Alistair Rennie – Meč a magie [článek]

 

Teoretický článek skotského spisovatele Alistaira Rennieho, autora románu Chmurný Válečník. Zabývá se typickými znaky fantasy subžánru meč a magie. Původně byl publikován na autorově blogu, později pak v překladu Romana Tilcera v časopise XB-1 (v čísle 11/2016). Zveřejňujeme v mírně upraveném překladu. 

 

Pokud jsem, co jsem zač? A pokud něco jsem – tak proč?“ – Pán ztracených existencí

 

Charakteristické rysy

Některé z nejpříznačnějších rysů meče a magie patří mezi ty nejméně zmiňované. Například:

Mravnost:

V subžánru meč a magie chybí mravní či společenský smysl, s jakým se běžně setkáváme v hrdinské či epické fantasy. Pro postavy meče a magie neplatí morální a společenská omezení. Protagonisté nejsou hrdinové (viz níže), jak bývají někdy líčeni, ale ztělesnění přírody, jimž je souzeno přežít nebo zemřít ve světě, který jim do cesty neustále klade útrapy. V takové situaci je mravnost k ničemu – jedná se pouze o nevhodnou součást duševní a tělesné výzbroje potřebné k přežití.

 

Hle, soupeřící potřeby života a smrti – jediné potřeby, na nichž skutečně záleží.“ – Clach ze Skalaanu

Hrdinství:

Neobjevují se zde žádní hrdinové (ať už hrdinové proti vlastní vůli, či jacíkoli jiní) v pravém slova smyslu – lidé, kteří konají chrabré či chvályhodné činy v zájmu ostatních nebo z abstraktního přesvědčení, že slouží vyššímu dobru.

Důraz je kladen na válečníka, nikoli na jeho idealizaci či idolizaci coby obroditele nějakého pokleslého společenského řádu. Jak již bylo řečeno, zdrojem okouzlení v meči a magii je boj o přežití tváří v tvář přirozeným i nadpřirozeným hrozbám, jež jsou na postavy metány bez jakéhokoli opravdového smyslu či provázanosti.

Surovost:

Subžánr meč a magie samoúčelně zdůrazňuje brutalitu a často velebí její následky, aniž by vykresloval negativní dopady. Násilí je vnímáno jako hlavní součást procesu přežití, v němž je povoleno vše; ale co víc, násilí je tu něčím vychutnávaným a oslavovaným.

Tento subžánr je požitkářský a nesnaží se to skrývat. Je do svého požitkářství příliš zahleděný, než aby se zabýval otázkou, zda je správné. Jinými slovy: pro meč a magii je požitkářství vždy správné.

Stavba:

Subžánr meč a magie je epizodický a útržkovitý, nikoli lineární či cyklický. Spojitosti mezi událostmi bývají nejasné, náhodné a nesouvislé. Hlavním tématem je souboj chaosu s řádem, nikoli dobra se zlem. A v tomto souboji často vítězí chaos, a stává se tak základním činitelem vyvolávajícím dějové zvraty. Nepodřizuje se předdefinovaným archetypálním zásadám odvozeným z nějakého společného zdroje křesťanských alegorií.

Podle toho jsou tedy příběhy meče a magie vystavěny, nemají mravní rámec, jímž by se řídily nebo na který by odkazovaly, omezení jsou dána pouze světem, v němž se děj odehrává. Nevyskytuje se zde vyšší cíl dospět k ustáleným a definitivním závěrům. Uzavření zápletky nevytváří iluzi jakéhosi dokončení. Nedochází ke zbožštění hrdinské postavy. Ani ke znovunabytí ztracených ikonických předmětů s obnovující mocí a vlivem.

Subžánr meč a magie se těmto mýtickým ozdobám zcela vyhýbá. Vytváří smyšlené světy, v nichž se nepracuje s jinotajem mýtického cyklu. Zaměřuje se na samoúčelné představy, které se neodehrávají v archetypálním rámci. Je okrájený na holé kosti vlastních vnitřních mýtických projekcí. Předkládá prostředí, kde lidské konání nemá začátek ani konec. Vše stále pokračuje. A v tomto ohledu se jedná o velmi moderní formu fikce. Mnohem modernější než tolkienovská fantasy, jež vychází ze selhavších náboženských tradic západního světa.

Jednoduchost:

Jak u postav, tak u zápletky se subžánr meč a magie vyhýbá složitostem. Zachovává si jednoduchost a schází mu elegance – jedná se o drsnou prózu, která může být barvitá a lyrická, aniž by ztratila hybnou sílu syrové popisnosti.

Zápletka je téměř nulová a posouvají ji příhody a situace plné nuceného nebezpečí, bolesti a strastí, jimž je potřeba čelit a před nimiž není úniku.

Dynamika konfliktu bývá zpracována spíše stroze a hrubě než umělecky.“ – Vral ze Skainsů

Smyslovost:

Stejně, jako se estéti mohou zaštiťovat heslem „umění pro umění“, meč a magie zastává „smyslovost pro smyslovost“. Značně se soustředí na čistě smyslové stránky fantastické akce a prostředí. Příběhy nejsou o lidských vztazích, morálních dilematech, bezvýchodných emočních situacích, společenských převratech a rozhodnutích, která mohou či nemusejí určit jejich výsledek.

Tento subžánr je syrovější a má silnější náboj násilí a erotiky – klidně a bez ostychu předkládá násilí a erotiku jako plnohodnotné prvky vypravěčství, jež mají svou váhu a smysl.

Meč a magie je umění pro umění žánru fantasy.“ – Brogan z Ledových království

 

Sexuální fetišismus:

V subžánru meč a magie se důraz na erotiku vyznačuje fetišistickou zálibou v dominanci, svazování, zotročování, homoerotismu, maskulinizaci žen, mučení a sadomasochismu všech odstínů. Dále v rámci fetišismu akcentuje brutalitu, například dlouhotrvající utrpení nebo vystavení krajnímu nebezpečí či dotírání; nahotu a zranitelnost.

Sexuální fetišismus je v meči a magii úzce provázán s násilím a tvoří nejvýraznější charakteristiku. Právě on nejvíce odlišuje tento subžánr od jiných druhů fantasy. Ty také mohou sexuální fetišismus obsahovat – ale nikoli jako definující součást, nýbrž jako prvek zápletky či charakterizace, který má místo v širší směsici vypravěčských elementů a spíše pomáhá dotvářet dramatický kontext, než že by uspokojoval fetišistickou zálibu v příslušných motivech.

Ušlechtilé divošství:

Protagonisté meče a magie nesporně projevují otevřenou nedůvěru a pohrdání civilizací, což si lze přímo spojit s konceptem ušlechtilého divocha.

V meči a magii představuje ušlechtilé divošství alternativu ke zkažené civilizaci, kterou bývá často opovrhováno pro její falešnost, sofistiku, společenské hierarchie a hry o moc; pro její okázalost a kulturu nadbytku, změkčilého pohodlí a posedlostí materiálnem.

Odmítání civilizace lze chápat jako vyzdvihování barbarství nad údajnou nadřazenost civilizovaného světa, kde jako potvrzení této nadřazenosti bývá mnohdy uváděna mravnost.

Objevuje se také sklon odmítat intelektualismus, což nejlépe vystihuje rozpor mezi samotným mečem a magií, kdy divošství bývá podáváno jako neposkvrněný stav bytí, připomínající přirozenou lidskou inteligenci – odtud ušlechtilé divošství –, přičemž barbarství zastupuje základní životní sílu stojící proti nihilismu přespříliš sofistikovaných kabalistických obřadů a rituálů, jež bývají často líčeny jako záměrně ničivé, bezdůvodně zmatečné, bezcitné, lhostejné k utrpení a krajně nebezpečné.

Toto napětí mezi protichůdnými silami či stavy bytí – mezi divošstvím a civilizací, mezi přirozenou inteligencí a intelektualismem, mezi světskostí a okultismem – tvoří jádro meče a magie: právě ono je zdrojem dynamiky mezi pozitivním a negativním, která vymezuje celý tento subžánr.

Sečteno a podtrženo

Na rozdíl od jiných druhů fantasy existuje subžánr meč a magie proto, aby vytvářel podmínky, v nichž se výše popsané prvky uplatňují ve smyšleném prostředí, kde jim není pouze dovoleno, aby se mohly objevit, ale zákonitě se objevit musejí.

Záliba ve fetišismu, samoúčelná surovost, naplňování tužeb, zdůrazňování barbarství – to vše je pro meč a magii příznačnější než pro jakýkoli jiný druh fantasy. V těch se tyto složky sice vyskytují, ale netvoří jádro účelu, jemuž slouží.

Například v Písni ledu a ohně či Samé čepeli jsou využívány jako elementy zápletky, jako aspekty rozvíjení postav, jako faktory, které přispívají k realističnosti drsných světů procházejících obdobími drsných politických a společenských převratů. Neobjevují se jen proto, aby vyvolaly u čtenáře nadšenou odezvu. Mají dotvářet složitý, třírozměrný příběh, jenž čtenáře nadchnout může, to ano, ale jsou pouze součástí širší palety emočních a intelektuálních podnětů – nikoli nestoudnými stimuly, které si žádají požitkářskou reakci založenou na prostém ocenění jich samotných.

Naproti tomu subžánr meč a magie je krásně jednorozměrný a jeho jediným smyslem je, že v jádru obsahuje možnosti nízkého, okamžitého, neodolatelného potěšení.

Toť vše.

 

16. srpna 2016, Alistair Rennie

 

fabian

Ilustrace: Stephen Fabian