Tíseň v nelineárním životě zvířete…
několik zahřmění po sobě (od napjatejch po divočejší) zbarví oblohu,
dotknou se
břehu……………
„Je… po něm,“ řek Ce.
Johnny zavrtěl hlavou, důrazný v tomhle se neshodnem. „Mrtvý nejsou vždycky mrtvý. Říká se… Doprdele, dyť je to i v Bibli.“
„Tys čet Bibli?“
„Mamka jo. Vím to od ní.“
„V životě jsem neslyšel, že by se v ní psalo o démonech a čarodějnicích.“
„Ďábel je démon.“ Johnny si odpliv.
„Víš, jak to myslím.“
Věděl.
Sakra ho mrzelo, že ví.
Ale věděl. Viděl, co proved partě. Koukal, jak je ten pekelnej plamen lačně stravoval od hlavy k holinkám. Říkal si, že Kapitán by se moh jen tak přitočit a zárazákem si flák ukrojit. Představoval si, jak se Kapitánovy zuby blíží k masokůrčičce…
Z nebe se valí liják.
Když z tebe dočista nesloupe kůži, nebudeš se muset mejt až do soudnýho dne.
Blesk
skolil strom,
sakra velkej. Roztřískal
ho
napadrť a všude lítalo jehličí. Zapálil ho.
Liják
v ohni syčel bolestí.
„Není mrtvej. Už má namířeno zpátky. Však uviděj.“ Plivnul. „Vynese nad nima rozsudek. Až s nima skončí, neuvidíš v prachu ani ten chuchel.“ Plivnul.
Johnny se bál toho meče zatracení, co mu o něm mamka vyprávěla, a bál se Kapitána. Byl u toho, když Carlos vykládal, co povstalo z hlíny, když zkoušeli Kapitána pohřbít. Viděl mu to v očích, viděl, že nelže. Viděl, jak se Carlos potí, hnedka z něj úplně teklo, divže nebrečel, jako když si vyflusnutá, ale furt dobrá kurva může oči vybrečet, ať ji nešoustaj.
A teď tady seděli, s flaškou whiskey zpola dopitou, oheň skomíral pod náporem lijáku, sezdaný s Kapitánem.
Povolaný.
Předvolaný.
Jak když ho mamka volala k večeři. Ať kouká naklusat, nebo ho taťka lískne, ale fest.
Johnny si říkal, že by mohl Ceho odprásknout a vysmahnout odsud. Třeba do Mexika. Nebo úplně dolů na jih, do těch hustejch džunglí pod Mexikem. Tam by se za ním Kapitán netrmácel.
Nebo jo?
Proč by se namáhal? Sakra škoda námahy.
A kdyby se pořádně schoval, nikdo se to ani nedozví.
Ale hovno. Kapitán ví všechno, doprdele. To je jasný každýmu, kdo na něj kdy pohlídl.
Houstnoucí mraky
sebraly
svoji zlost
a liják a zdrhly
a měsíc vylez z tý černohrobky a
rozsvítil se.
Rozlil svoje studený světlo široko daleko. Ve stínech zhmotňoval nepřirozený obrysy.
Noční pták vděčně zahoukal Žiju.
Ce si odpliv. „Vidíš. Tady máš důkaz, že z pekla se dá dostat. Když to dokáže ten pták, tak sakra i my.“
„To byl jenom liják, ty hovado jedno blbý. Tam, kam přijdem, to nebude žádnej deštíček.“
Ce zavrtěl hlavou, že jo, a odplivnul si. Pak se oklepal.
Noční pták znova zahoukal.
Kdo mu nerozuměl, ten věděl, co říká.
Tmou
se cosi
prodírá.
Vzedmulo se ticho.
Něco,
co šlo tmou
se
zasmálo.
Noční pták zahoukal. Zdušeně. Spíš truchlivě než vyplašeně.
Ceovo srdce vyšlo zahoukání vstříc. Vydalo vlastní neblahej zvuk.
„To nesedí,“ řek Johnny. „Tady se živí nemaj co poflakovat.“
Hlas studenej jak hrob řek: „Už jsem pobejval na horších místech. V rozeklanejch koutech, kterejma prohnívaly prastarý siluety. Tam žádnej pták nebo nic z těla zrozenýho ani nepípne.“ Zamnulo si to ruce a s uchechtnutím vyšlo z přívalu tmy do skromnýho světla táboráku.
Ce se málem posral. Vyskočil. Oklepal se. Nevěděl, co teď. Přemejšlel, že se ukloní. Možná by měl zasalutovat? Jenom tam stál jak tvrdý Y.
Johnnymu se nechtělo otáčet. Nechtěl vidět, kdo to je.
Věděl.
Sakrapráce, věděl, že je to Kapitán. Napadlo ho, že Kapitán ví, jak moc ho lákalo vzít roha.
Vstal a zašátral po slovech, ke kterejm by přiměl vyschlej jazyk.
„Čekal jsem vás včera, chlapci. Asi nějaký zpoždění, co? Potíže?“
„Ne, prosím,“ řek Ce.
Kapitán vzhlídl k měsíci. „Vleče se to.“
„Spousta nečasu, pane,“ řek Johnny. „Špatnýho počasí. Kroupy skoro jak jabka.“
„Nevšim jsem si. Divný, nemyslíš?
Mně moc neunikne… Mně máloco unikne.“
„Přihnal se rychle. Hnedka odtáh. Včera čtyřikrát, pětkrát a dneska taky. Šel po nás tak, že kazatel asi bude mektat o potopě.“
„Kazatel snad. Ale musím přiznat, že na slova kazatelů jsem nikdy moc nedal. Kazatel je jako kurva, nasypeš do toho prachy a ono to dělá, co má. Nikdy mi neseděla ta svatá pavučina, kterou malujou. Hnusná várka nečasu si přitáhne a všecko to smeje. Vypaří se. Jako by ani nebyla. No jo. Kurvy a kazatelé… Proč by normální, soudnej chlap platil za to, aby ho krmili kecama?“
Johnnyho ruka se opírala o colt. Nechtěl ji tam, nevěděl, že ji tam má. Nechtěl, aby si Kapitán myslel, že se chystá —
Kapitánovy zárazákový oči ho svlíkly donaha. „Na tomhle světě je spousta imbecility. Zbyla trocha tý whiskey?“
„Ano, prosím. Ano, prosím.“ Ce čapnul flašku a podal mu ji.
„Zkoušels zahnat zimu, co?“
„Tak.“
Kapitán odhodil flašku do přítmí. „Radši se oba natáhněte. Zítřejší jízda bude dlouhá. Hic, že by člověka stáh z kůže.“
Nebe
plný
světla horkýho jak zlost.
Jeli, ne rychlejc, než by staroch šel. V tomhle vedru, ve spárech jeho zvyků, nebylo kam spěchat. Jeli na jih a k západu a do noci… vytrvale, pomalu jako rány.
Ce byl rád, že na tu rozlícenou slotu nekoukaj z mrtvolný strany. Koně se drželi. O vodu neměli nouzi. Pak na něj padlo, že už jedou s Kapitánem. Možná ještě nejsou připásaný k ukrutnosti, ale —
Čeká je krev a úkony, kterým rozum neumí dát tvar. Proklel whiskey a Delawarskýho ročka. Ježdění s Ročkem ho dřívávějc připoutalo ke Kapitánovi, a jak tě Kapitán zapřáhne, už není cesty ven.
Leda tak pod hady.
Jeli, pomaloučku, jako choděj lidi. Bez slova a bez nálady.
Ce neplival. Ani nepíp. Čuměl do země, a ne do Kapitánovejch širokejch zad.
Ani Johnny nekoukal Kapitánovi na záda. Zato si znova přál nějaký jiný teďatady. Proklínal Ceho. Proklínal tohle parťáctví. Proklínal ohně, který maj v hrsti lidskej život. Chtěl kurvu a panáka a chladivej pokoj, chtěl cokoli, jenom ne tenhle koňskej hřbet a sluneční žár.
Neochvějný slunce vystoupalo
s prudkostí vzteku až do rozjásaný zbytnělosti,
zarytě.
Nikde ani mráček, co by ho zastínil břichem.
Míle sálající pouště. Ustavičný.
Žádnej vítr
nebo známka vody nebo návštěvy
nebo přátelství.
Žádná vzpomínka na mlhu nebo chládek.
Jeli, neúprosný horko jak skalpovák. Třísnili potem střet mezi vyprahlou pokožkou a tím mordsmahem.
V tomhle moři ohně se ještě neocit jedinej krucifix nebo vlak.
Možná ani ještěrka.
Z Kapitána byla freska lhostejnosti. K západu a jihu, ani neklopýtl. Vypadal spokojeně. Když nad ním zakroužily dvě káňata a nezchladily ho svým stínem, vytáh colta a sestřelil je z nebe.
Obláček prachu po dopadu prvního káněte.
Kapitán si začal hvízdat.
V Johnnym hrklo strachy i krev mu ztuhla.
Na obzor se vmáčkla zelená tečka.
Poporostla.
Pak ještě.
Z trsu bejlí se stal strom.
Shluk stromů.
Kapitán přidal do kroku, kůže začala povrzávat hlasitějc. Blížilo se městečko.
„Některý přestupky se nedaj odpustit.“ Hlas bezvýraznej, jednotvárnej.
Přitáhl otěže.
Ce s Johnnym taky zastavili. Koukli na Kapitána a na sebe. Ce pokrčil ramenama.
Kapitán vytáh cajk a ubalil si. Seděl tam a bafal. „Zamejšlel ses někdy nad platebníma podmínkama, Ce?“
Ce měl plnou pusu písku. Nakonec ze sebe dostal: „Pane?“
„Jezdíme a přitom… dáváme, nebo bereme, a nikdy to není zadarmo. Hloubáš nad tím někdy?“
„Moc ne. Někdy snad.“
„Vždycky mě fascinovaly odklady a odvolávky… jejich přidělování a získávání. Všechno to do sebe tak úžasně zapadá.“
O cenách, co se musej platit, slyšel Ce Kapitána mluvit předloni. Trhaně sestoupili po kamenitým úbočí zakrslýho lesa a vysoký buřeně a vjeli do maličkýho mexickýho pohraničního městečka, kde se na hlavní ulici svatební oslava dostávala do ráže. Když Kapitán uvazoval mustanga k zábradlí před výčepem, někdo poděkoval Santo Dios za dnešní bendiciones a Kapitán tam nakráčel a vpálil knězi, nevěstě i ženichovi a třem dalším kulku do hlavy. „Hluk mi děsně vadí. Otravuj, a je nutný obnovit rovnováhu.“
Ženská vykřikla, jedna, škobrtla, zamotaná do neskutečna, dala se na útěk a řvala přitom „Diablo“. Střelil ji do zad. Dvakrát. Pak si pomalu došel ke koni pro winchesterovku. Prošel se kolem, neozbrojenej chlápek — zastřelil ho, neozbrojená ženská, zastřelil ji, i tu… i její dítě, znova zamířil, ušklíb se, lhostejnost sama, zastřelil další, ta, ne víc než nemluvně, schytala kulku do tváře… všechny je postřílel. Dobil si colta s kostěnou pažbou a zastavil se nad mrtvým knězem. Vyprázdnil ho do bezduchýho výrazu pod knězovým čelem. „Adelante. Trate de hablar con su dios ahora.“
„Ticho.“ V tom slově byl chlad, že by v člověku zmrzla duše. „Vždycky jsem si potrpěl na ticho.“
Svým chlapům pak nařídil, ať utratěj těch pár, co ještě nebyli mrtvý nebo postřílený.
Vzdutej šedej dým.
Sny
z nedohmátnutýho „NE!“
Krev
na tichý kytaře.
Krev
na kříži nezbarveným žádným panem na výsostech.
Slunce
rychle vysouší krev.
„Sesbírejte těla a rozdělejte hranici.“
Ce se zbylejma osmi (pochybná partička neotesanců a přiblblejch, lupičů a vraždychtivců, nebyl mezi nima jedinej honák), který s Kapitánem jezdili, udělali, co jim řek.
Zatímco z jatek stoupal kouř a sykot, Kapitán se uvelebil s flaškou whiskey. Potáh ze špagátu. Jako by pookřál.
Šedý městečko.
Vrak.
Troska.
Pokoje bez poezie…
stíny bez poezie.
Prach
poznamenanej, usilování/pověrčivost/barvy zhotovenin,
svojí vahou.
Sucho,
ve kterým ani chuchel neroste.
Řeka, co dávala plody pod příkrovem modři
a měsíce, co byly ústa zvonů,
a zelená touha listí
a srdce
umřely už dávno.
Seschlejm prknům bylo fuk, co se hřebíky snažej udržet pokupě.
Visely tam štíty,
ŽELEZÁŘSTVÍ a
STÁJ…
LÁZNĚ…
(moc nátěru už nezbylo)
ZUBAŘ…
ŠERIF…
Byly tam
okna
bez jediný pověšený nebo roztažený záclony
a pozavíraný dveře.
Korouhvička uprostřed ulice,
ta, co se neudržela na nebi,
prozrazovala všechno.
„Teatro.“
„Cože, Kapitáne?“ zeptal se Ce.
„Tak se to tady jmenuje.“
Teatro.
Ani jedna rozsvícená lampa
nebo ukazatel.
Ani jeden zdrávas.
Žádný příměří kypící nadějností,
který by zažehnalo bezcitný, ohnivácký slunce.
Teatro.
Slovo dlouhý
jako dlouhej hovor železnejch duchů
v Kapitánovejch ústech.
Teatro.
Odepsanej flek na konci tichý silnice.
„‚Celý svět je jeviště a všichni lidé na něm jenom herci; mají své odchody.‘
Netvrdím, že ne i příchody. Jenom…“ Kapitán to nedořek.
Ce už zas čučel na Johnnyho, jakože co to mele. Johnny po něm blejsknul očima, ať to neřeší.
„Město žije. Město umře. Vzpomíná si očistná ruka větru, co za sebou při přechodu pouště nechávaj mravenci?“ Kapitán při těch slovech nekoukal na nikoho z nich. Nekoukal na ně skoro vůbec. Snažili se netvářit bezradně. „Proč taky?“
Jeli ulicí, kde na člověka čeká zatracení stejně jistý jako nakrknutej colt nebo vykoledovaný protivenství.
„A jsme tady.“
Ce viděl mrtvej lokál, říkal si, k čemu tak může bejt dobrej. Chtěl se napít, prachu a prázdnoty už se vynadíval dost.
Kapitán sesed jako první. Dveře saloonu U Pouštní růže byly dokořán a Kapitán nakráčel dovnitř.
Ceovi se zas zkrabatilo čelo. Neodpliv si, před Kapitánem nikdy. Nezakous se do naděje, že tady ještě zůstaly flašky, který nevyschly se zbytkem města. Šel za Kapitánem dovnitř.
Johnny se držel dva kroky za ním.
Mississippský bráchové, tupý hromotluci jménem Samuel a Jeremiah, co by loupili nebo skalpovali nebo spali ve špíně, kdyby jim to Kapitán nařídil, následovali Kapitána a stoupli si do dveří jako na hlídce. Nekoukali nalevo napravo. Neřekli ani slovo. Když mluvil Kapitán, bylo na nich vidět, jak poslouchaj, a člověk moh koukat, jak jednaj, jinak se u nich dřívávějc ani dneska nedalo poznat, jestli žijou. Ani tentokrát to nebylo jiný.
Malej Tom Redmond došel za bar pro úplně zaprášenou flašku a sklínku, dones je ke stolu, kde seděl Kapitán. Sklínku pečlivě vypucoval, než ji před Kapitána postavil, pak se vrátil za bar, vzal svoji winchesterovku a zůstal stát, stejně němej jako bráchové Mississippčani.
Hraničář Harris, Kapitánova obsidiánová pravá ruka, vklouzl do hlubin šerýho kouta a zmizel. Neviděnej, to byl nejčastějc jeho styl a lidi za to byli sakra vděčný. Na znetvořený hlavě mu chyběl vršek ucha a zjizvenej nos měl zlomenej tolikrát, že mu skoro šel šejdrem. To spolu s jeho způsobama děsilo tak nějak každýho, kdo ho uviděl. Zevnějšek chlapa, co přežil apačskou rvačku na nože, a jeho švidravý, skoro až vraní očička, ve kterejch doutnala zpustlost schopná zahnat přízrak zpátky do hrobu, a maličký ostrozoubky nutily děcka i ženský (kurvy držely oči zavřený, když s ním musely do postele) a kohokoli vstřícnýho nebo s modlitbou spjatýho zdrhnout z chodníku nebo ven z kvelbu a honem se schovat.
Křeslo z prken.
Na loukoťovejch kolech.
Podlaha pod ním vrže.
Sedí v něm
cosi,
co nemá radost.
Ve tváři stopy po něčem, co se nerodí lidský,
a jizvy.
Tu tvář ovanula zlost,
zryla ji. Hluboko.
Nikdo by od pohledu
neuměl říct,
jestli ta ženská bejvala hezká…
nebo škaredá.
Johnny si ji rychle prohlíd. Ještě rychlejc odtrh zrak.
Obluda za kolečkovým křeslem řekla: „Moje paní tě… očekávala včera.“
Kapitán nezved oči od stolu, jenom kejv, že ví.
Ce strnul, uštknutej třesavkou.
Otevřel pusu. Zavřel. Zas otevřel. Ani nehles.
Johnny se choval jak Ceovo dvojče. Žaludek měl staženej, do spánků se mu tlačila krev. Kapitána… předvolali? Znova mrknul na tu ženskou, pak na Kapitána.
Hněv
na jednom konci lokálu.
Strach
na druhým.
Náhrobek spuštěnej doprostřed
by sednul jak prdel na hrnec.
Kapitán si toho proudění nevšímal.
Monstrum, který dotlačilo její křeslo doprostřed lokálu, se sklonilo. Až úplně k jejím rtům. Přikyvovala, když se jeho (meluzínově zbarvený) rty daly do pohybu, třeba jeho slova, kapka po kapce, patřily jenom duchům. Otvírala a zavírala tu širokou díru v kožnatý tváři. Vidoucí by při pohledu na ni vypověděl, že tvoří slova, ale jediný slovo, který sluch dokázal z toho zdušenýho sykotu vytěžit, bylo popel.
Johnny byl zvlhlej potem. Neklid s ním šil, že na něj málem šly mrákoty a on ho od ní nemoh odpoutat. Vřelo v něm samý jak to a DOPRDELE, tápal po jakýmkoli faktu nebo náznaku, kterej by vysvětlil, co se děje. Sjel očima zpátky k jejímu služebníkovi.
Chlap byl vysokej. Jak strom. Až moc hubenej. Johnny slyšel o cirkusu na východě, kde maj divně rostlý lidi, sám přece sakra viděl jednoho maníka, jak utratil jakýhosi hrbatýho mrzáka, aby ty jeho nepřístojný posunky přestaly. Tohle patřilo do nějaký takový přehlídky zrůdiček. Kůži to mělo ponurou, v barvě šedý myši ve stínu, rozpraskanou a odlupovala se mu v kusech velkejch skoro jako cent. Johnny v životě neviděl malomocnýho, přemejšlel, jestli mezi ně tenhle nepatří, polykal strachem z nemoci, kterou to může roznášet. Od hlavy k patě zkaženost a hnus, říkal si. I sklon ramen to mělo rozesranej až hrůza, strašák, kterýho ohnula čina a neumí se sám narovnat. Hejbalo se to stop/trh/cuk, loutka na provázku nebo umírající pták tahaj za oko navlas stejně. Uši na tý lebce vypadaly jako zkrabacený, pokroucený mušle, co je to vyplavuje na pláž. Johnny přemítal, jak to sakra mohlo vyrůst, aniž to někdo odprásknul za urážku svýho zornýho pole.
Přesmoc vysokej a ohyzdnej služebník domluvil, přešel ke stolu, kde seděl Kapitán, sklonil se až úplně k němu a spustil. Kapitán se tvářil kapánek přezíravě, ale v odpověď jenom párkrát souhlasně kejvnul. Dlouhán, pomalej a rozbolavělej jak kmet, se narovnal a vrátil se k ní. Položil jí ruku na rameno. Zlehla poplácal. Čekal jak zkamenělej.
Všichni v lokále čekali. Tváře jako pohnutý hádankou, která se po vyslovení natuty bude sápat kolem sebe a předurčovat k záhubě.
Ce sebou škubnul a začal si nervózně podupávat.
Ženská v kolečkovým křesle přesunula pohled od Kapitána k Ceovi. Když se zastavil u Ceho, nepřinášel vyhlídku na žádnou vstřícnost nebo dobrý zprávy.
Johnnymu znova neklidně zakručelo v břiše. Za jinejch okolností by Ce rozlepil rty i zuby doširoka a zavyl. Prskal by urážky, že by soudce nebo pámbíčkář omdlel… a zdrhnul.
Kapitán tam seděl se svým řezbářským nožem, mohla to bejt kterákoli noc v terénu, když se zdlábnou fazole, a úhledně vyrejval do stolní desky podivný značky. Očekávání v lokále navenek nevěnoval pozornost.
Johnny jednou viděl zvláštní značky jako ty Kapitánovy škrábanice v nějaký starý knize z kdovíjakýho daleka v Evropě. Věděl, myslel si, že ví nebo slyšel, že Kapitán má školy, docela hodně škol. Byly doby, kdy Johnnyho mrzelo, že je nemá taky, poněvadž si říkal, že by mu to třeba pomohlo pochopit Kapitánovy způsoby. I bez knihomoláctví mu ale docházelo, že Kapitán myslí na něco stejně špatnýho jak okraj pekelnýho srázu. Koukalo mu to z očí, jako když na člověka dolehne těžkej kvas bouřkovejch mračen.
Ce to neviděl. Měl v merku tu ženskou. Ležela mu v hlavě.
Padlo ticho.
Ticho, že by člověk slyšel v uchu tlukot svýho srdce.
Nikde žádná moucha nebo zašumění vzduchu.
Dalo by se říct, že neúprosnej čas se zastavil.
Zpod rozedranýho šálu se vynořila znetvořená ruka. Paže byla pochroumaná a špatně srostla. Ženská měla na ruce rukavici. Špinavou, obnošenou. S natrženým ukazováčkem.
Červenej znak vyšitej na levý rukavici vyťal Ceovi facku. Tvrdou jak šerifovo dopaden, následovaný soudcovým vinen.
I Johnny si toho všiml. Docvaklo mu to, jako by mu nějakej chirurg odstřihnul pásku z očí a jemu se vrátil zrak —
Chlastali. Tygr drápal a drápal nešlo s ním hnout, Ce prohrál… a dál prohrával, karty ho ve farau vycucly skoro dosucha. Zhádal se s tou kurvou. Uřvanou hádku, skoro už válku s výčepákem, vyhnala brokovnice z lokálu. Na ulici nevytasil pistoli, ale z její přítomnosti v pouzdře ho pálila ruka. Švihal kolem sebe všechnu kovovost svýho NASRAT. Vzteklý sršňobití, celý žhavý se do někoho pustit a cupovat, až to supění, co běsní VÍC, vyprchá. Vychcal se v průchodu.
„Že já toho zmrda nesejmul.“
Johnny byl rád, že z toho vyklouzli s chlupama. Zlitý a proti přesile.
Prošla kolem.
Sama. Pěkná. Čišela živostí.
Oni dva. Pěkně lízlí. Pěkně našlápnutý.
Ce zahuhlal o šoustačce zadarmo. Drapnul ji. Pažbu coltu jí natlačil k hlavě.
Vojel ji.
Johnny se díval. Opíral se o zeď, hlava se mu kejvala trochu motala, jazyk mu svíralo nějaký tmavý prázdno… viděl, co viděl.
Zasténala. Měla na tváři krev.
„Mrdna nezvládne kance. Dělej něco s tou kundou, mrdno.“
Nehejbala se.
Ce ji jednu vrazil. Pravačkou, až jí hlava odskočila. Další krev.
„Mrdno.“
Vpálil jí další.
„Mrdno.“
Pak se bouřka rozparádila naplno.
Ce ji nakopnul do břicha. Znova a znova. Sedmkrát, osmkrát, pak ji párkrát kopnul do obličeje. Dupnul jí na ruku, znova a znova… slyšel praskot kostí.
Ležela tam rozbitá. Ztuhlá. Krvácela. Krvácela. Vytí ničemnýho soupeření – plnost sprostoty.
Johnny vycouval kousek do tmavšího. Hnedka by odtamtud vypadl. Měl nakoupíno, a pokud šlo o něj, byl si sakrafest jistej, že to nebyla žádná kurva a žádný rady nebo modlitba nebo doktor s jehlou a uzdravováním od ní neodvrátí konečnou smrti.
Vyjeli z Teasdale, měsíc zmlčenlivělej doširoka. Johnny chtěl nestálostí vymazat ten šrám, co ho obepnul.
„Není možná.“ Prostě vyštěk.
„Co není možná, Johnny?“ zeptal se Kapitán, zatímco bráchové Mississippčani Johnnyho a Ceho odzbrojovali. Spoutali jim ruce před sebou, pak se sehnuli a přivázali Ceovo pravý koleno k Johnnyho levýmu koleni.
Ani jeden zajatec neměl všechpět pohromadě natolik, aby zařval nebo se ohradil.
„Tohle tělo bylo přitažlivé.“ Vzpomínala na zrcadlo, jak odráželo světlo planet a hvězd, který se vznášely v jejích kadeřích, jak v jeho upřenosti vířila závrať, jak šeptalo Nejkrásnější. Na zrcadlo umlčený zlobou její ruky, proměněný z mapy v hafo malinkejch kousíčků. „Přinášelo mi užitek.“
„Bude další, Matto. Vždycky je.“
Otočila se ke svýmu sourozenci. „Nechtěla jsem další tělo. Tohle bylo po padesáti nebo stovce první, které mě těšilo. Chtěla jsem si je nechat.“ Předhazovala svoje slova a pohledy a vražednej vztek Ceovi. „Neviděla jsem tě. Nestihla jsem tě zažehnat, ale zachytila jsem v tom průchodu tvůj pach a pak, když jsem ho ucítila na svém bratrovi, už jsem věděla, že mi tě bude umět přivést. Věděla.“
Byla toho spousta, co Ce nevěděl, nepochopil by, kdyby mu to vysvětlovali, jako když kantorka dává dítěti první hodinu čtení a počtů — mystéria a taky ždibíčky a shody za pověrama a žíly a mlhy a dveře a plameny, co jich jsou věčna plný jako nebe hvězd. Ale ona jo. Její hranice a hrany, všechny její vize z nich vzešly a patřily k nim.
Slovo biologie Ce v životě neslyšel. Řekneš ganglia nebo molekulární nebo buněčný charakteristiky a pro Ceho by každá ta zmínka byla stejně nesrozumitelná jako sianská čínština nebo svahilština. Kdyby si udělala čas, aby mu objasnila, že není stvořením z pozemskýho prachu, ale mimozemským duchem, co se zmocňuje těl nižších bytostí, myslel by si, že jí hráblo.
„Matta dokáže vysledovat smítko prachu unášený pekelným vichrem.“ Kapitán se ušklíb, jako by na ni byl pyšnej. „To já nikdy neuměl, ale tak to chodí… někdo to má, někoho Skrytost nikdy nepoznamená.“
„Měla jsem v obličeji tvoje boty. Ostruhy… mě řezaly. Dupals… Měls mě zastřelit. Pak bych nikdy nepoznala tu šupinku tvého bytí, která ulpěla na mém bratrovi.“
„Pravda. Stejně jako že za minutku bude po vás.“
„Ne tak hrr.“ Namířila roztřesenej prst na Ceho. „Musí se smažit ve vlastní šťávě — chci vidět, jak vzkypí a přeroste v děs.“ V očích slzy vzteku. „A chci je vidět brečet. Prosit. Pak chci vidět, jak se na mě budou dívat, až budu přemýšlet, jestli je stáhnu z kůže… nebo pověsím… nebo ti možná řeknu, ať nařídíš svým běsům, aby je kousek po kousku rozporcovali. Ať se rozhodnu jakkoli, zemřete pomalu.“
„Můžu je poslat —“
„Ne. Řekla jsem, že je chci vidět tr-pět.“
„Uštknutí je dobrej začátek.“
Matta vklouzla do náznaku tesáků, co řvou z hlubin, pumpujou jed a dávaj zrod všem náležitostem bolesti. Dala si na čas. V očích jí zazářil světelnej květ a koutky zjizvený štěrbiny, kterou měla místo pusy, dostaly obrysy úsměvu.
„Přineste mi hady. Tak čtyři. Dva v každý boudě.“
Kapitán dal bráchům Mississippčanům znamení, ať to zařídí.
„Počkat. Stůjte.
Co je přitlouct nahé doprostřed ulice? Na jejich vině se můžou popást choutky hmyzu.“
Hraničář Harris si zapálil špagát a nechal kouř unikat z pusy. K řečem o vraždě a utrpení nebyl nikdy lhostejnej. To není žádná zábava. Pravičkou spočinul na kostěnici nože. Kůže… po kouskách… objevení krve. Naskákala mu husí kůže, až se rozechvěl. Když si vybavil ten řev, zaletěl očima do nepříčetný sféry extáze. Mužství mu ztvrdlo.
„Budou se potit, sípat a svíjet. Budou křičet, roztažení a spoutaní, zatímco postupně přestanou vnímat cokoli kromě ortelu, a až hodiny planoucího slunce vybělí všechny vzpomínky na chladivou noc nebo vodu, sloupou z nich poslední neblaze zabarvená gesta smrtelnosti.“ Pusa se jí pomalu rozevřela a vydechla přerývanej spád tichýho sykotu. Nezněl jak to, co se považuje za smích u obyčejnejch lidí, ale byl to on. Slouha u jejího ramene se zazubil a souhlasně kejvnul.
Hněv v jejích očích změnily slzy. „Co mi provedli. Co mi… provedli.“
Zlovůle trpící mezema svýho rozbitýho těla poposedla na vozíku. „Tohle.“ Ulámaný nehty si přitáhly látku šatů, co jí zakrejvaly stehna. „Tohle.“
„Je sto dobrejch způsobů, jak jim ze střev skrojit duši. Víc než sto, sakra. Nestojej za to, aby sis s nima komplikovala život. Stačí si vybrat konec a —“
„Život? Oni mi život… zničili.“
Ce si ji skoro nepamatoval, a co se znásilnění týče, byl tehdy tak ochromenej lakem na rakve, že nedokázal z paměti seškrábnout škraloup, aby uviděl odpověď, nebo třeba jenom práh odpovědi.
Pěkně sakrazlitej, jo… ale Johnny si pamatoval. Stál tam a koukal. Jenom tam stál.
„A ty. Mohls ho zastavit. Je to nemyslící hovado. Ale ty ses díval.“
Pomalu stáhla rukavici.
Johnny uviděl ruku. Zkřivenou, zpřelámanou. Takovou, jaký trápěj ubohý mrzáky. Pozastavil se nad tím, proč si ji nabarvila namodro. Když jí z ruky vykvetly hrůtky podobný diamantům, vytřeštil oči, znejistěl. Z hrůtků se šířilo červený a zelený světlo, klikatilo se a proplítalo, až vznikla zvláštní mřížka skoro jako vitrážový okno. „Doprdele,“ zaznělo polohlasně.
Bráchové Mississippčani ani nedostali rozkaz vzdálit se od zajatců, a už s Malým Tomem brali dráhu za bar.
Kapitán nezved hlavu ani sebou necuk. Nebyl u pozření poprvý. Vždycky když ji popadla běsná, vzedmulo se hluboko v ní nějaký fluidum a ta schopnost uplatnit síly, který on neovládal, se jí vysmekla jako splašenej hřebec.
Z řezavě jasnejch barev a děsivejch vzorů promítanejch bodlinama se točila hlava. Prostupovaly se a přetvářely, ze známýho a spatřenýho se v letmý přisleplosti mžiku stávalo něco překonanýho, odstrčenýho novým strachem, kterej už se dral do oka.
Matta syčela, rozhicovaná a rozrajcovaná… poloha odpudivý kadence jejího zpěvu rozdírala uši a něco v něm, nějaká subharmonická složka, jim duněla a pálila v krvi.
Zničehonic zpěv ustal. Halucinogenní pole tvarů (všechny chodby a suky a laloky — mihotavý do poslední nepřirozený špetky — orosený nebo sršící, a aura — namačkaný na sebe) a matoucích barev se rozprsklo.
Johnny uviděl, jak se jí hrůtky na modrý ruce protáhly, tepaly a ty pestrobarevný úlomky se v jejich tetelení proměňovaly v něco, co velikostí a tvarem připomínalo ještěří tesáky.
Ceův močák vypustil veškerej svůj obsah.
„Zuby.“ Víc z Johnnyho nevypadlo.
Těch zubovitostí bylo jak hvězd tam nahoře za jasný chladný noci, poletovaly… pleskaly a kmitaly, svištěly a míhaly se všudemožně jak ďasi. Zavířily kolem Ceho jak dervišovskej sloup. Pět nebo šest nebo deset, moh jich bejt tucet nebo víc, vystřelilo z chumlu a začalo Ceovi stahovat kůži z obličeje. Neukápla ani kapka krve. Na prkennou podlahu nedopad ani kousíček masa.
Smršť zubovitostí se přihnala k Johnnymu. Neukápla ani kapka krve. Na tvrdý dřevo prkenný podlahy nedopad ani kousíček rozklovanýho masa.
Ceovy zakrvácený kosti chviličku visely ve vzduchu… gravitace tleskla, jejich pouto s netímhle světem se přetnulo a ony zarachotily na podlaze.
Pak přišly na řadu Johnnyho zkrvavený kosti, ležely na zemi se světlounkým zmatněním starejch fleků.
Kapitán si nalil panáka a ušklíbl se.
Z amerického originálu
Fatally-colored Gestures
vydaného roku 2014
přeložila Daniela Orlando;
redigoval Roman Tilcer
Foto: Carcosa Ink Pulver Estate
Neklidný pátrač, přitahovaný mysterii a mystiky, ďábly a nočními můrami, JoePulverjeMarťan, literární konstrukt poskládaný z harampádí z jiné éry nalezeného ve sklepě Toma Waitse a z hrubých nahrávek hudebního vydavatelství ECM. V 15 objevil Lovecrafta, totálně mu propadl. Krátce nato objevil (svůj největší literární vzor) Roberta W. Chamberse, propadl mu ještě totálněji!!! Když se po 40 dal na psaní, hrál si na hřištích, která si zamiloval v dospívání. Zůstalo mu to. V jeho díle (spisovatelském i editorském) je toho z HPL a Roberta W. Chamberse hodně, jsou v něm ovšem patrné i jiné vlivy, např. NOIR (Goodis, Thompson, Ellroy a Himes), komiksy od Marvelu, poezie (E. E. Cummings, Philip Lamantia), weird fiction (Michael Cisco, Jean Ray, Ligotti) a hudba všeho druhu. Pulver není z těch, co by se za své inspirační zdroje styděli, slouží mu však pouze jako rozcestníky a jeho práce zůstává „jedinečně osobitá“.
Vydal 4 oceňované multižánrové sbírky (Blood Will Have Its Season, SIN & ashes, Portrait of Ruin, A House of Hollow Wounds), sbírku povídek o Králi ve žlutém (King in Yellow Tales: Volume 1), 2 weirdové romány (Nightmare’s Disciple a The Orphan Palace), sestavil antologii A Season in Carcosa, antologii The Grimscribe’s Puppets, za kterou získal Cenu Shirley Jacksonové, a antologii Cassilda’s Song, publikoval básnickou sbírku Ann K. Schwaderové The Worms Remember a The Doom That Came to Providence (společné dílo vzniklé u příležitosti NecronomiConu 2015 v Providence). Jeho příběhy a básně se objevily v řadě význačných antologií jako třeba Autumn Cthulhu, The Children of Old Leech, The Best Horror of the Year sestavené Ellen Datlowovou, The Book of Cthulhu, A Mountain Walked a Year’s Best Weird Fiction Lairda Barrona. Pravidelně přispíval do časopisu Lovecraft eZine.
Česky mu v překladu Milana Žáčka vyšly povídky „Vyrývání“ a „Černými schodišti pod zem“, a to v antologiích S. T. Joshiho Černá křídla Cthulhu (konkrétně v prvním a třetím svazku). „Vyrývání“ je nyní dostupné i na našem webu. Na našich stránkách si můžete přečíst i druhou jmenovanou povídku, ovšem v původní, dříve nepublikované verzi nalezené v autorově pozůstalosti – najdete ji pod názvem „… černými schodišti pod zem“ a na jejím překladu se spolupodílela Háta Kreisinger Komňacká. Dále Milan Žáček přeložil pro festival Kolébka povídku „…Hladové… krysy“. V překladu Romana Tilcera jsme vydali novelu Dlouhá, temná, chmurná cesta.