pro Davida Priora
Velká válka skončila, ale opět přišlo Léto, letos rozpálené jako plácnutý sršeň, a konec září byl ještě daleko. Jeden zločin skončil a hned nato si to sem přes hranice nakráčel další.
Prázdná sklenice od whiskey na slunci na zábradlí verandy…
Cedule tváří dolů v písku...
Odplývající hodiny… Potíže zahnízděné v ostnatém drátě a šalvěji. „Někde“, sotto voce sen, vytlačený teplý jako to horké počasí.
Hořký.
Bolavý. Zlomený. Příliš zasažený tím, co pominulo.
Rozlitý.
Do města nejezdí žádné rodeo.
Nic, co by mohl člověk zmeškat…
Nic se tu nemění. Ani nehybné zvířecí slunce, ani horký prach. Ani dehtové copánky dlouhých chladných nocí. Ani placaté a potrhané mršiny poházené jako značky slepých ulic podél Route 93.
Tma. Osamělé místo čekání. Bejvávalo mizí. Hlad ne…
Nesmírné světlo dne tu štípe krajinu. Buší do ní, přežvykuje ji divokými zuby. Nikdo si tu nepamatuje mírnost. Vesměs jsou přesvědčení, že je to lež. Nikdo se tu nedá na ústup, fronta byla vždycky frontou.
Nevidíš tu divoké oko ani nic klíčit…
Je to malé městečko, podle moderních měřítek sotva to. 2 ulice široké – od východu na západ, 5 ulic dlouhé – od severu k jihu, bez centra. Není tu jediná zahrada. Nemají tu noviny. Ani semafory. Šerifa dnes nepotřebují. Všechno hoří, ale žádná švanda. Žádné vzrušení, do nejbližšího pajzlu s muzikou je to nějakých 50 kilometrů. Vysedává tu spousta pološílenců, snaží se vyhnout pátrajícímu slunci. Na verandách, na plotech se zvonkohrami z rozbitých lahví, s lebkami volů a kojotů. Venku za kůlnou, schovávají se ve slabém, omezeném stínu…
Světlo…
A tma…
Čas, hlava požírající ocas, plyne… opakuje se beze změny…
Minulý týden uložili do země rozkvetlé srdce nevinnosti. Přikryli jí oči stříbrnými mincemi, zašeptali suchou modlitbu. Přihodili pořádnou hrst soli.
A doufali…
Doufali, že kouzelná látka, do které ji zabalili, nedovolí, aby se k ní přiblížila Modrošatá Annie. Doufali, že když na to přijde, sůl zabrání Annie vypláznout jazyk. Moc tomu nevěřili, ale Hayes řekl: „Kurva. Uškodit to nemůže. Nebo snad jo?“
Maria Luisa se při představě dalšího násilí rozplakala. Plakala celé hodiny do slunce západu, a když se jeviště rozburácelo temnotou, plakala dál.
Na stole sklenička a lahev. 2 osamělé metry od ní, stranou, šálek černé kávy – horké před hodinou.
Hayes se podíval z okna a zamumlal něco o tom, jak plastový pytel zadržuje pach.
„Možná,“ zašeptal. „Snad?“
Marii Luise se chtělo smát. Po těch slzách chtěla cokoli, co není korunou bolesti. Ruce měla položené na kolenou. Aby se jí netřásly.
„Měli jsme ji nechat spálit. V tý černý posteli nehraje žádná hudba... 40 babek za šaty, ve kterejch si nikdy nezatančí… Škoda.“ Tady je škoda všeho. Aspoň jsme neutráceli za boty…
Už se skoro setmělo. Karmínová jizva slunce prohrávala bitvu s nocí. Nechtělo odplout, ale co mu zbývalo? Čerň se valila, a když roztála a roztáhla se, nikdo nedokázal rozbitou oblohu opravit.
Maria Luisa se napila studené kávy. Bála se zvednout oči, aby nezahlédla v okně tmavou skvrnu. Co nevidět začnou slídit kojoti. Blíží se úplněk. Modrošatá Annie se bude toulat.
Hayes viděl černotu. Bál se jí. „Měli tu chatrč spálit i s ní, když měli příležitost.“
„Měli jí nacpat břicho rezavejma hřebíkama. Pak by byla najedená.“
„Najedená nebude nikdy,“ opáčil Hayes. „Ta stará mrcha je hladová jako 65 kilometrů neúrodnýho písku.“
Maria Luisa si vybavila zvony bostonského kostela, jež slýchala jako malá. Strašidelné, osamělé zvony. Nikdo jim nepodal ruku, aby utišil jejich otupělý smutek. Teď je slyšela. Chtěla vstát a zapnout rádio. Nebo televizi. Možná upéct koláč. Nevstala. Nemohla.
Hayes rázoval po pokoji. Chodil po ošlapaném tvrdém dřevě, jako by byl hlodavec v kolečku, bezmyšlenkovitě se ženoucí za příležitostí k úniku, kterou nevidí. V kruhu žádná záchrana není. Chtěl se vrátit k oknu a podívat se, jestli se něco nezměnilo. Neudělal to. Chtěl. Opravdu chtěl. Ale neudělal to. Nemohl. Omráčený násilím nebo řečí jedu a třísek věděl, že ani naděje, modlitba, všechna přání světa nebo lahev domácího piva by nic nezměnily.
Podíval se na Marii Luisu. Zamrzlou ve všem, co je těžké obnažit. Nehybnou jako chladný večer bez vánku. Spoutanou, zmučenou, svázanou smyčkou ze zbytků studu. Podíval se na prostý zlatý kroužek na jejím prstě. K čemu jim byl? Nespravil to. Nepřinesl milost. Ani ho nepřiměl, aby přestal chlastat. Aspoň ne na dlouho…
Přinesl mi toho kurva hodně dobrýho. Tohle místo vysává ze všeho energii…
Odvrátil pohled od manželčiných roztřesených rukou.
Vysálo Amy dosucha. Je suchá jako troud.
Snažil se ji milovat. Vážně se snažil. Po svém, tiše – zpočátku uzavřený, a když spolu tančili, pokoušel se jí nešlapat na prsty.
A ona mu to oplácela. Občas se snažila opravdu hodně. Dokonce i tehdy, když byly jejich role nepohodlné a opotřebované. Když hrála roli nepřítele před branami, někdy se do toho vžila až moc. Sem tam se do toho pěkně opřela.
Unavený a sem tam vyděšený další stránkou se stáhl.
Šel si po svých.
Ona se otočila a šla na druhou stranu.
Slunce to pozorovalo. I měsíc se stovky nocí díval.
Posměšky, kouř a lži. Beze špetky slitování. Prach v prach a manželská postel bez mapy. Dočista bez pokladu, plná času a trosek spálených mostů.
V osamělá odpoledne, kdy už krvácející slunce nebavilo šinout se dál a dál a zhasínalo, ona propátrávala očima dálnici anebo on upíral ty svoje na její hrdlo. Na pěsti nikdy nedošlo, ale to ještě neznamenalo, že nezůstávaly hluboké modřiny…
Září a duben, občas v sadu vzdáleností jemně stojí. Žádné sentimentální jednodenní výlety, žádné překlady… Okamžiky – nemocné květy, slepé a zadumané, navždy šeptají v zrcadle. Siluety noční můry bloumají… Po tom, co se stalo, se složení odvracejí od otevřené knihy, v ozvěnách není síla… Sami a sami – duchové přistávají, drobné ruce na bezútěšné třídě, kde vypnuli slunce…
Hodiny, vyprázdněné, ubíhají, zanechávají jed.
Na stěně visí stíny. Víc než řadu dní neměli munici na to, aby se s prodlévajícími stíny střetli přímo…
… Některé noci whiskey psala až běda.
Střílel po ní, když chrastila. Strkala své sny do starých krabic z tehdejška a divila se, proč se mu nic nedaří.
Té noci. Oba byli nalití whiskey, ryli, mávnutím ruky odbývali pomyšlení na následky a další opatření. Zase se hádali. Vybuzení, řvoucí jako rohy obvinění a zkázy. Dcera nahoře na schodech plakala, ať toho nechají… prosila – už posté… uklouzla… spadla… krátký výkřik slétl až dolů a dotkl se jejich nohou…
Uplynul týden a Maria Luisa se z té židle nezvedla. Nechodila spát do postele, podřimovala přímo u stolu. Nenapadalo ji jediné slovo, které by nerozdíralo, nesvíralo za očima, za rameny, za žalem v hrudi. Den a noc zabalené do ztracené lásky a gest, nyní se v její mysli plné krveohně probudil kouř.
Rozhlížela se do všech stran, po všech zákoutích, viděla toho jen málo, ale příliš pozdě…
Žádné zvuky.
Bez hlasu, chvění rozbitých snů.
Odvrátila se od prohlášení selhalas v jeho tváři.
Uplynul týden a Hayes pořád chodil sem a tam. Přistoupil k oknu a zíral. Přešel ke skříňce nad dřezem a vytáhl další lahev whiskey. Den a noc nasáklé pohledem z okna a odhalenou whiskey.
Kolem neproletěl žádný pták, neprojel náklaďák ani osobní auto.
To, co se na písčitém dvoře vydávalo za strom, se nehoupalo. Nemohlo. Nevanul pátrající vítr obtížený horkem z větší dálky.
Včerejšek a muka, zranění matadoři opilí vlastní neschopností, se nedokázaly vyburcovat k „Ano, jdi dál“, zůstávaly zakořeněné v podlaze.
Obloha nedovedla přivolat ani mráček nebo stříbrného ptáčka…
Přicházel prach a usazoval se, kde se mu zachtělo…
Takřka naprosté ticho.
Odvrátil se od těžkých časů na jejích nehybných rtech.
Oba byli zlomení.
Rozpadali se.
Ztuhlí. Nestálí. Roztřesení.
Slepí. Hrdost zabalená do čehosi, co nedokázali polknout.
Bez berličky.
Ráno 7. dne. Kojoti šli spát. Udělala mu vajíčka a tousty. Předstíral, že jí. Zapil těch pár soust několika panáky. Přešel k oknu. Vzduchem se nenesla hudba. Ani vítr. Každá vzpomínka na střelnici plakala.
Přišlo poledne a vyhořelo. Slunce ztratilo vládu. Večer byl zabit. Přišel vítr a černo.
Nad strup skaliska vystoupal měsíc. Seděl tam – nehybně jako mrtvola nebo vyřazený vrak – mlčky.
Hayes poprvé po týdnu vyšel ven. Vykročil zadní brankou k hrobu. Obrátil tvář k malé písčité vyvýšenině.
Ztracený. Neklekl si. Nenapadlo ho pomodlit se.
Jednou rukou kouřil. Druhou pil.
Chtěl jí něco říct. Nedokázal sevřít v prstech jediné slovo.
Přišla i Maria Luisa. Stála tam. Nehnutě jako vyřezávaná figurína indiána z vyhořelého obchodu s doutníky. Slova jí napadala, ale ven to nešlo… V rukou nedržela nic užitečného.
Počasí bylo téměř černé…
A vtom zaslechli zpěv. Hlas vyprahlý, jako škrábanec nebo ostří nebo jako nebezpečná křídla poskvrněná chladem a prachem.
„Spinkej celej den. Spinkej celej den. V tý bedně plný prachu. Vzali mi děti. A život. Život… Zkurvysyni a děvky, zasraný laciný děvky. Vzali mi život.“
Vynořila se z nejčernějších hlubin vysušené země, kráčela. Blížila se k drátům. K plotu. Blížila se. Blížila se v plném světle zářícího měsíce, ruce jí chrastily a třásly se.
Nebyla duch. Nebyla mrtvá mrtvá. Dozajista ji zabili. Poslali ji do nebezpečné hlíny. Jenže ona si nelehla a nenechala si to líbit. Ne moc dlouho.
S kletbami plnými pekelného ohně a ošklivosti, s kletbami utkanými v poskvrněném pekle lakomých srdcí, ji hodili do hrobu, s každou lopatou suchého písku hřebík vyplivnutého jedu. A všechna ta bolest a nenávist se v té strašlivé horečnaté temnotě smíchaly, pronikly jí až do kostí. Prosakovaly jí tepnami, žilami a dutinami. Formovaly ji a přetvářely. S každým trnem z černé jámy, který jí projel, se otřásla. Ve svitu měsíce se všechna její nenávist a touha a všechny jejich širokoretné kletby zakusovaly hluboko, hryzaly a hryzaly, zas a znovu, a ještě.
80 dlouhých let se k prokleté půdě Anniina hrobu nepřiblížil žádný chřestýš, kojot, pták ani ještěrka. 80 dlouhých let tam ležela a hnila v hlubinách bez slunce. Každou noc čekala, až nastane další.
Pak přišla. Když měsíc vystoupal na nebe a vykřikl. Vykročila přímo z pece pouštního hrobu, jako by měl dveře. Přišla a během necelého týdne si vzala, co jí patřilo.
A dnes v noci, když měsíc s širokými ústy líbá každou slabinu a odhaluje svým velkým stříbrným okem každičkou tichou skvrnu stínu, přichází znovu. Přichází se svým průvodem chrčících dětí v závěsu. Jsou to její děti, do jednoho bez bot, některé nahé, a všechny upírají mrtvé oči na lem jejích rozedraných, vybledlých modrých šatů.
„Vzali mi život… Vzali mi od prsou děti.“
Přichází.
„Brali a brali.“ Noc trhají oči jako plameny pekelné.
Hayes vyprázdnil brokovnici. Maria Luisa se pokusila zaječet.
Přichází.
Vší silou po ní brokovnici mrštil. Minul.
„Brali.“
Přichází.
… z pekla – z kanálu zpuchřelého hříchem – pod peklem… propadlou, rozpukanou lící a rozseknutým čelem prosvítají špinavě bílé kosti. Z hnisavé, rozhryzané kůže na rukou a na bradě odpadává špína z pustin smrti. Suchá, rozpukaná pokožka skvrnitá od bezbožného bahna ebenových pastvin… Doutnající odpudivými věcmi, jež se utrhly z úvazů a připlazily se k ní, když ležela ve své schránce zavřená pod chladným nočním vzduchem, připlazily se k ní a otíraly se…
Přichází.
Mrtvola neklidu. Pokroucená mrtvola krvavě rudých gest, mumlající a okrášlená nezemským…
Přichází.
Černá hrouda nenávisti a touhy přichází. Pomalý tvrdý krok. A další… Přichází. A žádný člověk ani zatracení ji neodvrátí…
Přichází. Pomalu hořící pekelný vlak… V cestě jí stojí jen měsíc a písek.
Rozhlížel se po kameni nebo prknu, co by po ní hodil.
Nic…
Maria Luisa propletla prsty k modlitbě. Jenže už to dlouho nedělala a nemohla si vzpomenout, jak na to.
Přichází. Už je blízko. Příliš blízko.
Cítili její rozklad. Bodal jako ostruhy.
Hayes zaťal pěst.
Modrošatá Annie se zasmála. Kožnaté zasyčení, tiché a hladové.
Přes roztřesený pahýl levé ruky bez prstů: „Jednou se mnou v noci pojedete vy… Oba dva – srdce i špinavá těla.“
Hlavou se jim honily všechny ty hrůzostrašné blekotané historky o Modrošaté Annie s černými dýkami drápů, které se umějí zabořit hluboko, do mozku se jim zakusovaly blyštivé, ničemné zuby nezkrotného zvířecího děsu a oni utíkali od dceřina hrobu.
Utíkali, jako by utíkali před vlastním hříchem…
Annie nad tím malým hrobem stanula a její děti padly na kolena a kožnatýma ručičkama s černými drápky jako břitvy hrabaly. Bez jediného štěknutí či vřísknutí rvaly ten ztvrdlý, spečený písek ze země, až se dostaly k dřevěné truhle prázdného prostoru.
Pak Annie zakvílela. A vršek té dřevěné schránky se rozletěl a malá rozpřáhla ruce.
„Pojď k mamince, dítě.“
Šestiletá Amy, dcera Marie Luisy a Hayese, v bílé španělské krajce, v šatech do nedělní školy a s levnými sponkami do vlasů ozdobenými falešnými bílými perlami, se zlomeným vazem a vůbec, se jí vrhla do náruče.
Annie si k sobě pažemi ze železa nebo mrtvodřeva holčičku přitáhla, tělo na hrubé tělo, pevně ji objala, zdravou ruku, tu, ze které jí obyvatelé města neosekali prsty, jí přitiskla ke kříži, sehnula se a políbila dítě na temeno. Políbila ji, jako by byla jedním z dokonalých nebeských andělů.
Dívka, zoufale toužící po pravé lásce, se k ní přivinula.
„Maminka tě miluje. Teď buď hodná holčička a dělej, co ti máma řekne.“
Annie znechuceně nakrčila špičatý nos. Dlouhý jazyk jí sklouzl z páchnoucích podzimních rtů a slízl z tváře mrtvého děvčátka sůl. Další mučivé škubnutí a syknutí a Annie si dvakrát odplivla.
… Nesla dívku v pokroucených pažích a kráčela pouštní nocí. Zpátky do svého pohřebního hnízda černého jako bible. A její děti, 17 prašivých, špinavých cherubínů, které si za ta léta přivlastnila, ji následovaly…
Tiskla nos k zátylku té malé a jemně do něj dloubala: „Jsi dar, dítě… Sladký dar.“
Nic se tu nemění…
Před 80 lety ji lidé z města připravili o život. Že prý je děvka a brujería. Že prý otrávila reverendovu ženu strašlivými a ezoterickými hechizos, aby se mu dostala do postele. Pořezali ji. Zmlátili. Na stovce míst jí otevřeli tělo. Hodili ji do díry. Ať si tam shnije. Do horké, suché díry – bez rakve –, ať ji rozhryzá hmyz a zub času.
Odtrhli ji od dětí. A když zemřelo některé z jejich… Annie přišla. Hned si přišla pro své dítě…
Přišla si pro kousek svého života.
Když zemřel někdo z města, Modrošatá Annie přišla. Přišla z toho temného písku, kde se převalují temné sny, na hostinu se svými hladovými dětmi s šakalími tvářemi – seschlé, drobné suché jazýčky jim syčely potřebou – a s masem naložila po svém. Rty se nad kořistí ve smrti roztáhly a její temné, vyhublé děti nechaly ostatním mrchožroutům z toho prázdného písku k rozbalení jen pár cárů masa… Nechaly kosti, aby je slunce sežehlo…
[Harold Budd – The Serpent (In Quicksilver) / Abandoned Cities]
Z anglického originálu
As The Sun Still Burns Away
vydaného roku 2010
ve sbírce SIN & ashes
přeložil Roman Tilcer;
redigovala Háta Kreisinger Komňacká
.jpg)
Foto: Carcosa Ink Pulver Estate
Neklidný pátrač, přitahovaný mysterii a mystiky, ďábly a nočními můrami, JoePulverjeMarťan, literární konstrukt poskládaný z harampádí z jiné éry nalezeného ve sklepě Toma Waitse a z hrubých nahrávek hudebního vydavatelství ECM. V 15 objevil Lovecrafta, totálně mu propadl. Krátce nato objevil (svůj největší literární vzor) Roberta W. Chamberse, propadl mu ještě totálněji!!! Když se po 40 dal na psaní, hrál si na hřištích, která si zamiloval v dospívání. Zůstalo mu to. V jeho díle (spisovatelském i editorském) je toho z HPL a Roberta W. Chamberse hodně, jsou v něm ovšem patrné i jiné vlivy, např. NOIR (Goodis, Thompson, Ellroy a Himes), komiksy od Marvelu, poezie (E. E. Cummings, Philip Lamantia), weird fiction (Michael Cisco, Jean Ray, Ligotti) a hudba všeho druhu. Pulver není z těch, co by se za své inspirační zdroje styděli, slouží mu však pouze jako rozcestníky a jeho práce zůstává „jedinečně osobitá“.
Vydal 4 oceňované multižánrové sbírky (Blood Will Have Its Season, SIN & ashes, Portrait of Ruin, A House of Hollow Wounds), sbírku povídek o Králi ve žlutém (King in Yellow Tales: Volume 1), 2 weirdové romány (Nightmare’s Disciple a The Orphan Palace), sestavil antologii A Season in Carcosa, antologii The Grimscribe’s Puppets, za kterou získal Cenu Shirley Jacksonové, a antologii Cassilda’s Song, publikoval básnickou sbírku Ann K. Schwaderové The Worms Remember a The Doom That Came to Providence (společné dílo vzniklé u příležitosti NecronomiConu 2015 v Providence). Jeho příběhy a básně se objevily v řadě význačných antologií jako třeba Autumn Cthulhu, The Children of Old Leech, The Best Horror of the Year sestavené Ellen Datlowovou, The Book of Cthulhu, A Mountain Walked a Year’s Best Weird Fiction Lairda Barrona. Pravidelně přispíval do časopisu Lovecraft eZine.
Česky mu v překladu Milana Žáčka vyšly povídky „Vyrývání“ a „Černými schodišti pod zem“, a to v antologiích S. T. Joshiho Černá křídla Cthulhu (konkrétně v prvním a třetím svazku). „Vyrývání“ je nyní dostupné i na našem webu. Na našich stránkách si můžete přečíst i druhou jmenovanou povídku, ovšem v původní, dříve nepublikované verzi nalezené v autorově pozůstalosti – najdete ji pod názvem „… černými schodišti pod zem“ a na jejím překladu se spolupodílela Háta Kreisinger Komňacká. Dále Milan Žáček přeložil pro festival Kolébka povídku „…Hladové… krysy“. V překladu Romana Tilcera jsme vydali novelu Dlouhá, temná, chmurná cesta.