Poznámka překladatele: toto jsou jediné dochované, nespálené a (z větší části) čitelné stránky z deníku jisté Lilianett van Hamal, mladé Američanky, která v roce 1878 zřejmě pobývala ve Velké bekináži krátce před Mocným vzýváním, po němž zůstala značná část města Lovaně v troskách. Žádné další předměty z doby před touto událostí v dnešní zakázané lovaňské oblasti, která je vnějšímu světu dosud trvale nepřístupná, nalezeny nebyly.
fragment, datum neznámé, někdy koncem května 1878
a tak se vlak vine Nizozemím, každý vagon táhne ten za sebou v sevření železných pěstí a všechny dohromady tvoří řetěz malátných milenců, který se noří do hloubi zelených krajů k tichému kruhovému městu. Jaro se chýlí ke konci a panuje nezvyklé horko, hejna ptáků s pestrobarevnými perutěmi vzlétají z ostrůvků stromů obtěžkaných listím a krouží kolem nich, zatímco lesklí hnědoocí koně a krávy na rovných pastvinách pod nimi tisknou svá vypasená těla k sobě. Zemědělské pozemky a pole ubíhají v nepřetržité vlně zelené plodnosti: vše živé se těší z oteplování světa. Ač mám tmavé brýle, ač pevně svírám oční víčka, úrodnost této krajiny před mými zraky pableskuje jako zvířený povrch slunce; a nad bukolickými údolími se vznášejí velké bezbarvé tvary, míhají se a roztahují své čelisti plné smrti a nikdo vyjma mě je nevidí. Ve voze na tvrdých sametových sedačkách vedle sebe sedí páry a popíjejí šumivé jantarové pivo nebo čistou studenou vodu z lahví a ukazují si při tom na bílé mraky, jež se srážejí a sdružují na delftsky modré obloze. (Nejsou to mraky.) Ve vzduchu se vznáší ostrá vůně sýra: spořádám klínek s oranžovou kůrou, olíznu si prsty a rty a potom jeho chuť spláchnu posledním lokem teplého červeného vína.
(Po rukou mi jakou pavouci lezou prsty francouzsky a vlámsky hovořící pečovatelky, kterou mi v nemocnici přidělili, dotyčná si totiž myslí, že potřebuju pomoct nakrmit, když je mi teprve patnáct let a jsem jenom její hloupá „svěřenkyně“, ale já ji plácnutím zaženu; a když mi do stoicky klidné tváře začne s přehnanou artikulací vysvětlovat, že potřebuju její evropské znalosti, abych pozřela oběd a vypila víno – jež by tuším chtěla pro sebe –, na oplátku do jejího neurčitého obličeje šeptám, plivu a syčím: JESTLI NA MĚ NEPŘESTANEŠ SAHAT, HRÁBNU TI DO HRUDI, VYTRHNU Z NÍ STÁLE TLUKOUCÍ SRDCE, BUDU HO OKUSOVAT A CUCAT DO ČISTA JAKO TUHLE KŮRKU A TVOU PRÝŠTÍCÍ KREV SI NAPUSTÍM DO LAHVIČKY A VYCHUTNÁM SI KAŽDIČKOU KAPKU, AŽ ULEHNU V NÁRUČÍ A ŘETĚZECH SVÝCH BELGICKÝCH SESTER A BUDU POŘÁD DOKOLA ZPÍVAT TVÉ JMÉNO, DOKUD SE Z BRÁNY MÉHO TĚLA NEVYLIJE VELKÁ A NESMÍRNÁ MATKA HYDRA A NEPOZŘE A NEZPRZNÍ TVÉ ŠKUBAJÍCÍ SE OSTATKY. Ona v odpovídající reakci vyklouzne ze svého místa a přemístí se na volnou sedačku naproti přes uličku.)
(Její tvář je neurčitá proto, že neumím rozlišovat lidské obličeje. Jsou tím jediným, co nikdy doopravdy nevidím. Rozeznávám pouze těla zakončená přerostlými oválnými hlavami, na kterých se rojí masy tlustých černých interdimenzionálních včel.)
Opřu se v sedačce a přejíždím rukama po starobylých jménech předků a hvězdných rodinných symbolech vyrytých do stříbrné lahvičky. Chtěla bych zavřít oči a usnout, jenže to se nikdy nestane. Kromě lidských tváří vidím vždycky všechno a nikdy nespím.
Do tohoto krásného vagonu, do této prostorné sedačky, mě posadili proto, že jsem dcera jedné ztrápené, umělecky založené ženy, jež neoplývá jinou mocí než svým rodovým jménem a která mě po narození odložila kvůli své lásce k lepkavým opiovým snům, avšak nyní pro svou postiženou ratolest konečně našla výnosné využití; proto, že jsem neteř jisté notně ukázněné a odhodlané ženy s velkou mocí, jejíž nadité kapsy a temné touhy mě vysvobodily z jednoho celoživotního vězení čistě proto, aby mě přesunuly do jiného, které jí a sestrám jejího řádu udělí nevýslovnou novou moc; proto, že jsem žena, jež na tomto světě žádnou vlastní mocí nevládne. A tak vlak převáží mě a mou opatrovnici v těchto rubínových sametových sedačkách ze starého žaláře do nového: zářivě jasným životem a ruchem Evropy do starobylého, hradbami obehnaného města Lovaně v Belgii a následně do mého cíle s ještě vyššími hradbami, kde se zlaté letní slunce neodvažuje posvítit na opuštěné černé kostelní věže, kde pod klidnou hnědou hladinou řeky Dijle plují stvoření bez očí, kde mě moje pečovatelka předá tetě, se kterou jsem se nikdy nesetkala, kde strávím zbytek života zavřená v tisíciletých dřevěných a kamenných místnostech a víckrát je neopustím, ani po naprostém konci toho všeho. Každá kost v mém těle, každý vlhký kousek masa dojde ve jménu mé temné bohyně dobrého využití. Nebo nějakého jiného využití, ne nutně dobrého – v tomto ohledu byl dopis žádající mou přítomnost trochu nejasný. V každém případě má Nejsvětější řád Filiæ Solitudinus s mými vlohami a s mým tělem řadu plánů; předpokládám, že ne ke všem je potřeba, abych byla naživu.
Kromě toho, že jsem bezmocná, jsem podle mnoha učených lékařů a znalců duševního zdraví rovněž zcela nepředstavitelně a beze zbytku nepříčetná – dokonce i podle působivě přísných arkhamských měřítek. Řekla bych „šíleně“ nepříčetná, nicméně to je bezesporu nadbytečné a s výjimkou těchto tichých stránek není komu tento vtip říct. Jenže, a to je vtipné, lékaře dočista dohání k šílenství moje neschopnost přijmout fakt, že jsem naprosto, nezvratně, klinicky slepá, že mé zornice (jež v nezaprášeném zrcadle vidím zblízka velmi jasně, děkuju za optání) jsou stejně kalné a bílé jako oblaka mlhy, která se věčně valí z širokých, bíle zpěněných vln Atlantiku. Můj svět by měl být černý jako uhel, měla bych potřebovat hůl, měla bych chodit váhavě a mávat kolem sebe rukama, moje zadrhávající se, šourající se tělo by se mělo s jasně čitelnými obavami ve tváři připravovat na náraz do nábytku, klopýtnutí o schody či ustavičné pády. Měla bych být pokorné, bezmocné, poddajné dítě. A je pravda, že čtení mi činí potíže, že potřebuju učebnice s písmeny velkými jako dětské kostky. (Tento deník bezpochyby vypadá, jako by ho psal primát voskovkou). Neumím vyšívat na lněné plátno tak krásně jako jiné dívky mého věku, a když usednu ke klavíru, nedokážu plně vnímat všechny černé skvrnky not na stránce. Když však vyprostím zápěstí a kotníky z kožených popruhů na posteli a bezchybně vyrazím po schodech a vzápětí hlavním východem ven do vesmírné řeky hvězdné noci, když se proháním po úhledných nemocničních trávnících, slézám po strmých stezkách na úbočích útesů, proplétám se mezi velkými poďobanými balvany a mohutnými dunami burácejících pláží a zvedám roztřesené ruce k podivuhodnému nebi, vidím všechno, co vidět potřebuju, a ještě víc. Můj zrak sahá dál.
(Tito vzdělaní doktoři nemají ponětí, co se valí s těmi oblaky oceánské mlhy a co na nás shlíží z vírů galaxie. Kdyby to věděli, vydloubli by si oči, nacpali si je do blekotajících tlam, rozdrtili je plochými žlutými zuby na kaši a celou dobu se při tom modlili, aby se vlastní tělesnou hmotou zadusili a propadli se do černé a nekonečné nicoty smrti. Já ale viděla, co na nás shlíží, co se na nás valí. Nedokážu říct, zda to rovněž vidí mě.)
Opírám se o tvrdé sloupky čalounění, stejně jako všichni ostatní se dívám z okna a přeju si, abych měla tabulku čokolády, přeju si, abychom zůstali v Paříži o den déle, přemítám, co si všichni ti svatí muži a ženy v prastarých bludištích lovaňských kostelů myslí, že uvidím v jejich strojích, přemítám, co skrze mne potřebují vidět
nečitelná část
z oken, ukazují si a hledí dopředu. Ošetřovatelka dělá totéž a z jejího vlhkého zavalitého zevnějšku jako obvykle nelze vyčíst žádné pocity, zaznamenám však, že její zřítelnice se mírně mihotají, že se rozšiřují a tím její voskovitou, včelami pokrytou tvář zrazují.
(Rozhodla jsem se, že její skutečné jméno nevyslovím ani nenapíšu, protože si ho nezaslouží stejně, jako si vlastní jméno nezaslouží zámek vězeňské cely či klece.)
Neměla bych se dívat z okna, ale chci. Neměla bych/chci, neměla bych/chci. Můj život se pokaždé zúží na tyto dva protichůdné body. Nakonec to vždycky dopadne stejně. Zaháknu prst za kovové obroučky a sundám si brýle. Ne že by na tom záleželo. Když mě však něco vyděsí, vždycky se do děsu ráda pohroužím naplno, bez přetvářky a iluzí. Pakliže si to něco zaslouží, vzdávám tomu plnou úctu.
Vepředu, před vlakem a kolejemi, nad nízko položenými rovinami, vidím – nebo spíš vnímám – kruhový počátek tornáda, který se vznáší a jako plochá hnědá ústa otevírá nad místem, kde se, jak předpokládám, nachází Lovaň. Ženy ve vagonu se samozřejmě třesou, děti pláčou, muži lapají po dechu. Tihle nezkušení Evropané z malých krotkých měst s malými krotkými povětrnostními systémy – v životě nic takového neviděli. Pečovatelka už se s tím setkala – narodila se v rozlehlém středu Severní Ameriky, vyrostla pod zejícím chřtánem divoké severní oblohy, oblohy, jež se trhá a zvrací hektary zkázy korunované blesky, zkázy široké jako sama Evropa. A ta obloha, ta tlama, se táhne přes celou pevninu, od jednoho zářivého pobřeží k druhému. Tenhle malý, čenichající čumák bouře, to nic není. I takto z dálky nicméně poznám, že na vesnici nebo město, nad kterou visí, nedopadá přirozené světlo, a z toho, kam směřuje zakřivený oblouk vozů před námi, vyvodím, že se k němu pořád blížíme. Jak by to mohl nebýt můj cíl?
Neměla jsem se dívat za mraky, jenže jsem to udělala a
konec fragmentu
fragment, stejný den, podvečer (přibližně)
štíty, všechny stejné: dvě okénka s několika tabulkami a nad nimi střecha pokrytá dlouhými plochými dřevěnými šindeli. V nejvyšším bodě každého štítu ční k tmavě šedému nebi jako ostrá čepel osamocený kovový hrot. Zespodu z ulice vypadají všechny ty střechy jako ozbrojení strážci bránící Lovaň před tím, co by se nad ní mohlo vznášet. Vzpomínám si, že jsem v jedné učebnici četla o mnichovi, jehož trup našli na špičce katedrály v Bekináži, jako by ho někdo rozpůlil a zbytky odhodil. Když jsem to četla, musela jsem se smát! Upřímně řečeno, tyhle štíty a věže ve skutečnosti nepředstavují kdovíjakou ochranu.
Opatrovnice měla mapu, a přestože mě matka donutila, abych se ji před odjezdem z Arkhamu naučila nazpaměť, pro jednou jsem pečovatelku poslušně následovala a nechala ji, aby si myslela, že mě vede, čistě proto, abych si naši procházku mohla vychutnat v tichosti. (Moje matka měla dvě nadání: uměla uválet opiové kuličky a pamatovala si mapy. Byla živoucí, chodící kartografií tohoto světa a všech ostatních.) Dál od Velkého trhu, dál od pozoruhodných sochařských výtvorů na kostele svatého Petra (zapomněla jsem se zmínit – lidské tváře vytesané do kamene vidím!) a rušného obchodního centra Lovaně (o kterém vím, že ho víckrát neuvidím), byly všude zdi, zdi lemující úzké ulice a uličky, zdi na ochranu před zvědavými chodci, zdi na obranu sousedů, učenců a duchovních. Lovaňské zdi jsou z drolivých, rezavě červených cihel, sahají do výše jednoho a často i dvou pater a jejich vrcholky mívají tak strmý sklon, aby je nešlo přelézt a nesklouznout z nich. Architektura je to jiná než v Massachusetts, ale její účel je mi tak důvěrně známý, že i teď, když píšu tyto řádky pod stropem neosvětleného, šest set let starého pokoje, mám pocit, jako bych
nečitelná část
řekla ošetřovatelka a byla to její první slova téměř po hodině. „Groot Begijnhof. Gesticht rond 1232.“ Uvědomila jsem si, že to čte z cedulky připevněné u velké kamenné klenby v hradbě. Tlustá ocelová brána pod klenbou byla otevřená – za ní se rozkládalo půvabné nádvoří, jež se rozdělovalo do několika dlážděných ulic s oblými okraji, a každá se ztrácela ve hvozdu středověkých budov. Lovaňská Velká bekináž. Konečně jsme byly na místě. V mém novém vězení. Z mnoha oken se však linulo teplé citronové světlo voskovic a já viděla spousty zářivých květin, husté stromy, které se otíraly o střechy, stuhy hladkých zelených trávníků. Přikrývka věčných mraků nad hlavou halila zapadající slunce a tichými ulicemi pluly vedle černě oděných kněží a jeptišek černé koule a pavoučí masy, ale skrývala se v tom krása. To jsem nečekala. Ubíraly jsme se po vysoké, kluzkými kočičími hlavami vydlážděné k lávce shlížející na Dijle, jež tu nebyla ani tak řekou, jako spíš kanálem. Musím přiznat, že po obrovských plochách Atlantiku na mě neudělala dojem. Voda byla světle hnědá jako mléčná káva, hladina byla rovná a tok se pomalu šinul pod baldachýnem vrb a břečťanu, který přerůstal souvislé cihlové zdi kolem zahrad. Zastavila jsem se a shlédla z mostu. Těsně pod hladinou proplouvaly nějaké tvary, některé se v proudu míhaly sem a tam a jiné byly velké a dlouhé a pohybovaly se pod vodou klidně jako miniaturní kytovci. Na krátkou vteřinu se mi skoro zdálo, že jsem zahlédla, jak hladinu rozrazila tvář připomínající lidskou, mužskou a vousatou jako Zeus, s nemrkajícíma černýma očima.
A v tu chvíli mě někdo popadl za levou paži a odtáhl mě.
„Holka hloupá. Jdi od zábradlí, nebo tam spadneš.“ Byla to žena, od hlavy až k patě oděná pouze v černém, a včely se jí divoce hemžily v kruzích pod šedivými vlasy staženými do pevného drdolu. Mluvila podivnou směsicí nizozemštiny, francouzštiny a r’lyehštiny. Jazykem sester.
„Jenom když přelezu tu zídku,“ odsekla jsem (čistou angličtinou, protože jsem hrdá Američanka a ještě hrdější mrcha) a pokusila se jí vymanit ze sevření.
„Bylo ti řečeno, že máš počkat na nádraží.“ Žena mě pustila: a pak mi vlepila facku, tak silnou, že mi z obličeje odletěly brýle, tak silnou, že mi před očima tančily a plavaly další černé tečky a spolu s nimi drobné hvězdičky, ty jasné družičky nikoli nadpřirozena, nýbrž obyčejného šoku a bolesti. Opatrovnice tlumeně vydechla – v Arkhamu do mě sice dloubali a šťourali a dělali na mně pokusy, všechno se to nicméně dělo ve jménu poznání a vědy, všechno se to dělo s jistou dávkou strachu a náboženské bázně. Nikdo mě nikdy nebil jako obyčejnou děvku – nevěděli, děvka kterého boha by se ze mě mohla vyklubat.
Zvedla jsem prsty ke štípající tváři.
„Na nádraží nás nikdo nepřivítal,“ odpověděla jsem. „A jsem van Hamal. Nečekám.“
Teta mě znovu praštila, její kostnaté prsty jen šlehly jako suché blesky. Nemohla jsem si pomoct a vykřikla jsem. Už se kolem nás shromažďovali další, mladé ženy, do jedné oblečené ve stejných, přísně černých šatech, bez knoflíků a beze švů, jako by jim porostly tělo jako nějaká šumící plíseň, a místo hlav neměly nic než ošklivé šmouhy rozrušených včel na medových plástvích tváří. Za nimi se ozýval jakýsi menší rozruch – to odváděly pečovatelku do změti temnících uliček. Zatímco uprostřed tiché noci čmárám tato slova a poslouchám vzdálené výkřiky, jež se nesou nad prázdnými nádvořími a kanály Bekináže, výkřiky, jež by dost dobře mohly být její, už vím, že ji víckrát neuvidím.
(Jaká škoda. Doufala jsem, že příčinou a inspirací těch výkřiků budu já, třeba poté, co jí zabořím prsty zboku do hlavy, tak hluboko, až mi pod měsíčky nehtů zaleze její mozek, a vzápětí začnu do jejích zmítajících se myšlenek promítat vize toho, co to vidím, když se dívám na údajně holé stěny, na údajně prázdné schodiště nebo na údajně klidné nebe).
„Nevím, co ti řekli tví lékaři –“ poslední slovo vyplivla, jako by to byl jed, „nebo tvoje matka, ale tady van Hamal nejsi. Na tvém jméně nezáleží.“ Zvedla moje brýle a hodila je do kanálu. „V Bekináži nejsou žádné samostatné bytosti, žádné nezávislé myšlenky. Jsi majetkem Nejsvětějšího řádu Filiæ Solitudinus a příště už vždycky poslechneš.“
Nic jsem na to neřekla. Jestli jsem se v ústavu něco naučila, pak čekat na svou chvíli. Přistoupila ke mně, tahle moje podivná příbuzná, její hranatý obličej ke mně připlul večerním vzduchem plným vrtících se částeček, které jako by se živily vypjatostí jejích pocitů, a já celá otřesená klopýtla o krok vzad, k nízké zídce na kraji mostu, a
nečitelná část
vedla nás v řadě na tiché nádvoří obklopené dvoupodlažními domy, obyčejnějšími než ty, jež jsme právě minuly. U jednoho vytékala do velmi velké mramorové nádrže čistá voda z úst dvouhlavého Jana. Ač jsem zakoušela strach z neznáma, ze zvláštní situace, ve které jsem se ocitla se svou příšernou a zřejmě zcela šílenou tetou, ze zlověstných mraků nad hlavou a z podivných stínů, jež se zastavovaly u závěsů v oknech a sledovaly náš postup, nemohla jsem se ubránit dojetí nad ponurou krásou onoho místa. Všude byly květiny, zelené stromy a dlouhé, pečlivě zastřižené pásy nízkých, hustých živých plotů. Teta mě provedla železnou brankou do soukromé zahrady za řadou spojených domů a v těsném závěsu nás následovaly její služebnice bez tváře. Teta se zastavila u prvních dveří, otočila se a chňapla mě za pravé zápěstí. Nebránila jsem se ani se nevzpírala, když mi na něj jedna její služebnice nasadila železné okovy a zamkla je. A posléze teta udělala něco nesmírně chytrého a krutého. Vzala kroužek na řetízku a navlékla mi ho na prostředníček. Následně mi prst ohnula dozadu, až jsem se nemohla jinak než zmučeně zasténat – teprve potom klamně tenký řetízek připevnila k zadní části pout. Omezila tak moji možnost ruku použít, abych nemohla vypáčit zámek nebo si okovy sundat.
A pak mi spoutala druhou ruku.
„Obávám se, že z tohohle se nevyvlékneš. Rozkaz Řádu,“ pronesla a její slova doprovázelo tlumené hučení včel, jež jí vlétávaly do úst a zase z nich vylétávaly.
„Neměla jsem v úmyslu se pokoušet o útěk,“ opáčila jsem. To byla pravda. Odjakživa jsem svou moc a osud přijímala plně, ba až s radostí. Proč si všichni myslí, že si každá mladá žena, kterou vedou v řetězech k nějakému děsivému konci, ten konec vlastně nepřeje? Proč se na to člověka nikdo nezeptá? Všichni byste se divili, kolik žen by šlo k ďáblu s chutí, i když předpokládáte, že je potřeba nás k němu dovléct.
„Možná. Ne že bych ti nevěřila. Ale i tak… Předběžná opatření.“ Teta se rozhlédla po zahradě a její družina mlčky prošla zaoblenými dřevěnými dveřmi za ní. Teta popadla řetěz a trhla jím – spatřila jsem, jak na protějším konci kamenného chodníčku lemovaného živým plotem řetěz s cinkáním vyjíždí ze setrvačníku připevněného ke stěně čehosi, co vypadalo jako zahradní bouda, cihlová krabice porostlá vlnami břečťanu a zastřešená vlnitými terakotovými taškami. Řetězu byly metry, dosáhl však jenom k tetiným dveřím. Stála jsem na samém jeho konci, nesahal ani tak daleko, abych se mohla dotknout hlavní budovy. Podívala jsem se do vysokého okna s malými, olovem vroubenými tabulkami, u nějž jsme stáli. Mezerami mezi dílci dřevěných žaluzií jsem viděla zákmity pohybu a mihotání svíčky a ohně a cítila jsem lahodnou vůni kořeněného jídla. Nebyl to můj domov, nikdy jím nebude. A přece…
„Znám své místo, teto.“
„Už nejsem tvoje teta. Budeš mi říkat sestro.“
Odmlčela jsem se pouze krátce a potom jsem zase promluvila. „Sestro. A nejsem pes. Takové zacházení je zbytečné a kruté.“
Teta odpověděla jen tak, že ukázala k černočerně zejícímu vchodu do kůlny na konci chodníčku. „Je léto, ale uvnitř máš lůžko s dekami, takže ti bude dostatečně teplo. Jsou tam dva přikryté hrnce – v jednom najdeš svíčky a zápalky, ve druhém chleba a sýr. Bydlíš hned vedle schodů ke kanálu, takže ti doporučuju jíst potmě, jinak přilákáš létající živočichy i takové, kteří létat nepotřebují.“ I ve tmě viděla, jak se tvářím. „Jsme Dcery odloučení, ne Dcery šicích kroužků a klábosení. Je to víc, než ti chtěli dovolit, dokud jsem nezasáhla. Jsem tu pouhou sestrou, nicméně jméno van Hamal tu stále má určitou váhu.“
„Díky.“
„Řekla jsem jim, že musíš být od ostatních zasvěcenek oddělená, dokud si neověříme, že jsi zdravá a stále panna. Nemůžeme dovolit, aby čistotu Řádu poskvrňovalo nemocemi prolezlé tělo dcery syfilitické kurvy závislé na opiu.“
„Díky…?“
(Musím si pořád připomínat, že teta je cizí člověk, a možná dokonce nepřítel, i když čas od času maska jejího medově mokrého, včelího obličeje sklouzne a já pod ní zahlédnu záblesky pravé lidské tváře, panovačné, leč krásné a svůdné. Představa, že ji lze chápat nebo ovlivňovat skrze rodinnou sentimentalitu, je mou slabinou a její silou. Ona mě za člena rodiny nepovažuje. Nejsem pro ni nic víc než třináctý vaginální kanál biomechanického stroje. Proto musím mít neustále na paměti, že je to zmije přesvědčená o vlastní důležitosti a že se k ní nesmím otáčet zády.)
Zvedla mou ošoupanou brašnu, s níž mě matka před dvaceti lety nechala v ústavu poté, co převzala peníze. „Violetina,“ pravila teta s pohledem upřeným na sponu. Při zvuku matčina jména jsem se zarazila. Sama jsem ho nevyslovila přes deset let.
„Poznávám ji z doby, kdy jsme byly ještě holky,“ pokračovala teta. „Patřívala tvému dědovi.“
„To jsem nevěděla.“ Gestikulovala jsem jednou rukou v okovech a modlila se, aby si tu brašnu neodnesla dovnitř. Když mi ji podala, samou úlevou jsem si málem poskočila. „Děkuju,“ řekla jsem, opatrně jsem si brašnu přitiskla k hrudi a nevšímala si tepání v prstech. „Za všechno. Naše rodina na mě bude pyšná.“
„Která rodina?“
„Samozřejmě Řád.“ A moje matka, pomyslela jsem si – jež si přese všechny svoje chyby zasloužila lepší život.
Teta vklouzla do domu a tiše za sebou zavřela dveře. Byly natřené břidlicově modrou barvou a za denního světla vedle oken lemovaných červenými, modrými a levandulovými květinami vypadaly nejspíš vesele a pohostinně. Neslyšela jsem však žádné jiné zvuky než kroky a cinkání nádobí. Napočítala jsem dvanáct žen a žádná z nich ani teď, během večerního volna, nepromluvila jediné slovo. A já se zítra, pozítří nebo popozítří stanu jednou z nich, připojím se k nim. Všechny budeme jednou, všechny budeme připoutané jedna ke druhé, k tomu, co naše spojení vynese z kosmických hlubin.
Chleba se sýrem jsem snědla potmě, protože jsem dobře věděla, že mě teta (nebo někdo jiný) sleduje z okna, a tato slova nyní škrábu v podivném plíživém světle oblohy, které vidím pouze já. Za těmito dveřmi, o kousek dál po chodníčku, se tetin dům ve tmě rýsuje stejně hrozivě jako všechny ostatní prastaré pokřivené budovy – Bekináž už nevypadá tak krásně a lákavě jako ještě před pár hodinami. Leží přede mnou mnoho bolesti a možná konečně opravdová tma. Teď ale slyším kanál na druhé straně zdi, voda šumí tlumeně a houpavě jako píseň na dobrou noc, vítr šustí listím, jako když si žena češe dlouhé rozpuštěné vlasy, a já si nemůžu pomoct a cítím t
konec fragmentu
fragment, datum neznámé (vedou se debaty o tom, zda tato část následuje téhož večera, nebo několik dní po předchozím fragmentu – badatelé se nemohou shodnout)
nečitelná část
stála jsem na konci řetězu, na samých hranicích možností svého těla, cítila jsem, že mi křupe v kostech, drobné prostředníčky se mi ohýbaly dozadu a slyšela jsem, jak mi vržou a praskají klouby, avšak světélkující stopa, jež končila u mých dveří, jež končila uprostřed mého lůžka, jež končila velkým otiskem ruky na mé tváři, vedla mezi dvěma domky a po schodech přímo do kanálu. Voda byla temná a zatuchlá a spodní stupně úplně porůstal hustý břečťan, takže jsem ani neviděla, kde končí, pokud tedy vůbec kde končily. Fosforescence se táhla přes listí do vody a na druhou stranu kanálu jako zářivé šňůry peridotů a smaragdů pod štíhlým hrdlem, ale ze schodů a vody se linul zápach; a mně došlo, že si tam chodí ulevovat ženy a všichni ostatní obyvatelé domů kolem této zahrady, po schodech přímo do vody. Naproti přes kanál stála další cihlová zeď porostlá dlouhými chuchvalci rostlinstva, které se vydouvalo, skoro jako by dýchalo. Stála jsem na horním schodu, v noci mi připadalo, že snad celou věčnost, a pozorovala jsem tvory plavající v proudech sem a tam. Čekali – na co nebo na koho, netuším.
Ještě teď cítím na rtech sůl. Voda v kanále slaná není.
V té vodě je něco, co nevidím.
Doteď se třesu.
konec fragmentu
datum neznámé, přibližně o dva dny později
mě hlouběji do Bekináže, kolem krásných trávníků a přes další dva mosty do velké katedrály. Nebyly tam žádné lavice, lavičky ani židle, kráčeli jsme po podlaze z mohutných šedých kamenných desek s vytesanými jmény těch, kdo spočívali pohřbení pod našima nohama. MARIA VAN PIVIEREN. To je jediné jméno, na něž si teď vzpomínám. Zemřela myslím v roce 1692. Pod jejím jménem byla do kamene vytesaná malá lebka se zkříženými hnáty. Lebek se zkříženými hnáty tu byly stovky, žádná však nepůsobila zlověstně, vesměs připomínaly dětské kresbičky s náznakem úsměvu v čelistech a kulatých očích, jako by smrt byla jen další zábavou. Až tohle všechno skončí, třeba se sem budu moct vrátit a z pár hrobů si pořídit otisky. Doma by se nádherně vyjímaly na stěnách. Hledala jsem van Hamaly, žádné jsem však nenašla. (Domnívám se, že naši příbuzní leží jinde, kde není potřeba si kvůli zbytku světa hrát na křesťany, sem se totiž stále chodívá modlit spousta katolíků, a to i přes veškerou snahu Řádu je od toho odradit.) Kněží nás vedli přes všechny ty prastaré umrlce a dozadu za hlavní loď, po několika schodištích s velice malými a sešlapanými stupni do katakomb, do spleti místností, na jejichž podrobnější popis jsem stále ještě příliš unavená. Knihovny s podivnými svazky, oltáříky zaskládané propracovanými a rouhavými soškami mnohonohých bohů, štěrbiny, v nichž seděly nebo stály mumifikované ostatky anchoritů a anchoritek s pozlacenými úsměvy a zíraly na kolemjdoucí očními důlky vroubenými klenoty, držíce v pokřivených, ploutvím podobných rukou obří trojzubce nebo poháry na pití s několika číšemi. (Inu, upřímně řečeno na mě ty němé mrtvoly udělaly docela silný dojem. V životě jsem nevlastnila jediný šperk – v ústavu byly zakázané, jelikož jeho obyvatelé by je spíš snědli nebo jimi vypíchli pár očí, než aby je nosili.)
nečitelná část
dlouhá cesta se znepokojivým a zcela předvídatelným koncem. Bílý pokoj, tři lékaři, dva mě drželi a roztahovali mi nohy a třetí ověřoval stav mého panenství. (Když říkám lékaři, myslím tím muže, které naše církev pověřila, aby jejím jménem jako lékaři vystupovali. Lékaři to nebyli. HNED JAK BUDE CELÉ NEBE NAD TÍMTO SVĚTEM TEMNÉ JAKO OKRAJE MLÉČNÉ DRÁHY, UKÁŽU JIM, CO ZNAMENÁ BÝT LÉKAŘEM, CO ZNAMENÁ PROVÉST INSPEKCI ŽIVÉHO SUBJEKTU, CO ZNAMENÁ ROZTRHAT PŘEJEMNÝMI ZUBY PUMPUJÍCÍ, KAPAJÍCÍ ORGÁNY VYJÍCÍHO PACIENTA A USOUDIT, ŽE BY MOHL PŘEŽÍT, BYŤ PROSÍ O SMRT.) Celou dobu jsem mlčela. Nebylo co říct. Teta a dvě černě oděné ženy na ten úkon dohlížely a rovněž mlčely. Když nastal onen okamžik, teta jen poznamenala, jak ji udivuje, že mě nikdo z mnoha lékařů a ošetřovatelů dočista nezneužil se stejným zápalem jako ostatní pacientky. Červenala jsem se, až jsem si říkala, že žár mých tváří zapálí celou místnost. Poté, co doktoři odešli, se mnou teta zůstala, četla mi z malého novoanglického aukčního katalogu o historii jednoho mocného a vzácného grimoáru a ženy mě mezitím svlékly úplně do naha a následně mě zašily do dlouhého vlněného oděvu, přesně takového, jaký nosily ony. Teta ve čtení pokračovala i potom, co skončily, a její tichý altový projev zdůrazňovalo hučení včel, jež se rozrušeně a zběsile rojily nad její skrytou tváří. Nemám ten katalog u sebe, o jeden výtisk jsem nicméně požádala, abych mohla určité pasáže přepsat sem do deníku, jelikož jsem toho názoru, že v tomto případě by má slova ani zdaleka nestačila. Teta se zatvářila nevěřícně – nebo spíš včely nad pulzujícími záhyby vytvořily voskovitou, znetvořenou nápodobu nevěřícného výrazu – a řekla, že si můžu psát, co chci, protože viděla ty škrábanice a šílené čmáranice, jež ve své slepotě považuju za skutečné, čitelné písmo, a nedokáže si představit, že by z nich někdo někdy rozluštil byť jen slovo. Opáčila jsem, že pak nemůže vadit, když si v zájmu svého vzdělání něco přepíšu. Teta přitakala a nechala mě, abych se ze své prohlídky vzpamatovávala s knihou na stole. Snažila jsem se za tu půlhodinu, kterou jsem dostala, zapsat, co se dalo – velmi krátký úryvek z toho uvádím níže. Katalog však zůstane v katakombách spolu s nyní již kompletním souborem třinácti knih, jež si před mnoha staletími objednala naše předkyně Maria van Hamal.
Teď už přesně vím, jaký je můj účel, a není o nic větší ani menší než u ostatních dvanácti žen, které tvoří
nečitelná část
možná nejsem tak ochotná, jak jsem si myslela, podílet se na tomto velkém díle, na tomto podivuhodném vyvolání velké bohyně zvrácenosti a zkázy. Miluju oceán v celé jeho vznešené a nezměrné síle, odjakživa jsem milovala svého velkého otce Dagona a matku Hydru, ale nemám chuť vyzývat ani je, ani oceán, aby opustili svá obrovská lože a navštívili mě na souši. Moje účast na tomto obřadu je však nevyhnutelná. A tak sedím v okovech s prsty ohnutými dozadu nad deníkem, potmě do něj čmárám a myši zatím přicházejí ohlodávat zbytky chleba a sýra. Kanál mi brouká serenádu, hlubokou basovou ukolébavku, jež připomíná majestátní píseň břehů oceánu, po nichž se už nikdy neprojdu. Jaká ironie, že vidím všechno, a přitom nevidím ž
konec fragmentu
Poznámka překladatele: zmiňovanou knihou je Katalog okultní knihovny nedávno rozpuštěné Církve hvězdné moudrosti z Providence na Rhode Islandu, ilustrovaný aukční katalog, který vytiskli okultní dražitelé pánové Pent a Serenade. Katalog se dochoval pouze v několika málo výtiscích – jeden se nachází v sále vzácných knih na Miskatonické univerzitě, ale nebylo nám umožněno do něj nahlédnout; žádosti adresované jiným knihovnám a soukromým sbírkám zůstávají bez odpovědi. Jedinou veřejnou verzí níže uvedeného záznamu je tak k dnešnímu dni (naneštěstí) z velké části nečitelný přepis Lilianett van Hamal.
NEČITELNÁ ČÁST cestovní deník a horečnatou spirálu do šílenství plného nočních můr jménem Las Reglas de Ruina napsal někdy na počátku šestnáctého století španělský mnich Filip Navarrský, NEČITELNÁ ČÁST líčením různých legend o obskurní a prastaré bohyni, sestře a nevěstě jistého chtonického boha, která čeká na propuštění ze svého žaláře ve hvězdách, aby na lidstvo seslala nevýslovné, apokalyptické zvrácenosti.
Po dokončení rukopisu se NEČITELNÁ ČÁST přidružilo k římskokatolické církvi, avšak jako severní výspa a pevnost Filiæ Solitudinus – Dcer odloučení, čistě ženské náboženské sekty s asyrskými kořeny, formálně založené v posledních dnech etruského Říma. Tam byla ručně opsána a svázána konečná verze rukopisu, NEČITELNÁ ČÁST.
V roce 1527 si dalších třináct výtisků Las Reglas objednala obyvatelka Bekináže Maria van Hamal, vdova po NEČITELNÁ ČÁST záznamů Hamal, jež ze svého obrovského jmění zaplatila několik již soukromých budov a rozšíření sítě kanálů v prostorách Bekináže, objednala na zakázku kovaná NEČITELNÁ ČÁST Současně s požárem – a poté, co značnou část sester z Bekináže postihla záhadná nemoc způsobující tělesný rozklad, která NEČITELNÁ ČÁST a jako hnijící květiny – bratr Filip NEČITELNÁ ČÁST.
NEČITELNÁ ČÁST se o „rouhavé“ verzi Las Reglas historické prameny více než tři sta let nezmiňovaly, dokud se všech třináct výtisků neobjevilo roku 1835 v New Yorku po velkém požáru, jenž zničil více než sedm set budov na jihovýchodním výběžku Manhattanu. Pod troskami jednoho sklepení na Maiden Lane byla objevena řada podzemních místností vysekaných do přirozeného skalního podloží ostrova a spolu s nimi nahá těla NEČITELNÁ ČÁST. Zbylých dvanáct se opět ponořilo do neznámých hlubin historie a času.
Rouhavé Las Reglas, NEČITELNÁ ČÁST opis textu bratra Filipa Navarrského [zatím neověřeno]: objevují se podobnosti NEČITELNÁ ČÁST vejčitého tvaru vtisknutá do kožené vazby: v ní jsou malé záhyby kůže sešity tak, aby napodobovaly efekt malströmu nebo víru – nebo snad, jak někteří naznačují, nejintimnější NEČITELNÁ ČÁST její okraje pak obkružují dvě latinské věty vyvedené velkými zašlými stříbrnými písmeny: IMMENSUS ASTRA INCLINANT FILIÆ, SED NON OBLIGANT FILIÆ ~ LAS REGLAS DE RUINA INCLINANT KASSOGTHA, SED NON OBLIGANT KASSOGTHA, NEČITELNÁ ČÁST.
Na hřbetě knihy se nachází tlustý, kůží potažený výstupek dlouhý přibližně dvacet pět centimetrů a zahnutý strmě vzhůru. K oběma deskám knihy je připevněno pět řetězů. Podle poznámek a nákresů z NEČITELNÁ ČÁST se připevňovaly ke koncům končetin, zatímco pátý řetěz vedl k části umístěné v její NEČITELNÁ ČÁST sérii vzájemně propletených vzorů, až ze železných článků vznikl celý kruh, jehož střed byl prázdný jako portál nebo brána NEČITELNÁ ČÁST.
NEČITELNÁ ČÁST obřadu nebyly k dnešnímu dny nalezeny žádné pokyny. Pečlivé zkoumání odhalilo stroje s elektrickým a NEČITELNÁ ČÁST paroxysmus u pacientek trpících hysterií. Zápisky z místa nálezu dokládají, že NEČITELNÁ ČÁST. Po vyjmutí knih a zařízení z těl se ukázalo, že výčnělky skrývají četné ostré nástroje, pomůcky k NEČITELNÁ ČÁST ozdobných řezeb, řetězů a doplňků odhalilo jemné dráty z neznámého geologického materiálu, kterými byla protkaná celá NEČITELNÁ ČÁST „vlečné síti“ ze „železa, masa a kostí“, s jejíž pomocí by se Kassogtha mohla vrátit. Úžasně tvůrčí využití Las Reglas de Ruina, které Maria van Hamal a Filiæ Solitudinus vymyslely před tolika NEČITELNÁ ČÁST.
konec přepisu Lilianett van Hamal
různé fragmenty, pozdě v noci a časně zrána druhého dne (přibližně)
v noci tolik strašných snů, a přitom kdybych v těch chvílích věděla, co vím teď, v klidném ranním světle… Tolik okamžiků chladného, úzkostného bdění, kdy jsem ve vlhkém půlnočním vzduchu slyšela vlastní dech a cítila, že se mi srdce chvěje, jako když do země buší koňská kopyta. Zas a znovu jsem se probouzela s tím, že si šátrám ochromenýma rukama po hrudi a řinčím řetězy jako Marleyho duch. Dříve toho večera, když se hustými mraky ještě prodíraly zbytky slunečního svitu, jsem stála u dveří tetina příbytku a stěží v sobě potlačovala zděšení, když mě opět uvázala jako zvíře a nechala mě venku. „To máš za to, co mi udělala tvoje matka, a za to, co udělala Řádu,“ řekla jen. Netuším, o jakém prohřešku to mluvila, ale na tom nesejde.
(Včely mi vyprávěly jiný příběh – zatímco jí lezly z pusy a odhalovaly neskutečně široký škleb jejích šavlozubých úst s tak přerostlým a tlustým chrupem, s tak odporně páchnoucím dechem, když vytlačovala slova jazykem pokrytým puchýřky a včely se jí rojily na čele, vlnily se v mnohorozměrném šílenství a přenášely její myšlenky do živoucí okřídlené věty, jež se vznášela ve vzduchu: TY JEDINÁ Z AKOLYTEK POZNÁŠ SVŮJ PRAVÝ OSUD A TY JEDINÁ BUDEŠ KŘIČET SLASTNOU HRŮZOU JEŠTĚ PŘEDTÍM, NEŽ TĚ PŘIPOUTÁME K PODLAZE. NESNESITELNÁ ROZKOŠ A BOLEST TŘINÁCTKY JE NÁŠ DAR BOHYNI, AVŠAK TVOJE NESNESITELNÁ HRŮZA UŽ TEĎ, VE TVÝCH OČÍCH, VE TVÉM MĚLKÉM DECHU, Z VĚDOMÍ, ŽE ZVĚRSTVA, KTERÁ KASSOGTHA PŘINÁŠÍ, SE JIŽ ZAVRTÁVAJÍ DO TVÉHO NITRA A ŽIVÍ SE TVOU DUŠÍ – TO JE MALÝ DAR PRO MĚ).
Jak hloupá jsem byla, jak prostoduchá. V ústavu jsem si představovala, že jsem královna, a svým způsobem jsem jí i byla – královna bez království a moci, s výjimkou možnosti věřit, že nějakou moc má. Vládla jsem vzdušným zámkům a pošetilým vidinám, korunovala jsem se před dvorem dětských představ. Co vím o skutečné moci, o skutečné oběti a bolesti? Moje matka, dokonce i moje smutná, závislá matka, cenu všech těchto věcí znala.
Nyní ji znám i já.
Zvedla jsem se z vlhkého lůžka a přikrývky, přecházela sem a tam a stanula na zahradním chodníku jako truchlivý přízrak celý v černém. Mé kdysi krásné cestovní šaty, dočista slepené a ztuhlé potem, prachem a hnědnoucími stopami krve, ležely kdesi daleko pod klenbami katedrály coby nový brloh pro myši. Potichu jsem se vydala, kam až mi řetěz dovolil, tentokrát ne ke schodům ke kanálu, nýbrž k oknům tetina příbytku. V hluboké tmě noci, pod zejícím černým chřtánem nekonečné bouře, jsem rozeznávala slabě zářící, ódické obrysy žen, všechny ležely na podlaze na tenkých slamnících jako šachové figurky, jež někdo převrátil, a včely na jejich tvářích tiše, tvrdě spaly. Už zítra ulehneme všechny společně, rozmístěné do kruhu, s propletenýma rukama a nohama, spoutané vrstvami a vrstvami mohutné pavučiny, sítě, která má polapit naši nepolapitelnou kořist? Kdybych mohla, potichu bych teď otevřela ty modré dveře, přelétala hlavou dolů od jedné ležící postavy ke druhé, odshora dolů je rozřezávala a sledovala, jak podklesávají do svého tryskajícího, unikajícího života, jak všechny společně vyklouzávají na svobodu a pryč z neviditelných okovů tohoto strašného bytí. Nebylo by to o nic horší než to, co je čeká za svítání, co čeká i mě.
(Ach, co bych dala za hnědou kuličku opia a štíhlou kostěnou dýmku, tehdy i teď! V mém těle a kostech stále přetrvávají pozůstatky matčiny zhýralosti, v těch nejtěžších chvílích zvedají hlavu jako Medusini hadi a svíjejí se ve mně jako slabé svědění, jež se nedá poškrábat.)
nečitelná část
celou noc jsem chodila tam a zpátky, sem a tam, přemýšlela o svém osudu a společnost mi dělaly živé keře, četné vrtící se černé chumáče chvějící se ve vzduchu a pohledy podivných ptáků se shluky očí jako pavouci, které se na mě bez mrknutí upíraly z vysokých bodců a štítů. A v časných ranních hodinách jsem se přistihla, že hledím ze strmých schodů do kanálu a sleduju, jak dlouhé prameny sytě zeleného rostlinstva kvetou a tepou u zdi, a v tom mi to došlo. Najednou jsem si uvědomila, čeho jsem si předtím nevšimla, co se na mě dívalo přes stěnu visícího břečťanu a vrbových větví posetou světélkujícími skvrnami, ne nepodobně, jako když ošetřovatelé v ústavu stáli u závěsů společných sprch a sledovali nás přes ně. Byla to dokonalá pozorovatelna, odkud bylo přes vodu možné sledovat všechny akolytky a sestry z Bekináže, všechny ženy, mladé i staré, jak si zvedají spodničky a odhalují své štěrbiny tak, že je mohlo vidět všechno kolem kanálu. Stejně jako jsem to několik posledních rán a nocí dělala i já.
V mé rozjitřené mysli vykrystalizovala myšlenka stejně rouhavá jako tato situace.
Řešení tak jednoduché, že jsem se při té představě málem zasmála.
(Musím přiznat, že jsem ráda za svůj příšerný rukopis a bídný zrak, kvůli nimž nedokážu na papíře tvořit čitelná písmena, stejně jako za tyto řetězy, které ztěžují úchop pera ještě více než obvykle. Události, o nichž píšu, by byly moje smrt, kdyby si je někdo přečetl – při tom pomyšlení se mi dělá skoro špatně. Možná jsem vznětlivá a trochu krvežíznivá a mám o sobě zcela nerealistické představy, když se pohybuju v tomto divném světě, který vidím i nevidím, ale to, co se chystám na tyto stránky napsat… Slova selhávají. To však nesmějí.)
Řetězy a pouta mi bránily sestoupit na nejnižší stupně těsně nad hladinou, stopy jasně zelené bioluminiscence z včerejší noci už nicméně potvrzovaly, že podvodní dostaveníčko nebude nutné. Což mi docela vyhovovalo, poněvadž Dijle byla s přehledem nejšpinavější řeka, s jakou jsem se za svůj krátký život setkala, zejména s ohledem na to, co jí ve dne v noci plulo. Sedla jsem si tedy na horní schod a svůj odpor k sezení na takovém místě jsem překonala uklidňující myšlenkou, že se kamene nedotýkám holým tělem, nýbrž příšernými a dosti nelichotivými šaty z kousavé látky, jež mohla být utkána jedině z dikobrazí kůže. Takže se mi do jisté míry ulevilo, když jsem si vyhrnula dlouhou sukni nad
nečitelná část
plaval ke mně a jeho silné paže překonaly šíři kanálu pouhými třemi rychlými tempy. A pak vmžiku stanul na schodech, nohy měl schované ve spleti listí a šlahounů lnoucích k vodní hladině a mně uvázl dech v hrdle, ne proto, že bych takového muže nikdy dřív neviděla, ale proto, že už jsem takových nebo jemu podobných viděla spoustu, jak se potápějí a opisují oblouky v rozbouřených studených vodách po celém východním pobřeží mé vlasti, jak se jejich husté chapadlovité vousy a klenuté hrudníky vynořují z vln jako velryby, oči jako ploché plátky lékořice, na koncích zúžené. Nejsou to zrovna nejhezčí stvoření, avšak v porovnání s některými děsivě znetvořenými dušemi, jež mi dělaly společnost v Arkhamu, jsem mohla dopadnout hůř. Vzpomněla jsem si na tu knihu, na to, co mi z ní teta četla. Ano, mohlo to dopadnout hůř. Z nevhodnosti, z čiré troufalosti mého počínání se mi zběsile rozbušilo srdce, zaklonila jsem se, až jsem viděla jen zataženou oblohu, a nohy a ženství jsem měla nahé jako onoho dne, kdy mě matka přivedla na svět. (Matka, jež by na svou dceru bezpochyby byla nesmírně pyšná v této její nejzoufalejší a nejvíce šokuj
nečitelná část
černý jako smola, jako ropa, i pokožka, tak chladná a kluzká, ale síla jeho pohybů, síla, kterou jsem cítila pod jeho kůží jako vlnění mého milovaného, kamenně šedého Atlantiku, síla tak uhrančivá, že ten zlomek vteřiny, když to zabolelo, jak
nečitelná část
a jestli při tom cítil potěšení nebo radost, jsem dokázala vyčíst pouze z toho, co bylo zjevné, neboť jeho řeč byla tak starobylá a nepozemská, že těch pár slovům, jež možná pronesl, jsem nerozuměla, však, ach, po prvním prudkém nárazu a houpavé bolesti jako by se pekelné mraky nad námi rozestoupily; ach, hvězdy, tolik hvězd, jasných a zářivých na obloze zbavené blanitých příšer, které se řítily na nic netušící svět, jen hvězdy, náš dech a stoupající vnitřní příliv, jejž jsem
nečitelná část
OLIZOVAT HRDLA, KUNDY A DÍRY VŠECH JEJICH KRVÁCEJÍCÍCH, POLÁMANÝCH, PROSEBNÝCH TĚL A PROCHÁZET SE OCEÁNEM MASA, NABÍRAT JE SVÝMI BEZEDNÝMI ÚSTY A ŠUKAT JEJICH OSTATKY POD BEZVZDUŠNÝM, HVĚZDNĚ ČERNÝM NEBEM, DOKUD NEPŘEJDOU DO MÝCH KOSTÍ, DO MÉHO LŮNA, DOKUD NEZRYCHLÍM, NEDŘEPNU SI A S HEKNUTÍM JE ZASE NEVYPUDÍM, DOKUD JE ZASE NEVYDLABU PRSTY A JAZYKE
nečitelná část
jsem nyní podle dobových zvyklostí ženou, ale pokud ano, jak je možné, že jsem jí předtím nebyla? Mohu s naprostou upřímností říct, že mezi stavem předtím a potom nebyl nejmenší rozdíl. I když se ve mně chvěl ten zvláštní tvor, nebyla jsem ani víc, ani míň, nýbrž pouze tím, čím být mám – ženou, která všechno vidí, ale je slepá, ženou, která je obklopená všemi bytostmi vesmíru, ale zůstává sama.
Po nějaké době se z místa činu vzdálil a beze slova či ohlédnutí vklouzl zpátky do páchnoucí řeky. Nebyla jsem za jeho odchod vděčná ani jsem nesmutnila, byla jsem jenom unavená, rozbolavělá a najednou se mi hrozně chtělo spát. S jistými obtížemi jsem vstala, nakolik to jen šlo, si uhladila šaty a ztuhlými krůčky se vydala po cestičce zpátky do zahradní boudy, tam jsem padla na lůžko a na pár hodin se oddala tolik potřebnému spánku. Spala jsem jako zabitá.
A teď je ráno a já slyším, jak se na druhém konci chodníčku otevírají dveře, slyším hukot včel, jemné šustění látky a štíhlých končetin a melodické cinkání klíčů od mých okovů. A tak odložím tento deník a budu se z celého srdce modlit k matce Hydře, abych se k němu před soumrakem vrátila, abych se soumraku dožila, aby to nebyl posl
konec fragmentu
Poznámka překladatele: Následující text je poslední částí deníku Lilianett van Hamal a zároveň jediným úplným záznamem bez nečitelného textu a chybějících částí. Tento oddíl nebyl objeven v samotném deníku, jenž byl vykopán v zakázané zóně v Lovani během poslední schválené expedice Miskatonické univerzity (v roce 1976), nýbrž ve městě Bruggy, vzdáleném více než sto dvacet kilometrů. Tyto stránky bývají obecně vnímány jako přirozené pokračování původního deníku s jasnými náznaky, že se nejedná o jediné záznamy, které jejich autorka po oné události pořídila. Ačkoli v Evropě i v Severní Americe nadále probíhá intenzivní výzkum, dosud nebyly nalezeny žádné další zápisy, stránky ani knihy. Nebyly nalezeny ani žádné další zmínky o paní van Hamal ve veřejných a nemocničních záznamech; a dosud nebylo objeveno ani místo jejího posledního odpočinku. Naše pátrání pokračuje.
Večer, 31. prosince 1878
(Stala jsem se odbornicí na válení těch lepkavých hnědých kuliček. Matka by na mě byla tak pyšná. A s každým nádechem, s každým kouřovým výdechem z pece mých plic, jsem i já čím dál pyšnější na ni, čím dál víc obdivuju její odvahu a sílu, že dokázala vydržet a přežít ten strašný, nezvládnutý první obřad na Maiden Lane, že mě dokázala nosit v děloze tak nepřirozeně dlouho a porodit mě v bolestném utajení až po letech boje se stahy, po desetiletích matení a omračování mého cíle a zraku svůdnými makovými sny. Ale nyní jsem starší a mám moc. Nestvořila mě, avšak dala mému prapůvodnímu tělu konečnou podobu. Když mi do těla proudí kouř, vím, jak ho udržet, jak mu dát účel, jak ho vytlačit do vzduchu spolu se všemi ostatními neviditelnými vrtivými černými hrůzami, jež zabydlují svět. To není závislost. To je osud.)
A na jihovýchodě stále stoupá kouř, blesky žilkovaný sloup, tlustý a kroucený jako u Krakatoy, svalnatý démon povstávající ze sopečného středu země, aby chňapl po obloze a strhl ji. Když sedím s deníkem, perem a dýmkou u psacího stolu, vidím, jak se dým valí za bruggskými středověkými štíty a vížkami o delftsky modrých ránech i fialových nocích, jak veškeré doutnající zbytky Lovaně vanou zpátky do kosmu. Přemýšlím, kolik z mé tety je teď nade mnou a kolik zůstává dole.
Navždy se budu těšit z výrazu v její tváři, z toho, jak se na mě dívala, když všech dvanáct akolytek – tak krásně rozložených na bujném koberci jitrem políbené trávy, s bledými lysými končetinami doširoka roztaženými a obepnutými stříbrnými řetězy, které tvořily složitou síť, s rouhavými knihami bohyně Kassogthy přitisknutými k rozechvělým vlhkým štěrbinám, v proudech ódické síly husté a horké jako cyklon – v dokonalém souladu škublo celým tělem, interdimenzionální včely jim odlétly z nyní již nahých, umrlčích tváří a ony se napůl zvedly a vykřikly, neboť ucítily, že mohutný výčnělek třinácté knihy zajel do mého ženství, moje energie splynuly s jejich a i já vyjekla roztřesenou bolestnou radostí. Moje vítězoslavná teta a všichni ti samolibí kněží s vysokými plátěnými a zlatými čepicemi, s rouchy posetými drahokamy, s kalichy vína a miskami s kadidlem. Všichni tančili a mnuli se, čekali, až se jejich bohyně vynoří ze spletitého porodního kruhu údů a vysaje je, a moje teta vše sledovala jako římská socha, panovačná a nevšímavá k okolní kakofonii. Její oči a oči jejích včel se upíraly pouze na mě.
A dokud obrovská plodná řeka času nevyschne jako bezedná prostitutčina jáma, budu vzpomínat, jak se ty oči rozšířily, když mé výkřiky radosti a bolesti přešly ve vysoko posazený smích, jak jsem se smála, zatímco dvanáct mladých žen kolem mě vřeštělo a svíjelo se, když jim to šlehalo z vnitřností růžovou rosolovitou pěnu, jež prýštila a proudila po deskách a hřbetech oněch rouhavých knih, a jejich těla se zmítala jako ryby umírající v jedovatých přívalech červeně; jak moje teta uklouzla a padla naznak do lepkavé plandající změti končetin bez kostí, když jsem se ladně zvedla, přitáhla si řetězy k tělu jako plášť, koupala se v mohutné řece umírajícího života všude kolem a pila žízeň tišící strach a husté sexuální uvolnění sálající z jejich smutných zvířecích těl, zatímco se mi dívky hroutily k nohám jako hromádky hoven obsypané mouchami. A všude kolem nás požíraly bledý vzduch skvrnité černé zákalky, a když jsem zvedla ruce, tyto šmouhy se v rojích snesly na kněze a rozpouštěly jejich maso až na kost. Že bych celé ty roky, kdy jsem je vídala, jenom netušila, že jim odjakživa můžu poroučet?
Nevzpomínám si, co jsem tetě řekla, když jsem stála nad jejím ležícím tělem a z mé nahé schránky kapaly na její strohé černé šaty kousíčky vnitřností, zatímco ke mně natahovala ruce a pořád dokola ječela jméno své zvrácené bohyně. Možná jsem řekla, že ji její bohyně nezachrání. Možná jsem řekla, že nyní jsem její bohyní já, obrovská touha, vůle a vesmír přetvořený do podoby z masa a kostí. Možná jsem neřekla vůbec nic. Všechno bylo mnohem temnější než obvykle, a dokonce i můj omezený zrak mě opouštěl, všechno kolem mě pohasínalo, když jsem sáhla dolů, dolů – a pak dlouho, předlouho nic. Čistá čerň. Tak klidná a krásná, jako hluboký spánek. Probudila jsem se na sluncem zalitých polích, vedle pasoucích se krav, a zírala na své ruce zbrocené krví.
Spatřila teta svou bohyni? Ať už je kdekoli, chápe to teď?
Utřela jsem si ruce do trávy; a potom jsem vstala a šla.
Bruggy jsou zvláštní město, ale už jsem tu kotvila dost dlouho a stala se příliš povědomou tváří; a v Arkhamu jsou lidé, kteří se mi musejí zodpovídat ze všeho, co provedli. Moje rodná matka si myslela, že se mnou skoncovala, myslela si, že s ní život skoncoval, čeká nás však dlouho odkládaný rozhovor, jenž rozpoltí svět. Zítra ráno vyrazím kočárem po dlouhých rovných cestách pod ocelově šedou oblohou k pobřeží tak plochému a širokému, až se zdá, jako by se hladina průlivu zvedala až nad něj; a budu se ucházet o místo na lodi, která mě odveze nejprve do Anglie a následně přes nízký, temný okraj bytí zpátky do Nového světa a domů, domů k velkým širým vodám a velkým širým prostranstvím, tam, kde se dá běhat, křičet a sytit se. Prodavač, u nějž jsem si pořídila lístek, mě varoval před cestováním v tomto ročním období, varoval mě před drsným mořem a ještě drsnějšími muži, jenže pro mě je jen vrtícím se hmyzem, který jednou rozdrtím a pak ho budu nosit jako drobný korálek na náhrdelníku z těl celého lidstva. Je smrtelný, a proto se všeho bojí, a má proč. Já se nebojím. Já strach vyvolávám.
Z amerického originálu
The Low, Dark Edge of Life
vydaného roku 2016
v časopise Nightmare
vedeném Wendy N. Wagner
přeložil Roman Tilcer;
redigovala Háta Kreisinger Komňacká
.jpg)
Foto: archiv autorky
Livia Llewellyn píše temnou fantasy, horory a erotickou literaturu a její příběhy se objevily ve více než osmdesáti antologiích a časopisech včetně dvou svazků The Best Horror of the Year proslulé Ellen Datlow, antologie Year's Best Weird Fiction sestavené Lairdem Barronem a The Mammoth Book of Best New Erotica. Její sbírky Motory touhy: O lásce a jiných hrůzách a Furnace byly nominovány na Cenu Shirley Jackson a další nominace obdržela za povídky „Omfalos“ a „Furnace“. Za povídku „One of These Nights“ získala v roce 2020 Cenu Edgar, nesoucí jméno E. A. Poea. Vydali jsme novelu Ta, co jde první. Více o autorce najdete na stránkách www.liviallewellyn.com.