jsem pak zkombinoval s tvaroslovím živočichů volně vycházejících z podoby červů, použitých jako symbol jednoho z nejnižších živočichů. Prolnutí nejvyššího s nejnižším dává vzniknout entitě, kterou vnímám jako univerzální symbol života ve všech jeho podobách a projevech. Jednotlivé bytosti jsou složeny z myriád fraktálně se rozvíjejících řad identických hlav bez očí a jsou adjustovány ve stylizované plamenné aureole, kterou jsem si rovněž vypůjčil z buddhistické ikonografie. Ta na první pohled signalizuje sakrální charakter obrazu.

 

02 Temple of Animal Bodhisattva z výstavy Život je bolestný a přináší zklamání Massakr Vol1 - Lovecraft Galerie města Plzně 2017

 

Temple of Animal Bodhisattva z výstavy Život je bolestný a přináší zklamání

 

Díky za vyčerpávající odpověď! Kromě Lovecrafta mám s vámi spojené ještě jméno E. A. Poea. Vaše dílo bylo k vidění na výstavě Sen ve snu: Edgar Allan Poe a umění v českých zemích. Jak to bylo s vaší inspirací zde?

 

Povídky Edgara Allana Poea mě, na rozdíl od Lovecrafta, provázejí od dob dospívání, dodnes si pamatuji, jak mocně na mě zapůsobily po prvním přečtení. Sochy, které jsem měl na zmíněné výstavě v Národní galerii, ale vznikly až přímo pro tuto výstavu, k níž jsem byl přizván. Jednalo se o bronzový Poeův portrét a sádrovou bustu jednoho z hlavních protagonistů povídky Zánik domu Usherů, Rodericka Ushera. Tato povídka mi vždycky byla z Poeova díla nejbližší, rezonovala se mnou melancholie nervově strádajícího hlavního hrdiny uprostřed okouzlujícím způsobem popsané chátrající nádhery rodinného sídla. Usherovu podobu jsem nosil v hlavě více než dvacet let a teprve výstava poskytla rozhodující impuls k jejímu převedení do hmotné podoby.

 

Mimochodem historik umění a kurátor Otto M. Urban, který je autorem výstavy Sen ve snu, připravil v roce 2016 také výstavu Život je bolestný a přináší zklamání, která byla věnována reflexím tvorby H. P. Lovecrafta v současném českém umění. Výstava se konala v Galerii města Plzně a poté, v obměněné podobě, v pražské Trafo Gallery. Tehdy jsem na ní poprvé představil dokončený cyklus Animal Bodhisattva, složený z dvanácti velkoformátových kreseb na nerezových deskách a rozměrné závěsné voskové plastiky. Obě výstavy ukázaly, že jak Poe, tak Lovecraft jsou autoři, kteří dodnes zásadním způsobem ovlivňují myšlení i tvorbu současných tvůrců, někdy skrytě a podprahově, jindy i velmi explicitně.

 

32 Edgar Allan Poe 2019 bronz v 61cm foto Marcel Rozhoň 2

 

Edgar Allan Poe. Foto: Marcel Rozhoň

 

Kresby na nerezových deskách, vyškrabované kresby, vosková plastika, bronzový portrét, sádrová busta… Při pohledu na vaši tvorbu si nelze nevšimnout, že pracujete s tradičními médii. Jak se v dnešní době vede umělci, který nevyužívá digitální techniky?

 

Jsem primárně sochař a v tomto médiu obecně není využívání digitální techniky zatím tolik rozšířené, i když jsou samozřejmě autoři, kteří i v sochařství upřednostňují práci v programech a 3D tisk. Jako s každým nástrojem, je-li bravurně ovládán, i zde lze dojít k obdivuhodným výsledkům. Já tíhnu k tradičním postupům a materiálům, i když se digitálním technikám nebráním, vyžaduje-li to konkrétní situace – například zmíněné výjevy z cyklu Animal Bodhisattva byly na nerezové desky digitálně přeneseny z originální kresby na papíře. Je to v kontextu mé práce ale opravdu spíše výjimka. Myslím, že čím jsem starší, tím více dokážu ocenit klasické materiály, jejich specifické vlastnosti, zvláštní energii. Fyzický kontakt s materiálem je nezastupitelný, jinak se chová a působí kámen, dřevo, kov… Tvůrčí proces je pro mě založen na vztahu autora s materiálem, na dialogu, pochopení. Když modeluji a prsty probouzím tvar v amorfní hmotě hlíny, je to pro mě okamžik absolutního štěstí, který mi digitální technologie nedokáže ani vzdáleně zprostředkovat. V neposlední řadě je pro mě také důležitý pocit historické kontinuity, určitého propojení s autory a díly minulých epoch, které obdivuji.

 

Cítíte se jako umělec ohrožen vzestupem umělé inteligence?

 

To je teď velké téma – umělá inteligence proniká do oblasti, která byla vždy vnímána jako něco výsostně lidského, jako něco co definuje nás samé. Zní to samozřejmě strašidelně. Navíc obrazy generované umělou inteligencí jsou mnohdy vizuálně působivé. Je to ale tvorba? Umělá inteligence (zatím) netvoří z nějakého vnitřního puzení, nedefinuje uměleckým dílem svůj vztah ke světu a své pozice v něm, pouze zpracovává zadaná klíčová slova a na základě algoritmů kombinuje vizuální postupy, užité již dříve. Chápu obavy komerčních umělců – zadavatelé, kteří rychle potřebují „nějaký“ obraz třeba na plakát, si jej jistě raději zdarma a okamžitě vygenerují, než aby jeho zhotovení přenechali výtvarníkovi, který bude samozřejmě pracovat pomaleji a dráž. Nemyslím si ale, že by tím bylo ohroženo umělecké dílo jako jedinečný autorský počin, jako přímý otisk umělcovy osobnosti, zkušenosti, emocí. A i kdyby umělá inteligence nakonec dokázala opravdu tvořit i podle těchto kritérií, stejně by mě to neodradilo od vlastní tvorby, protože osobní prožitek z tvůrčího procesu plného hledání, pochyb a nadšení je nezprostředkovatelný a já bych se jej ani v nejmenším nechtěl vzdát, i kdyby k výsledku vedla snadná cesta.

 

42 Charles Baudelaire bronz v50cm 2021 foto Oto Palán

 

Charles Baudelaire. Foto: Oto Palán

 

Vraťme se ještě k literatuře. Čtenáře bude jistě zajímat, zda byste si rád vyzkoušel i knižní ilustraci.

 

Ano, kvalitní knižní ilustraci obdivuji a samotného mě ilustrování dlouhodobě láká, i když s ním mám zatím mizivou zkušenost – před mnoha lety jsem pouze vytvořil frontispis pro jednu básnickou sbírku. Nutnost zpracovat a doprovodit vhodným způsobem cizí autorský text je určitě výzva, která navíc může zpětně být pozitivním impulsem i pro volnou tvorbu – člověk je motivován přemýšlet mimo obvyklá témata a postupy a může dojít k nečekaným a za běžné situace nedosažitelným výsledkům, které pak třeba dále rozvine. Zároveň si ale dokážu ilustrátorskou práci představit pouze v případě, že by mi literární dílo bylo nějakým způsobem blízké, zaujalo mě. Existují jistě celé literární žánry, kde bych se o obrazový doprovod ani nepokoušel...

 

Kdybyste si mohl k ilustrování vybrat jakoukoli knihu, která by to byla?

 

To je těžká otázka, takových knih by bylo více. S velkou chutí bych si například zpracoval už zmiňovaný Zánik domu Usherů, tam bych byl ve svém živlu. Ze současných autorů bych určitě moc rád doprovodil uhrančivé povídky Lairda Barrona, jeho vytříbený cit pro budování atmosféry a nebezpečná obrazotvornost by byly jistě mocnou inspirací. Možná úplně nejraději bych ilustroval román Naruby od Jorise Karla Huysmanse, jeho popisy rozličných smyslových požitků a radikálního estétství by byly lákavou výzvou, navíc k postavě des Esseintese pociťuji, stejně jako k Rodericku Usherovi, velké osobní sympatie. Dvě původní česká vydání románu doprovodila obrazem opravdu zvučná jména – frontispis k prvnímu vydání s portrétem hlavního hrdiny vytvořil Odilon Redon, vydání druhé zase mělo nádhernou obálku s fiktivní květinou od Františka Koblihy. Bylo by krásné pokusit se na tyto velikány navázat, kniha nicméně v nejnovějším vydání vyšla vloni, takže si budu patrně muset delší dobu nechat zajít chuť.

 

36 Roderick Usher patinovaná sádra 2019 foto David Stecker NG

 

Roderick Usher. Foto: David Stecker

 

Závěrem bych se rád zeptal, na čem právě pracujete. Můžeme se těšit na další výstavu či publikaci?

 

V tuto chvíli toho mám rozpracováno více – pokračuji v sérii drobnějších keramických plastik Vanitas, jejíž první čtyři části se objevily na stejnojmenné výstavě v DOXu v roce 2021. Před nedávnem jsem se pustil do nového portrétního cyklu, ve kterém své téma zpracovávám částečně opět v keramice a částečně v médiu malby, konkrétně akvarelu. Třetí rozpracovaný cyklus se ve volné sérii plastik dotýká antické mytologie. Ta mě fascinuje prakticky od dětství, ale teprve v průběhu posledních dvou let se dostávám k tomu se k ní nějakým způsobem vyjádřit a propojovat ji v symbolické rovině s osobními i celospolečenskými pocity a problémy, s nimiž se potýkám.

 

Na nedostatek inspirace, témat a vizí si tedy nemohu stěžovat, spíš mám problém zvládat vše realizovat. Volím si s oblibou technologicky náročnější úkoly a jsem k sobě dost kritický a přísný, práci na každé soše jsem schopen neustále natahovat a dílo mnohdy opakovaně razantně přetvářet, dokud nejsem spokojený. Velkou motivací je teď pro mne příprava výstavy, která by se měla uskutečnit v příštím roce. Práce je ale přede mnou ještě mnoho a nechci nic zakřiknout. Snad tedy vše půjde dobře a příští rok vyvedu na světlo vše, co zatím teprve nabývá tvaru v přítmí ateliéru.

 

41 Vanitas IV - Sacra conversazione   patinovaná keramika  34 x 40 x 27cm 2020 foto Jan Slavík DOX

 

Vanitas IV - Sacra conversazione. Foto: Jan Slavík