Ohavnosti z dávných časů prý dlí stále
v temných a zapomenutých koutech světa
a za jistých nocí dokořán zející brány
chrlí tvory v pekle vězněné.
– Justin Geoffrey
Poprvé jsem o něm četl v oné prazvláštní knize z pera Von Junzta, německého výstředníka, který vedl podivný život a zemřel nadmíru úděsným a záhadným způsobem. Poštěstilo se mi získat přístup k jeho Nevýslovným kultům, jinak zvaným také Černá kniha, v původním vydání, jež spatřilo světlo světa v Düsseldorfu roku 1839, krátce předtím, než autora dohnala neúprosná smrt. Sběratelé vzácných literárních děl znají Nevýslovné kulty především z laciného a chybného překladu, který v roce 1845 v Londýně nelegálně vydal Bridewall, a z pečlivě zcenzurovaného vydání, jež na trh v roce 1909 uvedlo newyorské nakladatelství Golden Goblin Press. Vydání, jež se dostalo do rukou mně, však bylo jedním z necenzurovaným německých výtisků opatřených těžkými koženými deskami a nyní již zrezivělými železnými sponami. Pochybuji, zda je dnes na celém světě více než půl tuctu těchto svazků, neboť nevyšly ve velkém množství, a když se rozšířily zvěsti o tom, jak autor skonal, řada vlastníků tohoto díla svou knihu v panice spálila.
Von Junzt se celý život (1795–1840) zabýval zapovězenými tématy; zcestoval všechny kouty světa, získal přístup do bezpočtu tajných společností a přečetl v původním znění množství málo známých a esoterických knih a rukopisů; a v kapitolách Černé knihy, v nichž mají místo jak výklady psané s udivující zřetelností, tak obtížně proniknutelné dvojznačnosti, lze nalézt výroky a náznaky, z nichž myslícímu člověku tuhne krev v žilách. Čtení o tom, co se Von Junzt odvážil nechat vytisknout, vyvolává znepokojivé spekulace, co se sdělit neodvážil. Jaké temné záležitosti například figurovaly na oněch hustě popsaných stránkách tvořících nevydaný rukopis, na kterém bez ustání pracoval několik měsíců před svou smrtí a který pak v podobě poházených cárů papíru ležel na podlaze uzamčené a na západku uzavřené komnaty, v níž byl mrtvý Von Junzt objeven s otisky drápů na krku? O tom se již nikdy nedozvíme, neboť autorův nejbližší přítel, Francouz Alexis Ladeau, poté co celou noc pracně dával dohromady útržky a přečetl si, co je na nich psáno, nakonec všechno spálil a prořízl si břitvou hrdlo.
Hrůzu nicméně nahání i obsah již vydané části, a to i pokud člověk přistoupí na obecné stanovisko, že jde o pouhé třeštění šílence. Právě v něm jsem mezi jinými podivnými věcmi narazil na zmínku o Černém kameni, onom zvláštním, zlověstném monolitu, který se chmurně tyčí v uherských horách a jenž je opředen spoustou temných bájí. Von Junzt mu nevěnoval příliš prostoru – převážná většina jeho úděsného textu pojednává o sektách a temné idolatrii, jež podle Von Junztových tvrzení stále existovaly v jeho době, a Černý kámen podle všeho reprezentoval kult či bytost ztracené a zapomenuté už před mnoha staletími. Psal o něm však jako o jednom z klíčů – což byl pojem, který užíval velmi často a v různých spojitostech a který představuje jednu z nejasností jeho díla. Činil rovněž letmé narážky na podivnou podívanou, již lze být v okolí monolitu svědkem o svatojánské noci. Zmínil se o teorii Otty Dostmanna, podle níž je monolit pozůstatkem hunského vpádu a byl vztyčen na památku vítězství Attily nad Góty. Von Junzt toto tvrzení rozporoval, aniž však uvedl jakékoli pádné argumenty; poznamenal pouze to, že připisovat původ Černého kamene Hunům je stejně logické jako předpokládat, že Vilém Dobyvatel postavil Stonehenge.
Narážka na závratnou starobylost monolitu nesmírně rozdráždila moji zvědavost a po jistých obtížích se mi podařilo objevit krysami prožraný a zpuchřelý výtisk Dostmannových Pozůstatků ztracených říší (Berlín, 1809, vydáno péčí nakladatelství Der Drachenhaus). Se zklamáním jsem však seznal, že Dostmann se o Černém kameni zmiňuje ještě úsečněji než Von Junzt a na několika řádcích ho odbývá coby artefakt poměrně nedávného data ve srovnání s řeckořímskými rozvalinami v Malé Asii, pro něž měl mnohem větší slabost. Uznal, že není s to rozluštit zahlazené znaky na povrchu monolitu, ale přisoudil jim jednoznačně mongolský původ. Ač jsem se toho od Dostmanna příliš nedozvěděl, přece jen uvedl název vsi, která se ke Kameni přimyká – Streigocavar. Toto zlověstně znějící jméno znamenalo něco jako Čarodějnické město.
Při bedlivém zkoumání cestovatelských průvodců a článků jsem se nedopídil žádných bližších informací; Streigocavar – nenašel jsem ho na žádné mně dostupné mapě – se nacházel v divokém, málo navštěvovaném kraji mimo trasy, po nichž se ubírají nahodilí výletníci. Námět k přemýšlení jsem však objevil v Dornlyho Uherském folkloru. O Černém kameni se zmiňuje v kapitole věnované Snovým mýtům a píše o určitých zvláštních pověrách, které se k němu váží – zvláště o víře, že pokud se někdo v blízkosti monolitu vyspí, do konce života ho budou trýznit nestvůrné noční můry, přičemž Dornly cituje z příběhů místních rolníků o přehnaně zvědavých lidech, kteří se o svatojánské noci ke Kameni vydali a v naprosté nepříčetnosti poté zemřeli kvůli čemusi, co tam spatřili.
Víc jsem toho z Dornlyho nezjistil, ale v této věci se ve mně probudil ještě intenzivnější zájem, neboť jsem cítil, že Kámen obestírá výrazně zlověstná aura. Dojem temné starobylosti, opakující se narážky na nepřirozené dění spojené se svatojánskou nocí ve mně rozechvívaly jakýsi spící pud, jako když za noci spíše cítíte, než slyšíte proudění nějaké temné podzemní řeky.
A najednou jsem také odhalil souvislost mezi Kamenem a jistou makabrózní a fantastickou básní z pera šíleného básníka Justina Geoffreyho nazvanou „Lidé monolitu“. Následným šetřením jsem se dobral zjištění, že Geoffrey onu báseň vskutku napsal během cest po Uhrách, a již jsem nemohl pochybovat, že Černý kámen je přesně tím monolitem, na něhož odkazuje ve své podivné poezii. Když jsem si její strofy opět přečetl, znovu jsem ucítil to zvláštní, neurčité hlodání podvědomého puzení, jež jsem v sobě registroval, když jsem o Kameni četl poprvé.
Právě jsem se poohlížel po místě, kde bych mohl strávit krátkou dovolenou, a rázem jsem se rozhodl. Vydal jsem se do Streigocavaru. Vlak zastaralého stylu mne dopravil z Temešváru přinejmenším na dosah cíle mé cesty a po dalších třech dnech trmácení se ve věčně poskakujícím kočáru jsem se dostal do vísky zahnízděné v úrodném údolí vysoko v jedlemi porostlých horách. S cestou se nepojily žádné zvláštní události, jen prvního dne jsme minuli starobylé bojiště u Schomvaalu, kde se statečný polsko-uherský rytíř, hrabě Boris Vladinoff, udatně a vposledku neúspěšně postavil vítězným hordám Sulejmana Nádherného, když se tento velký Turek roku 1526 vydal na zteč východní Evropy.
Kočí mne upozornil na obrovskou hromadu rozpadajícího se zdiva na nedalekém kopci, pod nímž, jak dodal, odpočívají kosti statečného hraběte. Vzpomněl jsem si na pasáž z Larsonových Tureckých válek: „Po dílčím střetu“ (v němž nepočetné hraběcí vojsko odrazilo turecký předvoj) „stál hrabě na pobořených hradbách starého hradu na kopci a vydával rozkazy ohledně dalšího rozestavení svých sil, když mu jeho pobočník přinesl malé lakované pouzdro, jež bylo nalezeno u slavného tureckého písaře a historika Selima Bahadura, padnuvšího v boji. Hrabě z pouzdra vyňal svitek, rozvinul ho a pustil se do čtení. Nedostal se však nedostal daleko, když velice zbledl, bez dalšího slova vrátil pergamen do schránky a tu si schoval pod plášť. A přesně v tu chvíli znenadání spustila palbu skrytá turecká baterie, starý hrad začaly ostřelovat koule a Uhři s děsem v očích sledovali, jak se kolem nich hroutí hradby, až pod sebou nakonec pohřbily i statečného hraběte. Malé udatné vojsko bez velitele pak bylo roztrháno na kusy a v následujících válečných letech nebyly šlechticovy kosti už nikdy nalezeny. Dnes místní obyvatelé v blízkosti Schomvaalu ukazují na ohromnou a drolící se hromadu popadaného zdiva, pod níž prý stále dlí to, co po všech těch staletích zbylo z hraběte Borise Vladinoffa.“
Streigocavar byla zasněná, ospalá víska, která na první pohled vůbec nekorespondovala s duchem svého zlověstného přízviska – zapomenutá tišina, již minul veškerý pokrok. Pitoreskní domy a ještě pitoresknější oděv a zvyky místních náležely některému dřívějšímu století. Byli to přátelští, mírně zvídaví lidé, nikoli však všeteční, třebaže hosté zvenku byli v oněch končinách velkou vzácností.
„Před deseti lety sem zavítal také jeden Američan a ve vesnici se zdržel několik dní,“ vyjevil mi majitel hostince, v němž jsem se ubytoval. „Byl to mladík zvláštního vystupování – pořád si něco mumlal – myslím, že to byl básník.“
Pochopil jsem, že dotyčným byl Justin Geoffrey.
„Ano, byl to básník,“ odvětil jsem, „a napsal báseň o jednom krajinném prvku z blízkosti vaší vsi.“
„Opravdu?“ To krčmáře zaujalo. „Pak tedy, pokud se všichni velcí básníci vyznačují zvláštní mluvou a jednáním, musel dojít velké slávy, protože zvláštnější vystupování a řeči, než jaké vedl on, jsem dosud nikdy nezažil.“
„Jak už tomu u umělců bývá,“ namítl jsem, „uznání došel víceméně až po smrti.“
„On už je mrtvý?“
„Před pěti lety zemřel s řevem v blázinci.“
„To je škoda, strašná škoda,“ povzdechl si můj hostitel soucitně. „Chudák mladý pán – díval se příliš dlouho na Černý kámen.“
Poskočilo mi srdce, ale svůj spalující zájem jsem potlačil a nenuceně jsem prohodil: „O tom Černém kameni už jsem něco slyšel. Stojí někde v okolí vesnice, je to tak?“
„Blíž, než by si dobří křesťané přáli,“ odpověděl. „Podívejte!“ Přitáhl mne k mřížovému oknu a ukázal na jedlové srázy ponurých modrých hor. „Tam vzadu, kde vidíte holou stěnu toho vykukujícího útesu, tam stojí ten prokletý Kámen. Kéž by ho někdo rozdrolil na prach a ten pak hodil do Dunaje, aby ho voda odnesla do toho nejhlubšího moře! Lidé se ho kdysi pokusili zničit, ale každý, kdo do něj praštil kladivem nebo palicí, došel úděsného konce. Teď se mu lidé prostě vyhýbají.“
„Co je na něm tak úděsného?“ zeptal jsem se zvídavě.
„Je v područí démonů,“ vysoukal ze sebe rozpačitě a zdálo se mi, že se při tom zachvěl. „Když jsem byl malý, znal jsem mladíka, který sem přišel zdola a naše tradice mu byly pro smích – ve své pošetilosti se jedné svatojánské noci ke Kameni vydal a za úsvitu se dopotácel zpátky do vsi oněmělý a beze špetky rozumu. Něco mu rozklížilo mozek a zalepilo rty, protože pokud ze sebe až do své smrti, která na sebe nenechala dlouho čekat, něco dostal, bylo to jen příšerné rouhání nebo nesrozumitelné blekotání.
Můj vlastní synovec, když byl také ještě hodně malý, se v horách jednou ztratil a přespal v lese poblíž Kamene. Teď ho v dospělosti mučí obludné sny, takže tu občas v noci trneme hrůzou, když řve, a pak se probouzí zbrocený studeným potem.
Ale bavme se o něčem jiném, Herr – není dobré prodlévat u takovýchto věcí.“
Poukázal jsem na zjevnou starobylost jeho hostince, na což s hrdostí odvětil: „Základy jsou staré přes čtyři sta let. Původní stavba byla ve vesnici jediná, která zcela nevyhořela v době, kdy se zdejšími horami proháněli Sulejmanovi ďáblové. Říká se, že právě tady, v domě, který tehdy stával na těchto základech, měl při jejich pustošivých výpravách do okolí hlavní ležení písař Selim Bahadur.“
Dozvěděl jsem se, že současní obyvatelé Streigocavaru nejsou potomky lidí, již zde přebývali před tureckým útokem v roce 1526. Vítězní muslimové při odjezdu ve vesnici ani v jejím okolí neušetřili jedinou lidskou bytost. Muže, ženy i děti tehdy vyhladili v drtivém, krvavém masakru, po němž zůstala obrovská část této země ztichlá a naprosto opuštěná. Současná streigocavarská populace pochází z rodu houževnatých osadníků z níže položených údolí, kteří se nastěhovali do vyšších končin a obnovili zničenou vesnici poté, co byli Turci zahnáni na ústup.
Můj hostitel o vyhlazení původních obyvatel nemluvil s nikterak velkou záští a dozvěděl jsem se, že jeho předci z dolin pohlíželi na horaly s ještě větší nenávistí a odporem než na Turky. O příčinách této nevraživosti se vyjadřoval dosti neurčitě, ale vyrozuměl jsem, že původní obyvatelé Streigocavaru měli ve zvyku podnikat do údolí pokradmé výpady, při nichž loupili dívky a malé děti. Navíc mi řekl, že jim žilami nekolovala úplně stejná krev jako jeho lidu; příslušníci statného původního maďarsko-slovanského etnika se zde dávno mísili a uzavírali svazky s jakousi degenerovanou divošskou rasou, až obě plémě splynula a vytvořila odpornou směs. Neměl nejmenší tušení, co byli oni divoši zač, ale tvrdil, že to byli pohané a v horách dleli odnepaměti, ještě před příchodem dobyvatelských národů.
Tomuto vyprávění jsem nepřikládal téměř žádnou důležitost – vnímal jsem v něm pouze paralelu k mísení keltských kmenů s praobyvateli Středomoří ve vrchovinách Gallowaye, jehož výsledkem bylo etnikum, které coby Piktové sehrává významnou roli ve skotských legendách. Čas působí na folklor podivně deformující optikou, a jak se vyprávění o Piktech proplétala s bájemi o jakési starší mongoloidní rase, připisoval se nakonec Piktům odpudivý vzhled zakrslých primitivů, jejichž individualita v líčeních přešla do piktských historek a byla zapomenuta. Měl jsem proto pocit, že ony domnělé nelidské vlastnosti prvních obyvatel Streigocavaru lze vysledovat k dávnějším, překonaným mýtům u hunských a mongolských nájezdníků.
Druhý den ráno mi můj hostitel s jistým znepokojením popsal, kudy se mám dát, a já se vydal hledat Černý kámen. Po několikahodinové cestě do svahů porostlých jedlovými hvozdy jsem se dostal pod rozeklaný skalnatý útes, jenž směle vystupoval z horského srázu. Nahoru vedla úzká stezka, a když jsem po ní vyšel, naskytl se mi pohled na mírumilovné streigocavarské údolí, které se zdálo klimbat v bezpečném sevření mohutných modrých hor. Mezi útesem, na němž jsem stanul, a vesnicí jsem nezahlédl jedinou stopu po chýších či lidské přítomnosti. V údolí jsem sice spatřil několik rozptýlených hospodářství, ale všechna ležela na opačné straně Streigocavaru, který se sám jakoby odvracel od zádumčivých kopců ukrývajících Černý kámen.
Zjistil jsem, že na vrcholu útesu se prostírá něco na způsob hustě zalesněné plošiny. Chvíli jsem se těžko prostupným porostem prodíral, až jsem vyšel na rozlehlou holinu, uprostřed níž se tyčil vyzáblý útvar z černého kamene.
Měl podobu osmiúhelníku, vysoký byl přibližně pět metrů, asi půl metru měl na šířku. Kdysi byl očividně hladký a vyleštěný, ale nyní měl povrch posetý četnými důlky, jako by se ho někdo pokoušel surově zničit. Kladiva však dosáhla nanejvýš toho, že z kamene odštípla drobné kousky a zohavila znaky, které se po sloupu kdysi očividně táhly ve spirále až na vrchol. Do výšky tří metrů od základny byly vytesané znaky téměř zcela zahlazeny, takže bylo těžké určit, kterým směrem se ubíraly. O něco výše byly zřetelnější a mně se podařilo se po kameni vysoukat do míst, odkud jsem si je mohl zblízka prohlédnout. Všechny byly víceméně odtesány, přesto jsem nabyl přesvědčení, že nebyly vyvedeny v jazyce, který by dosud přetrvával v paměti lidí našeho světa. Jsem poměrně obeznámen se všemi hieroglyfy známými badatelům a filologům a mohu s jistotou prohlásit, že ony znaky se nepodobaly ničemu, o čem jsem kdy četl nebo slyšel. Připadalo mi, že ze všeho nejblíže mají k některým neumělým vrypům na obrovitém a zvláštně souměrném skalisku v jednom ztraceném údolí na Yucatanu. Vzpomínám si, že když jsem na ony značky upozornil archeologa, jenž mne tehdy doprovázel, zastával názor, že jde buď o důsledek přírodního zvětrávání, nebo škrábance, které v kameni zanechal nějaký nudící se indián. Mé teorii, že kámen je pouze základnou nějakého dávno zmizelého sloupu, se jen vysmál a poukázal na jeho rozměry, jež naznačovaly, že pokud by ho někdo postavil podle přirozených pravidel architektonické symetrie, musel by to být sloup vysoký nějakých tři sta metrů. Mě to však nepřesvědčilo.
Nechci tvrdit, že se znaky na Černém kameni podobaly znakům na onom kolosálním skalisku na Yucatanu, ale vyvolávaly takový dojem. Pokud šlo o materiál tohoto monolitu, to byl další aspekt, který mi nešel na rozum. Kámen, z něhož byl zhotoven, byl černý, matně lesklý a jeho povrch v místech, kde nebyl zdrsněný nebo potlučený, vyvolával podivnou iluzi poloprůhlednosti.
Strávil jsem u něj větší část dopoledne a odcházel od něj celý zmatený. Nenapadala mne jediná souvislost, kterou mohl mít s jakýmkoli jiným lidským artefaktem na celém světě. Vypadalo to, jako by zde tento monolit vztyčily mimozemské ruce v jakési dávné době již nepřístupné lidskému chápání.
Do vesnice jsem se vracel, aniž můj zájem o věc jakkoli polevil. Když jsem nyní ten zvláštní kámen spatřil na vlastní oči, hořel jsem ještě větší touhou pátrat v této záležitosti dál a pokusit se zjistit, jakýma zvláštníma rukama a za jakým zvláštním účelem byl v dávné minulosti vztyčen.
Vyhledal jsem krčmářova synovce a zeptal se ho na jeho sny, ale vyjadřoval se neurčitě, ačkoli mi byl ochoten vyjít vstříc. Nevadilo mu se o těchto věcech bavit, ale nebyl s to je jasně popsat. Třebaže se mu opakovaně zdály stejné sny a třebaže byly v daném okamžiku až ohavně živé, nezanechaly v jeho bdělé mysli žádný zřetelný otisk. Vzpomínal na ně pouze jako na zmatené noční můry, v nichž z obrovských vířících ohňů vystřelovaly zlověstné plamenné jazyky a na pozadí všeho bez ustání duněl černý buben. Jasně se pamatoval jen na jedno – v jednom snu viděl Černý kámen nikoli na horském srázu, nýbrž jako vížku na jakémsi závratně velkém černém hradě.
Pokud jde o zbytek vesničanů, ti neměli chuť se o Kameni bavit. Výjimkou byl pouze místní učitel, překvapivě vzdělaný muž, který strávil ve světě mnohem více času než kdokoli z ostatních.
Velice ho zaujalo, co jsem mu řekl o Von Junztových poznámkách o Kameni, a s německým autorem vřele souhlasil ohledně domnělého stáří monolitu. Byl přesvědčen, že se někde v okolí setkávaly čarodějnice a že všichni původní vesničané byli možná členy onoho kultu plodnosti, který kdysi hrozil podkopat samu evropskou civilizaci a dal vzniknout čarodějnickým příběhům. Na stvrzení svých slov odkazoval i na jméno jejich obce – ta se prý původně Streigocavar nejmenovala; podle pověstí jí původní stavitelé říkali Xuthltan, což bylo domorodé jméno místa, na němž vesničané před mnoha staletími započali s výstavbou obydlí.
Tento fakt ve mně opět vyvolal nepopsatelný neklid. To barbarské jméno nepoukazovalo na spojitost s nějakým skytským, slovanským nebo mongolským národem, k němuž měli dávní domorodí obyvatelé těchto hor za normálních okolností náležet.
Přesvědčení Maďarů a Slovanů z níže položených údolí, že prapůvodní obyvatelé vesnice patřili k nějaké čarodějnické sektě, bylo podle učitele zřejmé i ze jména, které obci dali a které se dál používalo i poté, co starousedlíky zmasakrovali Turci a vesnici znovu vystavělo čistší plémě na vyšší mravní úrovni.
Nevěřil, že příslušníci oné sekty monolit přímo vztyčili, ale nepochyboval o tom, že ho využívali coby ohniska svých aktivit, a když mi převyprávěl neurčité báje, jež se v oněch místech tradovaly od časů turecké invaze, vyslovil teorii, že ho zvrácení vesničané využívali jako jakýsi oltář, na němž vykonávali lidské oběti, k čemuž jim sloužily dívky a malé děti uloupené jeho vlastním předkům z údolí.
Nepřikládal význam mýtům o prapodivném dění za svatojánských nocí ani bizarní pověsti o zvláštním božstvu, které prý čarodějníci z Xuthltanu vyvolávali zpěvem a divokými obřady, při nichž docházelo i k bičování a vraždění.
On sám prý Kámen za svatojánské noci nenavštívil, ale neobával by se toho – to, co se tam někdy v minulosti odehrávalo nebo vyskytovalo, už dávno pohltily mlhy času a zapomnění. Černý kámen již neměl žádný význam kromě toho, že sloužil jako pojítko s dávnou minulostí zapadanou prachem.
Při návratu z návštěvy u učitele jedné noci asi týden po příjezdu do Streigocavaru jsem si znenadání uvědomil něco, co mi vyrazilo dech – vždyť je svatojánská noc! Přesně ta doba, kterou pověsti spojují děsivými souvislostmi s Černým kamenem. Otočil jsem se od hostince a rychle prošel vesnicí. Streigocavar tonul v tichu – vesničané chodili spát se slepicemi. Aniž jsem zahlédl živou duši, kvapně jsem opustil obec a vydal se mezi jedle, jež halily horská úbočí ševelící tmou. Nad údolím visel velký stříbrný měsíc a zaléval útesy a úbočí tajuplným svitem, v němž se černě rýsovaly stíny. Mezi stromy nevanul vítr, ale obestřel mne záhadný, nepostižitelný šustot a šepot. Vrtošivá představivost mi sdělovala, že v minulých staletích za takových nocí přelétávaly zdejší údolí nahé čarodějnice na kouzelných košťatech v doprovodu šklebících se ďábelských familiárů.
Došel jsem ke skalám a s jistým znepokojením jsem si povšiml, že iluzivní měsíční svit jim dodává tajuplného vzezření, které mi předtím uniklo – v tom přízračném světle nevypadaly jako přírodní útesy, ale spíše jako rozvaliny kyklopských, Titány vystavěných cimbuří čnících z horského svahu.
Když jsem ze sebe tento přelud s obtížemi setřásl, došel jsem na horní plošinu a na okamžik zaváhal, než jsem se vnořil do chmurné tmy lesa. Nad stíny viselo jakési bezdeché napětí, jako by nějaký neviditelný netvor tajil dech, aby si nevyplašil kořist.
Zbavil jsem se tohoto dojmu – naprosto přirozeného, uvážím-li, jak strašidelně ono místo působilo a jak špatnou mělo pověst – a vkročil jsem do lesa. Tam mne přepadl mimořádně nepříjemný pocit, že jsem sledován, načež jsem se jednou zastavil s jistotou, že se mi ve tmě o tvář otřelo cosi lepkavého a nestálého.
Vyšel jsem na holinu a spatřil vysoký monolit, který se nad trávou vyzáble tyčil do výšky. Na okraji lesa, na straně blíže útesu, trůnil kámen tvořící jakési přírodní sedátko. Spočinul jsem na něm a pomyslel si, že pravděpodobně tady šílený básník Justin Geoffrey napsal své výstřední „Lidi monolitu“. Můj hostitel měl za to, že Geoffreyho nepříčetnost způsobil právě Kámen, ale zárodky šílenství byly v básníkově mozku přítomny už dlouho před jeho příjezdem do Streigocavaru.
Letmý pohled na hodinky mi prozradil, že se přiblížila půlnoc. Opřel jsem se a čekal, zda dojde na nějaké přízračné představení. Ve větvích jedlí se zvedl slabý noční vánek, jenž s sebou přinášel dojem zlověstného kvílení slabých, neviditelných píšťal, šeptajících záhadnou a ničemnou melodii. Monotónní zvuk a vytrvalý pohled na monolit mne uváděly do stavu ne nepodobného autohypnóze; začalo se mi chtít spát. Bránil jsem se tomu pocitu, ale spánek si ke mně proti mé vůli nacházel cestu; připadalo mi, že se monolit rozkolébal a tančí, před mýma očima zvláštně pokroucený, a potom jsem usnul.
Otevřel jsem oči a pokusil se vstát, ale nehnutě jsem ležel, jako by mne bezmocně svírala nějaká ledová ruka. Polila mne studená hrůza. Holina už nebyla opuštěná. Hemžila se tichým zástupem podivuhodných lidí a já do sebe vytřeštěnýma očima vpíjel zvláštní barbarské jednotlivosti oděvů, o nichž mi rozum říkal, že jsou zastaralé a zapomenuté i v této zaostalé zemi. Jistě, říkal jsem si, jsou to vesničané, kteří sem přišli na nějaké fantastické shromáždění – ale další pohled už mi sdělil, že tihle lidé ze Streigocavaru nepocházejí. Byli to příslušníci menšího, shrbenějšího plémě s nižším čelem a širší a tupější tváří. Někteří měli slovanské nebo maďarské rysy, ovšem degenerované jakoby příměsí nějaké nižší, cizorodé deformace, již jsem neuměl blíže určit. Řada na sobě měla kůže divokých zvířat a z celého jejich vzezření, jak mužů, tak žen, čišela smyslná zvířeckost. Děsili mne a odpuzovali, ale zároveň mi nevěnovali pozornost. Utvořili před monolitem velký půlkruh a teď se pustili do nějakého zpěvu, kdy současně, jako jeden muž, rozhazovali rukama a rytmicky kolébali tělem od pasu nahoru. Všichni upírali oči na vrchol Kamene, podle všeho jej nějak vzývali. Avšak nejpodivnější ze všeho byla zvláštní zastřenost jejich hlasů – necelých padesát kroků ode mne stovky mužů a žen nezpochybnitelně pozvedávaly hlas ve zběsilém zpěvu, leč ke mně tyto hlasy doléhaly jako slabé nerozlišitelné hučení, jako by přicházely přes závratné míle Prostoru – nebo času.
Před monolitem stála jakási nádoba plná řeřavých uhlíků, z níž stoupal odporně páchnoucí žlutý kouř, který se pak zvláštním způsobem ovíjel kolem černého sloupu jako nějaký obrovský proměnlivý had.
Po jedné straně koše s uhlím ležely dvě postavy – mladá, dočista nahá dívka se svázanýma rukama a nohama a nemluvně, kterému nemohlo být více než několik měsíců. Na druhé straně nádoby dřepěla ohavná stará babizna s podivným černým bubnem v klíně; do toho tloukla pomalými, lehkými údery otevřených dlaní, bubnování jsem však neslyšel.
Těla shromážděných se kolébala stále rychleji, když tu do prostoru mezi lidmi a monolitem skočila nahá mladá žena s planoucíma očima, jíž kolem hlavy zběsile poletovaly dlouhé černé vlasy. Divoce se zatočila na špičkách, provířila prostranstvím, před Kamenem padla na břicho a zůstala nehybně ležet. Vzápětí se za ní vydala další bizarní postava – muž, kterému kolem pasu visela kozlečí kůže a jehož obličej zcela zakrývala maska zhotovená z hlavy obrovského vlka, takže vypadal jako přízračný netvor složený z lidských a zvířecích prvků. V ruce třímal svazek dlouhých jedlových výhonků svázaných u objemnějšího konce a měsíční svit se mu zaleskl na těžkém zlatém řetězu, který měl zavěšený kolem krku. Z řetězu visel o něco menší řetízek, jenž měl být patrně zakončen nějakým přívěskem, ale ten mu chyběl.
Lidé divoce rozhazovali rukama a jako by se rozkřičeli s ještě větší silou, když se tento groteskní tvor za nepříčetného hopsání a křepčení prohnal prostorem před Kamenem. Jakmile se dostal k ženě, která před ním ležela, začal ji švihat jedlovými pruty a ona vyskočila a vrhla se do chaotického víru toho nejneuvěřitelnějšího tance, jakého jsem byl kdy svědkem. A její mučitel tancoval s ní, udržoval divoký rytmus, kopíroval každý její skok a otočku a přitom jí nepřestával zasypávat nahé tělo krutými ranami. A při každé ráně vykřikl jedno slovo, pořád dokola a dokola, a všichni lidé ho s řevem opakovali. Viděl jsem přinejmenším, jak se jim pohybují rty, a slabý, sotva slyšitelný šepot jejich hlasů se postupně mísil a splýval do jediného vzdáleného výkřiku, jenž se opakoval v jakémsi slintavém, nepříčetném vytržení. Co však bylo ono slovo zač, to jsem rozpoznat nedokázal.
Divocí tanečníci vířili v otočkách, z nichž se jim musela motat hlava, zatímco přihlížející pořád stáli na místě a na rytmus jejich tance reagovali kolébáním a máváním rukama. V očích křepčící uctívačky sílilo šílenství a stále více se odráželo i v očích diváků. Bláznivý, běsný noční tanec byl stále horečnatější a výstřednější – byl čímsi zvířeckým a chlípným a stará babizna vyla a tloukla do bubnu jako šílená a pruty s práskáním udávaly ďábelský rytmus.
Tanečnici kanula z rukou i nohou krev, nicméně se zdálo, že švihání vnímá pouze jako pobídku k překonávání hranic svých obludných a absurdních pohybových dovedností. Vrhla se do mračna žlutého kouře, jenž už rozprostřel svá jemná chapadla natolik, že obestřel obě poletující postavy, a zdálo se, že s tou páchnoucí mlhou splývá a odívá se jí. Když poté opět vyklouzla na vzduch, těsně následována zvířecím tvorem, který ji neustále šlehal, vrhla se do nepopsatelného, explozivního třeštění a na samém vrcholu oné šílené vlny znenadání padla do trávy a za těžkého oddechování se roztřásla, jako by ji dosavadní zběsilé úsilí naprosto udolalo. Muž ji však s nepolevující prudkostí a náruživostí dál švihal a za chvíli se začala po břiše svíjivě plazit k monolitu. Kněz – jak bych mu mohl říkat – jí byl v patách a nechráněné kroutící se tělo jí šlehal vší silou své paže, až na udusané zemi zůstávala jasně viditelná krvavá stopa. Žena s hekáním dolezla ke Kameni, objala ho a zasypala chladný povrch vášnivými, vroucnými polibky jako objekt manické a bezbožné oddanosti.
Výstřední kněz vyskakoval vysoko do vzduchu, poté odmrštil rudě potřísněné pruty a uctívači jeho kultu se na sebe s vytím a pěnou u úst vrhli zuby a nehty a ve slepém zvířecím vytržení si navzájem začali rvát oblečení a kůži. Kněz dlouhou rukou popadl nemluvně a poté, co opět vykřikl ono Jméno, zatočil naříkajícím tvorečkem, praštil jím o monolit a vyrazil mu mozek z hlavy; na černém povrchu zůstala jen příšerná skvrna. Ochromený hrůzou jsem ho sledoval, jak holými zvířecími prsty drobné tělo trhá a vrhá na sloup hrsti krve, načež zkrvavené a roztrhané ostatky pohodil na uhlíky, rudou sprškou zhasil oheň a zadusil kouř a do toho pobláznění surovci za jeho zády dál, pořád dokola, vyli ono Jméno. Nakonec se všichni znenadání vrhli na zem, svíjeli se jako hadi a kněz začal vítězoslavně rozhazovat zakrvácenýma rukama. Otevřel jsem ústa, abych ze sebe vyřval děs a znechucení, ale z hrdla se mi vydralo jen suché zachroptění – na vrcholu monolitu totiž dřepěla jakási obrovská a nestvůrná ropuší příšera!
Její odulý, odporný a nejistý obrys jsem viděl na pozadí měsíčního světla; v prostoru, kde by měl přírodní tvor tvář, jí mrkaly obrovské oči, v nichž se zračil veškerý chtíč, nezměrná lačnost, obscénní krutost a obludná ničemnost, které pronásledují syny člověka od časů, kdy se jejich bezsrstí předci slepě pohybovali v korunách stromů. V těch příšerných očích se zrcadlily všechny bezbožné věci a ohavná tajemství, jež spí v podmořských městech a které se straní denního světla v černočerné tmě pravěkých jeskyní. A nyní se zde tato monstrozita, přivolaná z ticha hor zvráceným obřadem plným krutosti a sadismu a krve, šklebila a mrkala na své zvířecké stoupence, kteří se jí na zemi kořili s odpornou podlézavostí.
Kněz se zvířecí maskou vzal do svých surových rukou i onu svázanou a slabě se zmítající dívku a pozvedl ji k hrůze na vrcholu monolitu. A když ta obludnost lačně nasála dech, až jí od tlamy skanuly sliny, něco se mi v mozku přerušilo a upadl jsem do milosrdných mrákot.
Oči jsem otevřel do klidného bílého úsvitu. Avšak rázem mi na mysli opět vytanuly všechny zážitky z noci, vyskočil jsem a začal se užasle rozhlížet. Monolit se nevraživě a mlčenlivě tyčil nad sytě zelenou trávou, která se vlnila v jitřním vánku, aniž se jevila jakkoli ušlapaná. Několika rychlými kroky jsem přešel travnatý prostor; tady tanečníci skákali a křepčili tak zběsile, že všechno mělo být zválené a udusané, tady se za bolestného svíjení šinula ke Kameni stoupenkyně jeho kultu, tady z ní tekla krev. Ale na rovně rostoucích stéblech nebyla jediná karmínová stopa. S hrůzou jsem si začal prohlížet i monolit, plochu, o niž zvířecký kněz rozbil lebku uloupenému nemluvněti – nebyla tam ovšem žádná tmavá skvrna ani strašidelná sraženina.
Sen! Všechno to byla jen nespoutaná noční můra, anebo… Pokrčil jsem rameny. Jak živý a jasný sen to však byl!
V tichosti jsem se vrátil do vesnice a vešel do hostince, aniž mne někdo spatřil. Seděl jsem a přemítal nad podivnými událostmi uplynulé noci. Nabýval jsem stále silnějšího a silnějšího přesvědčení, že nešlo o pouhý sen. Bylo nasnadě, že jsem viděl cosi iluzorního, co postrádalo hmotný základ. Ale domníval jsem se, že jsem pohlížel na zrcadlový odlesk čehosi děsivého, co se za dávných časů skutečně odehrálo. Jak jsem to však měl poznat s jistotou? Jaký důkaz by mne přesvědčil, že to, co jsem viděl, bylo spíše shromážděním obludných přízraků než pouhou noční můrou s původem v mém vlastním mozku?
Jakoby v odpověď na mou otázku mi hlavou problesklo jméno – Selim Bahadur! Podle pověstí stál tento muž, který byl nejen písařem, nýbrž i vojákem, v čele té části Sulejmanova vojska, která zpustošila Streigocavar. Připadalo mi to dostatečně logické, a pokud tomu tak bylo, z vyhlazené vesnice se musel přesunout rovnou na krvavé bojiště u Schomvaalu a ke své záhubě. Náhle jsem s výkřikem vyskočil – ten rukopis, který u mrtvého Turka našli a nad nímž se hrabě Boris třásl – nedalo by se v něm najít líčení toho, co dobyvační Turci ve Streigocavaru objevili? Co jiného by mohlo s takovou silou otřást železnými nervy polského dobrodruha? A jelikož nebyly kosti hraběte nikdy objeveny, mohlo být něco jistějšího než fakt, že ono lakované pouzdro leží i se svým záhadným obsahem stále ukryto pod rozvalinami, pod nimiž Boris Vladinoff spočinul? V horečnatém spěchu jsem si začal balit věci.
O tři dny později jsem se ubytoval v jedné vesničce několik mil od dávného bojiště, a když vyšel měsíc, s divokým zaujetím jsem se začal věnoval obrovské hromadě drolícího se kamene na vrcholu tamějšího kopce. Byla to úmorná práce – když na to nyní vzpomínám, nechápu, jak jsem toho vůbec mohl dosáhnout, třebaže jsem bez přestávky pracoval od východu měsíce do úsvitu. Právě když vycházelo slunce, odvrhl jsem poslední změť kamení a pohlédl na všechno, co zbylo z tělesných ostatků hraběte Borise Vladinoffa: pouze několik ubohých úlomků práchnivějících kostí – a mezi nimi, rozmačkáno natolik, že téměř nebylo poznat, leželo pouzdro, jehož lakovaný povrch ho v průběhu staletí uchránil před naprostou zkázou.
Se šílenou dychtivostí jsem ho popadl, a jen co jsem na kosti naskládal několik kamenů, pospíchal jsem pryč, protože jsem nechtěl, aby mne při zjevném znesvěcením místa posledního odpočinku přistihli podezíraví vesničané.
V hostinském pokoji jsem pouzdro otevřel a zjistil, že pergamen je stále poměrně netknutý; a ve schránce bylo ještě něco – jakýsi malý zavalitý předmět zabalený v hedvábí. Hořel jsem zběsilou touhou prozkoumat tajemství oněch zažloutlých stránek, ale bránilo mi v tom vyčerpání. Od odjezdu ze Streigocavaru jsem téměř nespal a nyní na mne dolehla kombinace veškerého příšerného vypětí předešlé noci. Chtě nechtě jsem se musel natáhnout na postel a probudil jsem se až se západem slunce.
Chvatně jsem do sebe naházel večeři a poté jsem se v mihotavém světle svíčky usadil ke čtení úhledných tureckých znaků, pokrývajících pergamen. Byla to obtížná práce, protože v tureckém jazyce nejsem příliš kovaný a archaický sloh vyprávění mi leckdy nešel na rozum. Ale jak jsem se textem prokousával, občas na mne vyskočilo známé slovo nebo slovní obrat a začínal jsem se třást v sevření nenápadně sílící hrůzy. K vyřešení úkolu jsem napjal veškeré síly, a čím byl příběh zřetelnější a nabýval stále hmatatelnější formy, tím více mi tuhla krev v žilách, ježily se mi vlasy a jazyk se mi lepil na patro. Všechny vnější věci získávaly nádech hrůzného šílenství onoho ďábelského rukopisu, až noční šramot hmyzu a lesních živočichů nabyl podoby úděsného šelestění a kradmého našlapování nestvůrných hrůz a závany nočního větru se proměnily v oplzlý, škodolibý chechot rozplývající se nad ujařmenými lidskými dušemi.
Když se děleným oknem nakonec začal do pokoje linout šedý úsvit, rukopis jsem odložil a uchopil jsem a rozbalil onen předmět v hedvábí. Jak jsem se tak na něj krhavýma očima díval, chápal jsem, že se tím definitivně potvrzuje pravdivost celé záležitosti, pokud tedy o věrohodnosti děsivého rukopisu bylo vůbec možné pochybovat.
Obě ohavnosti jsem vrátil do pouzdra a neodpočinul jsem si, nespal jsem ani nejedl, dokud jsem pouzdro, v němž byly uloženy, nezatížil kamením a nehodil do toho nejhlubšího dunajského proudu, který je, dal-li Bůh, odnesl zpátky do pekla, z něhož přišly.
V kopcích nad Streigocavarem se mi o svatojánské noci nezdál sen. Justin Geoffrey měl štěstí, že tam prodléval pouze přes den a poté odešel, poněvadž kdyby na ono příšerné shromáždění také popatřil, chorý mozek by mu vypověděl službu ještě dřív. Jak je možné, že rozum neopustil mne, netuším.
Ne – sen to nebyl – hleděl jsem na obludný obřad dávno mrtvých uctívačů, kteří vystoupili z pekla, aby jako za starých časů vzdali hold svému idolu; duchové, jež se kořili před duchem. Neboť i jejich ohavného boha si peklo vzalo již dávno. Dlouho, předlouho dlel mezi kopci, příčetnost nabourávající přežitek překonaného věku, jeho hnusné pařáty už se však nesápou po duších živých lidí a jeho království je mrtvým královstvím, zalidněným pouze duchy těch, kdož mu sloužili za jeho života.
Nevím, přičiněním jaké špinavé alchymie nebo bezbožných kouzel se té jediné přízračné noci brány pekla otevírají, ale mé oči viděly, co viděly. A vím, že jsem se té noci nedíval na nic živého, neboť zápis vyhotovený pečlivou rukou Selima Bahadura obšírně líčil, co on a jeho nájezdníci nalezli ve streigocavarském údolí; a já četl detailně popsané rouhavé oplzlosti, které mučením vypáčili ze rtů vřeštících uctívačů; četl jsem i o ztracené, chmurné černé jeskyni vysoko v horách, kde vyděšení Turci obklíčili nestvůrnou, odulou, třaslavou ropuší bytost, kterou poté zabili plameny a prastarou ocelí, jíž za dávných časů žehnal Mohamed, a zaříkáváním, jež bylo staré v době, kdy Arábie byla mladá. A i srdnatému starému Selimovi se chvěla ruka, když zaznamenával ono kataklyzmatické a zemětřesné předsmrtné skučení nestvůrnosti, která nezhynula sama – protože spolu s ní zahynul i půltucet jejích vrahů, způsobem, který ani Selim nechtěl nebo nedokázal popsat.
A ta zavalitá, ze zlata vyrobená soška zahalená v hedvábí byla jejím zpodobněním a Selim ji vlastníma rukama strhl ze zlatého řetízku, jenž visel na krku zabitého velekněze s vlčí maskou.
Jak je dobře, že se Turci tím ohavným údolím prohnali s pochodněmi a čistou ocelí! Podívaná, jež se nabízela oněm ponurým horám, patří do tmy a propastí ztracených věků. Ne – není to strach z oné ropuší stvůry, co ve mně v noci vyvolává třas. Ta je pevně uvězněna v pekle i se svou odpornou hordou a na svobodu se dostává pouze na hodinu té nejpřízračnější noci roku, jak jsem tomu byl na vlastní oči svědkem. A ani z jejích stoupenců už nikdo nepřežívá.
Ne, čelo se mi rosí ledovým potem, když si uvědomím, že tyto stvůry se kdysi zvířecky krčily nad lidskými dušemi; a bojím se opět nahlédnout do stránek Von Junztovy ohavnosti. Neboť nyní už rozumím jeho opakovanému slovu klíče! – baže! Klíče ode Dveří ven – spojnice s odpudivou minulostí a… kdo ví? … s odpudivými sférami současnosti. A chápu, proč v měsíčním svitu vypadají ony útesy jako cimbuří a proč krčmářův synovec soužený tolika nočními můrami viděl ve svém snu Černý kámen jako vížku závratně velkého černého hradu. Pokud budou lidé v těch horách někdy kopat, možná pod příkrovem svahů naleznou vskutku neuvěřitelné věci. Protože jeskyně, v níž Turci lapili tu… stvůru, nebyla ve skutečnosti žádná jeskyně a mne mrazí při pomyšlení na nesmírné propasti věků, které se musejí táhnout mezi naší dobou a časy, kdy se země otřásla a jako vlna vzedmula ony modré hory, které při svém vzestupu pohltily lecjakou nemyslitelnou věc. Ať se žádný člověk nikdy nesnaží obnažit kořeny oné děsivé věže, jíž lidé říkají Černý kámen!
Klíč! Ano, je to Klíč, symbol zapomenuté hrůzy. Tato hrůza se vytratila do předpeklí, z něhož nestvůrně vylezla za černého úsvitu země. Ale co ony další ďábelské možnosti, na něž Von Junzt naráží – co ona monstrózní ruka, která v něm zardousila život? Od chvíle, kdy jsem si přečetl, co psal Selim Bahadur, už nedokážu pochybovat o ničem z Černé knihy. Člověk nebyl vždy pánem země… a je jím vůbec nyní?
A neustále mne napadá otázka: pokud takový obludný tvor jako Pán monolitu nějakým záhadným způsobem tak dlouho přežíval ze své vlastní závratně vzdálené doby… jaké nepopsatelné bytosti mohou v temných zákoutích světa číhat i v této chvíli?
Z amerického originálu
The Black Stone
vydaného roku 1931
v časopise Weird Tales
vedeném Farnsworthem Wrightem
přeložil Milan Žáček;
redigoval Roman Tilcer
Foto: autor neznámý