Eva Paprstkářová (aneb Eva ZeSkřivánku) pochází z Valašského Meziříčí a nyní žije v Pardubicích. Vystudovala střední uměleckyprůmyslovou školu sklářskou a následně speciální pedagogiku a výtvarnou výchovu. V současnosti pracuje v sociálních službách. Kreslení je pro ni nutností a závislostí. Nejvíc se věnuje akvarelovým a akrylovým malbám a kresbě, techniky střídá a s oblibou je kombinuje. Baví ji práce s papírem a experimenty se spreji. Pro Medusu ilustrovala román Gwendolyn Kisteové Rezavé panny. Najdete ji mimo jiné na Instagramu.
Foto: archiv výtvarnice
Jak tvoje spolupráce s Medusou vlastně vznikla? Věděla jsi na začátku, do jakých vod se vydáváš?
Objevila jsem Medusu přes instagramový profil někoho jiného a po pár řádcích bylo jasné, že tohle ano. „Divné knihy pro divné lidi“ a celé pojetí mě zaujalo, takže jsem drze zkusila napsat Romanu Tilcerovi. Ten odpověděl, že pokud se někdy něco objeví, tak se ozve, já jsem to zařadila do složky „jasně, že neozve“… a konec příběhu znáte. Nevěděla jsem vůbec, do jakých vod skáču, a pokud, tak jen mlhavě. Hodně jsem ale stála o to, abych to zjistila, a doteď mě zajímá každý střípek ze zákulisí. V průběhu kreslení i po vydání knihy se objevovaly různé drobnosti, které mě ve vztahu k ilustracím předem nenapadly, a dost jsem poučila. I když si jsem jistá, že ani zdaleka dost. Nehledě na to, že sledovat patálie nakladatele je pro někoho, koho ten svět láká, lepší než divadlo. (Promiň, Romane.)
Přečetla sis před tím, než jsi na ilustracích začala pracovat, celou knihu? Jaké byly tvoje první dojmy a pocity?
Jasně, knihu jsem přečetla celou, neumím si představit opak. A nečetla jsem ji jen jednou. Napoprvé jsem totiž už po pár stránkách ztratila ambici rovnou si říct, co kreslit – chytla mě natolik, že jsem byla prostě jen čtenářem, který se v jejích řádcích rychle našel. Úplně první dojmy byly zhruba takové: „Jak někdo, do háje, dokáže takhle úderně vystihnout celé spektrum pocitů a myšlenkových pochodů v jedné větě!“ Žádná zbytečná slova. S hlavní postavou Phoebe jsem se vnitřně potkala možná i víc, než bych chtěla. Horory jsou moje srdcovka, na to slyším vždycky, a různé podivnosti s tím jdou ruku v ruce. Tohle pro mě ale nebyl klasický horor, u něhož se v noci bojíte svěsit nohy z postele. Zato se bojíte, že potkáte ty obyčejné lidi, kteří žijí v každém městě a dobře je znáte. Znáte ty situace v různých obměnách. A nechcete je zažívat. Vnímala jsem nepříjemné, až úzkostné zhmotnění totální bezmoci, jako byste řvali uprostřed místnosti plné lidí a nikdo vás neslyšel. Zároveň mi to velmi neodbytně připomnělo, že i přesto stojí za to bojovat a stát si za svým tak, jako to umí náctiletí a my už jsme tak trochu zapomněli. Protože třeba někdo slyší! Kromě toho mi bylo blízké a milé číst o tak silném ženském přátelství a líbilo se mi, jak něžně umí autorka dávkovat feminismus. Občas něco zůstalo bez odpovědi, zato se ke mně dostala záplava vzkazů mezi řádky. Tahle kniha je pro své hlavní postavy emočně krutá, zraňující a zároveň právě díky nim křehká. Věřím, že Panny nesednou každému, ale mně tedy ano. Mám je ráda a jsem vděčná za to, že jsem v nich mohla zanechat svůj otisk.
Rozpracovaná ilustrace. Foto: archiv výtvarnice
Jak jsi postupovala při vymýšlení námětů? Dostala jsi konkrétní zadání, co se týče počtu ilustrací, výběru motivů a podobně?
Knihu jsem přečetla, stále se k ní vracela a žila s ní. To by se ale myslím nedělo až do takové míry, pokud by mi tolik nesedla, což se Pannám povedlo hned. Zpočátku jsem si ji jen nechala běžet v hlavě jako útržky filmu a tvarovala si z toho konkrétnější obrazy. Bavilo mě si dohledávat, jak vypadá klejicha, Impala a jestli byla v létě 1980 na obálce Playboye opravdu Dorothy Stratten (byla). Samozřejmě vznikaly skici, místy spíš čmáranice, a nakonec kresby. Konkrétní zadání jsem nedostala – znělo zhruba takhle: „Udělej to svým stylem, jako kdykoliv jindy.“ Počet ilustrací se měl pohybovat mezi třemi až pěti a na pěti se nakonec ustálil. Výběr motivů Roman taky nechal víceméně na mně, jen jsme je společně ladili a domluvili jsme se rychle. Tohohle přístupu a volné ruky po celou dobu si cením. Vybrala jsem okamžiky, které ve mně osobně zanechaly nějaký otisk.
Skica. Foto: archiv výtvarnice
Jaké techniky a náčiní jsi při tvorbě používala? A proč právě tyhle?
Nejpoužívanějším náčiním byl hrnek s kafem… protože po dlouhém unášení se dojmy jsem se coby milovník adrenalinu probrala s předstihem tak akorát na to, abych téhle svojí charakteristice dostála, a finální kresby jsem dotahovala během týdne a půl. Použitou technikou je úplně obyčejná kresba fixami. Cílem byla jednoduchost, náznaky, symbolika, a potřebovala jsem i jemné a přesné linky.
Ilustrace k Rezavým pannám. Foto: archiv výtvarnice
Jak dlouho ti práce na ilustracích celkově zabrala? Která fáze nebo která z ilustrací byla nejnáročnější?
Netroufám si říct, jak dlouho mi trvala, ale nejnáročnější ilustrací pro mě byla ta, která je v knize jako první. Žena za výlohou. Byla jednou z prvních, jimiž jsem si byla jistá; ta mikrosituace, která se tam odehrává, mě oslovila a odstartovala mi spoustu asociací. Jenže právě tak, jak silná mi připadala a jak jasně jsem ji viděla nakreslenou, se mi stejně intenzivně nedařila. A nejnáročnější fází bylo popravdě řečeno poslat ty kresby do světa a čekat, jak to dopadne.
Ilustrace k Rezavým pannám. Foto: archiv výtvarnice
Jak vznikl nápad se záložkami? Jak jsi vymýšlela tyhle dva motivy?
Asi se mi holky ještě nechtělo úplně opouštět. Přidat záložky mě napadlo hned zpočátku, během čtení, a moji papírenskou obsesi pomohl v tomhle případě dotáhnout k realizaci plán udělat na mém instagramovém profilu soutěž právě o knihu Rezavé panny, k níž jsem chtěla přidat nějakou drobnou třešničku. Z původního záměru udělat ručně jednu záložku, která v originále poputuje k výherci, jsou nakonec dvě, které teď najdete na webu Medusy. Během kreslení ilustrací jsem měla mnohem víc nápadů, takže jsem už jen sáhla po dvou z nich, které se hodily pro formát záložek.
Záložky k Rezavým pannám. Foto: Háta Kreisinger Komňacká
Můžeš nám říct něco o své cestě k ilustraci? Jak ses stala ilustrátorkou?
Nemám pocit, že bych se po jedné knize stala ilustrátorkou. Ale protože bych jí byla ráda, až budu velká, tak si to budu přát, a třeba mě ještě něco potká!
Jaké jsou tvoje další plány? Pracuješ na nějakém novém projektu? Chceš se dál zaměřovat na knižní ilustraci, nebo preferuješ něco jiného?
Protože výtvarno není můj hlavní zdroj výdělku a mám vedle něj klasickou práci, můžu si dovolit ten luxus dělat jen to, na co mám opravdu chuť. Což je výsada pramenící z neustálého nedostatku času. Teď pracuji na ilustracích herních karet, na nových kresbách pro společnou výstavu s mou kamarádkou fotografkou, dotahuji pár drobností, které jsem během roku stihla naslibovat, a čeká mě práce na větším obrazu. Při ní se pustím do ponuré nálady funkcionalistických staveb, což je něco, co mě láká už dost dlouho na to, aby se mi to zázrakem samo připletlo do cesty v podobě zakázky. Na to se těším. Knižní ilustrace jsou můj dětský sen, chtěla jsem se na ně zaměřovat vždycky a pořád to platí. I když mě baví i další věci, potřebuji v tom, co dělám, změny. A to se nemění.
Rozhovor vedla Háta Kreisinger Komňacká