pro Lady Lovecraft
Dešťokůže ulice je potetovaná starými cihlami a ocelí, starými znalostmi, které nepřinesly žádný pokrok, jen zločin a lži… a očima démonů. Anděl-slídil kráčí. Z černého dna půlnoci se k jeho duši nese šepot…
…V prstech mu vlaje žlutá stužka…
V okně vlaje žlutý okraj závěsu… Mihotá se něžný plamínek jediné svíčky…
To okno zná. Už se na něj díval. Zachytil vůni obyvatelky toho bytu – je otrokem jejího přílivu a odlivu, jejích oběžných drah. Sledoval, jak se její stín pohybuje pokojem… Šeptal k ní… Usmíval se… Poslal vzdušný polibek…
…a šel dál.
100 nocí tu minulo… Míjel ji… Ví, že čeká… Weiß, dass sie wartet … Ví, že obzory, o nichž sní, skrývají jiné barvy… Ví, že drží v rukou její kalendář, určuje mu svoje vlastní barvy, drží v rukou Konec, jejž ona laská svými jemnými sny… Ví, že to on je nitkou i klíčem.
„Katrin.“ Sotto voce… jeho smutný úsměv se prohloubí…
Prsty hravého vánku poodhrnou závěs. Zahlédne bledé rameno, vzdychne.
…V prstech mu vlaje žlutá stužka…
Otevře oči. Rychle – on i ostří následků – pryč od vůně jejího parfému, od toho, jak zamlžuje rozum…
…Míjí tváře, které tě nepřijmou zpět… nepřítomnost… hřejivost, co odešla se vším možným… rezavými minulostmi, pouštěmi, v nichž shořely slzy… minul ocel a omšelý kámen a nýmandy vyvržené ven a pryč… a pohřební vůz převážející romantismus, nyní bídnější než nuzák, jímž kdysi býval, k čemusi ještě horšímu…
Blednoucí letáky vykašlávají sbohem událostem, které mezitím zešedly…
…obtěžován zamračenými centimetry laciné ulice stojí hotel, plný úst a odkvetlý, pokousaný volnopádem sprostých hloupostí…
Naředěný parfém chtíče v hádce u předních dveří s tváří zkřivenou balíčkem fetu, která se nechce vrátit domů k mumlání hieroglyfů, nahodilým bizarním prohlášením…
Sirotci dne jsou venku, směřují k záležitostem masa a kostí. Rozpínají zákonitosti a fyziku Pekla, upouštějí mince, rozkládají se. S sebou nosí jen vlastní starosti… a svou chamtivost… šířící se… zamořující, vrávorající… její chladné supí oko vzlétá, aby spatřilo, co je ve vzduchu…
Temná ulička. Myslí na její okno…
Stojí v šeru, víc stín než člověk… V ústech má slzy bouří. Stojí očarován andělským transem touhy.
Zahlédne její bledé rameno… její krk…
Sto nocí šeptal „Vydrž, mé srdce.“ Zašeptal znovu, sní o potěšeních, jež přetrvají, o oslnění… o podlehnutí polibku.
…V prstech mu vlaje žlutá stužka…
Suché ulice. Žádný sníh, který by zakryl křivky zamlklých věcí. Žádné dušičkové koláčky na podnosu…
Jeho ruka hoří touhou ničit… ve jménu Inkvizice sloupnout tajuplné vrstvy Noci.
Něco se hýbe, dýchá, cosi znaveného – duch – projde kolem… jeho nůž zamíří.
Procházející, slábnoucí odliv vnímavé krve v trní, hvízdne pár okamžiků předtím, než ostří věčnosti přinese pach černi a zářivých pastvin Nicoty.
Jeho ruka zná potěšení ze sladkosti, žlábky v cirku, sňatek, při kterém je krev povolána do síní Konečného Spánku.
Když skončí
…V prstech mu vlaje žlutá stužka…
Ona přemítá o lásce; o bolesti – o bouři, jež zradou okrádá milencův pohled o krásu a čistotu, o ceně – stát se mrtvou, pohřbenou v ranách hlubších než hrobka a naplněných vzlyky… Myslí jí prolétnou obrazy: dny na kolenou, kdy do dlaní sbírala déšť… muž, který ji dovedl domů po té noci v hotelu…
Prázdná ústa a hladovění, zatímco nedokázala usnout… nekonečná louka opakujících se dnů plynoucích v doprovodu zelených zázraků otrávených jazykem, jenž odráží zkyslý jazyk břitev a sžíravé zimní temnoty…
To, co hladila – milencovo hledání a děsivé Sbohem…
„Moje bolest… mění podzim v hrob.“
Zlomená srdce uvězněná v sehnutém stromě za jejím oknem.
Stále nová blaženost se vytratila z obzoru, nyní zpřeházená a zdusaná, postižená nekonečnou šedí hřbitovního prachu, který šeptá sbohem navždy.
Smích udušený nemožností nádechu.
Nesnesitelně se třesoucí ruce vyrážejí a vyrážejí ke hvězdám a ke skrytému tvaru vysochanému z třpytivé černoty falešných citů, jež ztuhly kletbami…
„Moje bolest.“
U svojí postele, téměř svlečená… postel, nyní prázdná… Zase…
„Kdy se navždy změní… nebo skončí?“
Pamatuje si, jak kráčela údolím Osamělé Cesty, kde se ve svých nízko posazených hnízdech pohybovala křídla Těch, co se rozplynuli, po koberci z mrtvých můr, pod bosými chodidly jejich bílou měkkost… Pamatuje si Králův vzdech, hebčí než okvětní plátky lilie, polibek mrazivého vzduchu – jeho oči, poháry… A ona pila – už ne hromádka hadrů a slz… Jaro v pustém rozkladu její zimy… Jaro, které ukonejšilo její temnou stránku…
Nahoře je tělo, jehož se musí zbavit. Zítra, až zavře krámek. Teď přišla chvíle na spánek a sny o jejím Králi…
Ráno na tomto světě. Káva. Černá. Topinka. 90 minut do otevření obchodu, knihkupectví Temná pouť.
Otočit starým ošoupaným klíčem; dveře Věčnosti, pozvání. Potom začnou přicházet, jeden po druhém, občas ve dvou… Prohlížet si. Klást omezené otázky o bílé magii, tarotu a ezoterice. Ani jediný nezmíní Carcosu nebo Krále ve žlutém. Žádní hledači, jen turisté. Jeden či dva se možná pozastaví nad tím, proč nenosí boty, ale nezeptají se. Ani jediný si nevšimne Žlutého znamení, které má vytetované na kotníku.
V 6 zavře krám a půjde nahoru a uklidí TO; dveřmi ven do uličky, do řeky… Pod rouškou tmy to odpluje… další oběť der Fremde der Nacht.
A pak si konečně sedne a bude si znovu číst Die Pergamente der Mitternacht.
Na pohovce, s bosýma nohama složenýma pod sebou, obklopena dýmem tyčinek s vůní pačuli, bude v rukou držet Králova slova – a prsty se jí budou chvět radostí. Zrychlí se jí dech. V jádru svého ženství pocítí touhu.
Zavře oči
…a bude snít…
O kopcích v šeru… o pavoučích klenbách bezlistých větví, jež se už dávno nevypínají výš… o stezce v Králově bledé zahradě plné nejasných stínů a v rubáších zahalených úlomků… o mrtvých můrách pod jejíma bosýma nohama. O bílých křídlech rozesetých kolem a připomínajících sníh. Když prochází, vznášejí se lehounce jako peří, tančí rozvířena jejíma bledýma nohama… Královi alabastroví služebníci, jeho Bílý lid, zežloutlí žalem a opuštěnými láskami, lidské tvary bez očí či tváří, se zastavují a otáčejí se za ní, jako by ji sledovali. Jakmile zvedne modrou ruku, duchové vydají přízračný povzdech.
Bude sedět u jeho nohou. Dotýkat se modrou rukou lemu jeho potrhaného bledého roucha. Naslouchat jeho měsíčně jasnému podzimnímu hlasu, jak odklání noční vítr a otravuje bezduchá souhvězdí, která ho svým odhaleným třpytem urážejí.
O půlnoci zavře lady Katrin Královu knihu a uchýlí se do ložnice. S Královými vzdychavými sonátami ve svém nitru se pomalu svlékne… a její potřeba, deroucí se na povrch podobna opojení hudbou, jí prostoupí prsty, až budou tančit s démony, dokud nevydechne vášní… a její zahrada – pod náporem horkosti se hroutí v ohnivém objetí, je oslněna a otřásá se plnou silou samotného slunce…
Její ústa pableskují. Její oči jsou jako amulety, jaguáři drancující lásku.
Její křídla žízní. Krev supí. Když vykřesne lovecká horečka, zachvěje se… Sametový prst mezi jejíma nohama je řekou ochotně žhnoucích hvězd…
Doufá, že její touha po Cizinci Krále nepopudí… Avšak po Něm – po jeho srdci temném jako nekonečná sametová noc, po jeho rukou ukrývajících sny i bouře – v tomto světě těla a touhy, v tomto čase, po Něm, v tomto hedvábném zvonění a počasí padajícím dolů, prahne ze všeho nejvíc.
Jeho pohled padne na mrtvá srdce v hladovějících očích. Sleduje amnézii a masky, které nedokážou zastřít krutou poezii… Sleduje němě a chaos v jejich očích ohlodává nicota… Nic nepřišlo… necudná nabídka v jistých hodinách… Sleduje nájezdy, šeptající „Nejsem kořist“, zatímco si představují – za doprovodu tvrdého smíchu – chuť Dobývání… lži se rozlézají jako vši, jež hynou v černé prázdnotě…
Slyší kvílení sirén, jak skrze nemohoucnost pečlivě oddělují… dočasně ukojené raněné šátrající po souhlasu, který může promlouvat pouze o hřebech… slyší polknutí agonie… Vidí je, hrnoucí se příval, žmoulající polámaná a ohlušující znamení, na prahu hysterie, ukrajující před výkřikem další kus prohry… Vidí, jak jeden z nich bojuje proti nepohodlí nepříjemných vzpomínek cigaretou…
Kráčí přívětivými stíny.
…V prstech mu vlaje žlutá stužka…
Ve stínu vysoké kancelářské budovy (v tuto hodinu téměř prázdné) zašeptá: „Tohle je Babylon. Nenajde se tu nic dobrého.“
Kráčí… polyká suché hodiny…
Vítr víří, vzdouvá se, šeptá: „Na východ.“
K jejímu oknu.
K oknu, které mu rozněcuje v srdci žár. Ví, že za tím oknem se nacházejí dveře do pokoje snů. Pokoje s lůžkem…
…V prstech mu vlaje žlutá stužka…
Kolem prosviští auto… polyká praskliny… Uhne… rychle, aby sebral krásný dar pro Onen svět…
Najde jej.
Vezme jej.
Miluje ten okamžik, kdy na krev sedne prach.
Nechá jej v řece…
Rychle k jejímu oknu…
Jako přikovaný stojí zabřednut v bahně včerejška… s očima upnutýma na její okno… a za něj… na ohnivé lůžko, jazýček ohně, modrou ruku Žhářky… na sametovou kůži, sametovou krajinu vzrušení, drápající se z této potrhané a rozedrané temnoty k jakémusi nebi…
Sein Herz rast.
Možná…
Připraven, anebo ne…
V některé budoucnosti…
…V prstech mu vlaje žlutá stužka…
Ohnivé lůžko.
Ohnivé oči.
Oči, co pozorují, odpovídají na řemeslo lásky…
Oči – Budeš, budeš –, co ohýbají a spalují lásku a při zlézání kopců a zákrut stoupající vášně dští jiskry…
Oči lady vysvobozené z noční můry… s bledým tělem, hedvábně sametovou kůží, vysvobozené z prázdné osamělosti…
Das Bett des Feuers.
Ten Tanec…
…V prstech mu vlaje žlutá stužka…
Snaží se vybavit si svoje jméno. Snaží se nevzpomínat na tvář der Arzt ani na jehly, které přinesla ta zamračená tlustá sestra…
Vidí lékařovy ošklivé brýle s obroučkami z černé rohoviny… Vidí, jak se jeho ocelově chladná tvář usmívá.
Ústav pro choromyslné. Béraudova psychiatrická nemocnice.
JMÉNO PACIENTA: NEZNÁMÉ
DATUM PŘIJETÍ: 16. 12. 1933
PŘIJÍMAJÍCÍ LÉKAŘ: Dr. Karl Archer
17. ledna: Pacient nereaguje na žádné otázky ani na sérii elektrošokových léčebných procedur. Nadále trpí bludy a je agresivní.
Kdykoli sestra Krüegerová vstoupí do jeho pokoje, vykřikuje obscénnosti a nadávky. Třikrát ji nazval „Matkou“, „divokou děvkou z Carcosy“ a „Cassildou“.
Pacient neustále blouzní o „malých životech trpících v prvotním chladu“ a „temné obloze, rozprostírající se s nebezpečnými samohláskami a šílenými otázkami mraků“.
Vzhledem k projevům bezuzdné surovosti se neodvažujeme pustit ho ze svěrací kazajky.
Doutnající přístroj (jenž má málokdy co do činění s anděly) v jeho hrudi se stáhne, buší…
Spěšně od jejího okna odchází… šlápne při tom na černé havraní pero a mrtvé můry…
Dnes prodala čtyři balíčky tarotových karet: dva Ridera-Waiteho, jeden podepsaný Gigerův a úchvatnou reprodukci toho Viévillova.
K tomu tři knihy o čarodějnictví, drahé falešné grimoáry. Když ti bílí turisté z jakéhosi francouzského předměstí odešli, tiše se zasmála.
Knihu – docela oblíbený titul o středověké démonologii – si koupil i pekelně hubený, rádoby znepokojivý gotik. S ním by to bývalo bylo tak snadné: „Vezměte si moji vizitku. Můžu vám s Tajemstvími pomoct. Jestli chcete, přijďte za mnou dnes večer, a já vám všechna ukážu.“ Věnovat jeho voňavé světlo chřtánu prázdnoty by bylo tak lehké.
Otázky zodpovězené tolikrát pořezanými ústy.
Někdy během dne postávala na chodníku před obchodem černá vrána. Poskakovala a krákala. Napadlo ji, že od ní asi něco chce.
Vrány už se tu objevily. Mockrát.
Jednou je nakrmila. Zbytky jídla z thajské restaurace, které si objednala k obědu. Té největší se zeptala, co chce. Když vrána zakrákala, zavřela oči a zdálo se jí, že slyší hlas: „Tak jako jsou Černé hvězdy svázány s Naprostou temnotou, ty budeš svázána s Ním – dvě srdce, tančící tajným ohněm. Dvě duše, vzájemně polykající svou záři. Dokud sám čas nezestárne a nezchřadne. Srazíte se na křižovatce, ověnčené zaříkadly, tvoje jádro se stane jeho středobodem a to jeho tvým. Ovládnuta Jeho mocí se ztratíš v jeho pohledu, stejně jako on ve tvém…“
Nato všechny vrány jako jeden sbor zakrákaly konečné: „Napořád“.
Cítí se stísněně. Napjatě. Ve spěchu. Má pocit, jako by ji kdosi pozoroval… a udržoval si přehled.
Napadne ji, že by si mohla vyrazit. Třeba na drink s die Dunkle Seele k Poslední katedrále nebo si posedět mezi Friedhofskinder s jejich byronovským světonázorem v K17, na nákupy ne – dnes večer ne, dnes jen kameny a srdce. Žádné prozkoumávání hloubek a příslibů nožem.
Dnes ne.
Prostě si připadá sama. Nechce rty a kůži a oči. Nešílí, neprahne po krvi. Nechce si hrát a odmítat návrhy. Nechce prozkoumávat srdce a klíčové dírky.
Dnes ne.
Dnes ne.
Udělá krok zpátky – horká krev ulice ji praští, až se roztřese. Cítí, že v tomhle stavu město přežvykuje dohlížitele i anděly. Nakazí vše, co se hýbe, aby pomohla bezmocným tragédiím k dalšímu sbohem, další nehodě…
Zavře dveře.
Vyjde nahoru.
Uvaří si čaj.
Pohlédne k oknu.
Přemítá, jestli se její sen někdy vyplní…
Její bělostné myšlenky krouží kolem Králova slibu, že On přijde.
Zrychlí se jí dech…
„Brzy.“
Podívá se na vyhaslou cigaretu v popelníku.
„Prosím.“
On si umyje si ruce v řece. Smyje z ostří výjev Pravdy.
Nesleduje, jak se proud stáčí a bere si svou obětinu.
Nepřemýšlí, jestli se nějak jmenovala. Pravda v jejích mrtvých očích zůstává v těch jeho.
…V prstech mu vlaje žlutá stužka…
Minul výlohu obchodu, oblečení pro všední dny… Minul žulový kostel s čadícími svícemi. Pomyslí na nesmrtelnost, jaký žert…
Spatří šlapku, samé emoce a ostré kontury, příslib uspokojení – peníze za obřad, rovinatá krajina pro chudá srdce, co si nedokážou najít milenku, která by jim věnovala své slzy a polibky.
Sleduje… (Jeho touha po světle na východě je zoufalým gestem, jež naplňuje střed noci. Jeho vidění se rozšíří, nalezne med a parfém a vznítí se, jakmile narazí na říční plavidla náhody.)
Duše rozpolcené až na kost ve světle ubývajícího měsíce…
Sleduje…
…V prstech mu vlaje žlutá stužka…
Zahlédne dámské rameno.
Otočí se.
Otočí se směrem, odkud k němu šeptem promlouvá její okno… K její ulici, k jejímu oknu – Tam. Na východě. Upřeně pozoruje neklidnou dálku…
Má za to, že na něj čeká. Sní o věcech, které neodešly, o věcech, které nejsou šeré ani studené.
…V prstech mu vlaje žlutá stužka…
Cítí… její
slzy…
vzdechy…
honbu za nepolapitelnými tornády, tajemstvími lásky…
rozedrané okamžiky končící roztřesenýma rukama…
Vidí její
otevřená ústa…
čekání na odpověď na tři slůvka. Vidí popel a trhlinu v jejích schopnostech… Vidí ji oslabenou sklíčeností, kterou nedokáže ukonejšit…
…V prstech mu vlaje žlutá stužka…
Vidí její komplikovanost, její srdce. Její hrdost – vzdorující rozpadu… Její pláč… Vynalézavost a dokonalost, její těžké břímě.
Vzedme se v něm vášeň…
Pohání jej…
… ein gelbes Band flattert in den Fingern …
[Jedné noci před 10 000 nocemi… Ve svém Nočním hradě sní o Ní… Přichází Králův posel s maskou utkanou ze slz a bledých křídel mrtvých můr.]
Králův posel: Král mi přikázal, abych ti předal Jeho pergamen. A tohle.
Cizinec: [drží sinalou masku, kterou mu podal Králův posel] Vybral si mě?
Králův posel: Ano. Bylo mi řečeno, abych ti vyřídil, že máš „naplnit prázdné zdi mým Bílým lidem. Shromáždi jej. Ač slepí, zde v mojí Zahradě probuzené půlnoci uvidí.“
[Cizinec si přiloží Královu masku na obličej. Ví, že ji nelze sejmout až do oné noci, kdy Zapomnění nazve Věčnost domovem.]
Cizinec: Nebudu ďáblem, který se potlouká tmou. Budu mu věrným služebníkem.
[Králův posel přikývne a zmizí.]
[Cizinec otevře Půlnoční pergamen. Čte o Carcose a ztracené Princezně… Vykročí vstříc neprostupným, pochmurným stínům… všechna někdejší potěšení nechá za zády…]
Některé noci… věnuje svému Králi… V prokletých klubech nachází mladé, ztracené duše… Ty, co si přivede domů, spoutá černými stuhami – přiváže je k posteli… Vstoupí na pole Šílenství… Z horečky – není návratu… Ostří se Žlutým znamením na jílci… Okrajuje maso, až odhalí kost… bledou, bílou kost… okrajuje jejich léta… zlomené vazy… Krev… křivky a vrstvy… a bledá, bílá kost… jejich světlo pro Krále… Majetek ke koupi i k prodeji na Králově popelavém jazyku chutná sladce…
Jakmile vydechnou naposled, svlékne se a potře si jejich krví, ještě nedávno bouřící lítostí a útrapami, celé tělo… nabarví si jí krk i bradavky…
Vyšle svou obětinu Králi a sní o Něm… Ví, že přijde… Přijde, aby ji připoutal k sobě… Připoutá ji ke své vášni – spoutá ji žlutou stužkou odříznutou z lemu Králova roucha. Zakletá jej bude následovat, kamkoli ji povede… Ví, že pod ním pozná sametová nebesa… a neovladatelné potěšení… Ví, že až se ztratí v jeho srdci, pochopí…
Je nahá, zbrocená krví a prsty jí tančí s démony… dokud nevzdychne.
Hoří jediná svíčka…
Nechce, aby se další noc propadla do téhle dálky přetékající žalem… Napadne ji uchýlit se na lůžko, skrýt se pod přikrývkami… nechat prsty tančit s démony…
Nosí slzavou masku… cítí, jak je dálka chladná a neproniknutelná…
Toužebně si přeje změnit svět…
Desky knihy Die Pergamente der Mitternacht jsou zavřené. Vstane z pohovky… Přejde ke dveřím…
Na malém balkoně pověsí na malý rezavý hřebík stříbrný náhrdelník s pramínkem svých vlasů a Žluté znamení…
Na okamžik tu postojí. Zakouří si. Shlíží na ulici. Nejdřív jedním směrem… pak druhým… Shlíží do černočerné tlamy protější uličky.
Přemítá o zdech… o vyhnanství… o snech a temnotě a slzavých pobřežích, o jejich dějinách plných ran psaných ohněm…
Pokouší se vybavit si radost.
Konečně zašeptá: „Tohle je ta noc – naše noc… Unsere Nacht. Přijď ke mně… Ihre Arme sind mein Himmel. Ihre Lippen brauche ich nicht. Přijď ke mně.“
Pátek. Krb ukazuje, co je pravda, co padlo, co je pryč… Stojí tam a zírá na svou duši… Tvrdou jako tohle prázdné parkoviště. Uvnitř se nezjevují žádné odpovědi na jeho vířící otázky…
Čte slova napsaná deštěm na kamennou zeď. Cosi o bajkách… Čte si o lécích a balzámech Ulice, o lžích v jejich úplnosti… a o hlupácích, kteří se snaží uhadovat koloběh zvyku.
Ve stínu poutače nad vchodem do kina. Na tom stojí PAZUZUOVA MISKA. Usměje se…
Kázeň, pomalý pohyb…
Dálka. Neproniknutelná a chladná, jednolitá jako oheň.
Ví, že její růže zrovna kvete…
Překročil všechny řeky, cítil vířivé, ďábelské vichry, jak bodají a řezají… Sloužil svému Králi dobře…
Nyní se hlas v jeho srdci dožaduje léku. Potřebuje něco, čím utiší bolest…
Pamatuje si tu noc, opilost, 20 tabletek, omyl ležící na vlhké podlaze ze sna… Modřinu po záchvatu… Rauš…
Rozbité pole…
Honbu za stíny…
Pamatuje si dny v tom Pokoji – BÍLÉM pokoji… Archerovy jehly a ocelově zlomyslná ústa… Pamatuje si ostré bílé světlo, které nezmlklo… Pamatuje si, jak se v něm probouzely hříchy, a těžké, unavené dny… chladné dny…
Jeho nohy (v Caligariho uličkách plných krve a špíny a bolesti) se staly Odysseem, plují s napjatými plachtami, přes vzdouvající se vlny, přes vlny, které jej postrkují vpřed…
Dálka…
Vztáhne svou modrou ruku a pozře měsíc
i bezbranné hvězdy…
Milovala svého Krále. Věděla, že on miluje ji. Pouze ji. Pouze ji. Věděla, že šeptá: „Meins.“
Nenávidí Dálku.
Dívá se na dveře do ložnice. Prsty se jí chvějí.
Ví, že je tam venku. Je venku a čeká. Pozoruje. Nenávidí Dálku.
Ví, že prošel milionem životů… Pochopil ledový chlad rozumu… Spatřil noci i životy spálené na prach jeho chladnýma vlčíma očima. Ví, že jeho ruce odíraly jednotvárné životy Pravdou…
Přejde k pohovce.
Sedne si.
Čeká.
Ví, že tuto noc si dokáže podrobit – že si podrobí – Dálku… tváře tisíců, oči vyzařující naléhavost, vyzařující Jsme, jsme, jsou jen šmouhou… Ví, že ho hlad vede dál…
Její okno… už jen pár okamžiků – hned za poslední odbočkou… Žádná jiná zástava nemá vlastní pach.
A on přichází k té své právě Teď.
Jeviště pro cestovatele… určeného v noci…
…a ty & já…
Její balkon i okno jsou otevřené – duchové závěsů tančí ve vánku, šálí mu zrak… Náhrdelník a Žluté znamení jej volají…
Žluté znamení. Otevřela ústa a zašeptala: „Blízko.“ Vyslovila to silou jasného měsíčního světla.
Vystoupil na břeh. Temnotu za sebou nechal klokotat pro někoho jiného, kdo propadl Půlnoci.
Srdce mu buší. Jeho nůž začne zpívat svou píseň – o Lásce – rychlostí, při níž se krev rozpíná jako šlahouny břečťanu. Pomalu… křivkou stoupající k měkkému, šeptajícímu krku… Láska jako lék bez pochybností… Láska, na niž nelze zapomenout… Láska je vše, co potřebuje…
…trhne sebou, zablýská očima… a HLADEM… Křivka něžného polibku… polibku, který smývá veškerou bolest, veškerou dálku… všechnu tu bolest, co mizela a stále se vracela…
Láska připoutaná k sametové kůži…
Často sedává na pohovce s knihou v klíně, stočená do klubíčka. Často si u svých nohou představuje básníka ovládnutého vášní, jak jí předčítá. Jak jí šeptem vypráví příběhy o intrikách a sametových střetnutích – o zlosynech a šílenství, o šátrajících rukou a mileneckých svazcích přervaných vzdáleností…
Představuje si ho, jak jí hledí do očí. Jak se jí pohledem ptá, zda je připravena. „Prosím,“ odpoví pokaždé. A on, její básník z hrdého starého rodu, začne…
Příběh o snech a Začátku, o věcech roztrhaných a zapadaných prachem, o kročejích a dutých zvucích, o krvi a stínech a těch, kdo čekají, i těch, kdo byli odmítnuti… o převráceném jaru, okradeném o denní světlo…
Sedí tu i teď.
Čeká…
Žádnou knihu v klíně nemá. Dnes v noci ne.
Jen touhu.
V rukou nedrží nůž a nečeká na Dalšího… Nepřichází okamžik, kdy smrtelnou ránu doprovodí slova: „Sbohem, Dni.“
Čeká. Svůj jazyk nezměnila. Pro Něj je čistá.
Čeká…
Podivný obrys hodin ji drásá na prsou…
Sleduje otevřené okno…
Sotto voce: „Přijď. Ukážu ti všechno.“
Stočí se na pohovce. Dívá se na Žluté znamení vytetované na svém kotníku… Vytetované červeným inkoustem a krví. Chce, aby ho viděl, aby věděl, že tuto noc plánovala už tisíckrát…
Chce, aby věděl, že je připravena…
„Prosím,“ zašeptá k otevřeným dveřím…
„Prosím.“ Rty se jí chvějí…
Jeho pohled se stočí ke dveřím, nyní otevřeným stejně jako okno… Myšlenkami se upíná ke dvojici zaklesnuté do sebe, svázané… svázané Tancem…
Překonal Hranici… už jej neděsí houbovité ruce prázdnoty… jiskření zahání nejistotu… Už ho nemate zmatek…
Má to všechno za sebou… noci plné obav… čas… věk… písně osamělých mužů… spěchající černé vlaky… bezcílné bloumání bezejmenných mužů a žen… náhlé šílenství drobných lží… uléhání na železné podlaze a krev řinoucí se přes slzy… nálety vrabců, kteří nedokážou překonat mříže… sklíčené cestující zbloudilé v dešti…
U jejího okna…
Jeho bytost, polapená a připravená ocitnout se uvnitř s jejími dychtivými obrysy.
Konečně… Sen už není pouhým snem.
„Chci…“ tě políbit.
Za bledými závěsy hoří jediná svíčka… Osamělá píseň šeptá: „I don’t want to fall in love…“ Naslouchá, sní, přitahuje ho včerejšek, kdy nebyl ničím víc než vrabcem, dokud se nestal služebníkem Krále…
V jeho očích není ani stopy po železném váhání.
Stojí ve dveřích…
Ona pozoruje průchod… na podlaze spatří jeho dlouhou, štíhlou siluetu… natahuje se, dosahuje až k ní – hlavou se dotkne jejího kotníku… Je uhranutá… nemůže dýchat… Cítí, že z tetování na kotníku sálá horko, jaké dosud nezažila… Veškeré její myšlenky – stovku hlasů, které se jí v hlavě překřikují – pohltí sny o hebké žluté stužce…
Ruce drží sepnuté. Není to hra. Ani modlitba. Očekává hloubku a to, co bylo odjakživa nevyhnutelné…
Ačkoli se chvěje, nebojí se.
On upírá zrak na podlahu jejího bytu… své srdce odevzdá jedině této Princezně…
Pohledem jako příliv otevírající prastaré dveře sleduje svou siluetu až k jejím nohám. Zahlédne Žluté znamení na jejím kotníku. Bledém a měkkém. Posledních tisíc let není zvyklý na nic hezkého ani na křivky léta…
To ona je novým kalendářem. Sluncem luk a jemných křídel… To ona je
Jeho Princezna.
Jeho.
„Meins,“ vykřikne jeho srdce.
Ruce z kamene už nemá studené, potřísněné poezií ledu a krve a hladových pohybů rozsévajících do široka i daleka tragédie.
Už není stínem zrozeným ze tmy, který přichází a šeptá na špičce nože. Z jeho touhy se vytratil ďábel, nadechující a vydechující hlad. Zbavil se všech nákaz i otázek.
„Meins.“ Napořád.
Žádné další kamenné úsvity, co by vyřvávaly o velkých dnech. Žádné další lži, kam jen oko dohlédne… Žádný další popel ani tajemství… Pouze to, co se má stát.
Z druhé strany bleděžlutého závěsu zaslechne: „Prosím.“
„Prosím.“ Andělská věta naplněná měkkostí.
„Prosím.“ Odhaluje záměr svého srdce.
„Prosím.“ Zůstává a jasně září, hvězda prodchnutá vnitřním světlem.
Okamžik zaklokotá. On chce víc, světadíl, světlo se vznáší – hladí… něžná, blízká ruka, obloha tvořená světlem svíčky…
Zmáhá ho žízeň… Je připraven napít se z poháru Pravdy.
Sundá si bledou hedvábnou masku. Zastrčí ji do kapsy tmavého kabátu…
Udělá poslední krok…
…V prstech mu vlaje žlutá stužka…
Z amerického originálu
One Window, Two Hearts
vydaného roku 2015
ve sbírce A House of Hollow Wounds
přeložila Háta Kreisinger Komňacká;
redigoval Roman Tilcer
Foto: Carcosa Ink Pulver Estate
Neklidný pátrač, přitahovaný mysterii a mystiky, ďábly a nočními můrami, JoePulverjeMarťan, literární konstrukt poskládaný z harampádí z jiné éry nalezeného ve sklepě Toma Waitse a z hrubých nahrávek hudebního vydavatelství ECM. V 15 objevil Lovecrafta, totálně mu propadl. Krátce nato objevil (svůj největší literární vzor) Roberta W. Chamberse, propadl mu ještě totálněji!!! Když se po 40 dal na psaní, hrál si na hřištích, která si zamiloval v dospívání. Zůstalo mu to. V jeho díle (spisovatelském i editorském) je toho z HPL a Roberta W. Chamberse hodně, jsou v něm ovšem patrné i jiné vlivy, např. NOIR (Goodis, Thompson, Ellroy a Himes), komiksy od Marvelu, poezie (E. E. Cummings, Philip Lamantia), weird fiction (Michael Cisco, Jean Ray, Ligotti) a hudba všeho druhu. Pulver není z těch, co by se za své inspirační zdroje styděli, slouží mu však pouze jako rozcestníky a jeho práce zůstává „jedinečně osobitá“.
Vydal 4 oceňované multižánrové sbírky (Blood Will Have Its Season, SIN & ashes, Portrait of Ruin, A House of Hollow Wounds), sbírku povídek o Králi ve žlutém (King in Yellow Tales: Volume 1), 2 weirdové romány (Nightmare’s Disciple a The Orphan Palace), sestavil antologii A Season in Carcosa, antologii The Grimscribe’s Puppets, za kterou získal Cenu Shirley Jacksonové, a antologii Cassilda’s Song, publikoval básnickou sbírku Ann K. Schwaderové The Worms Remember a The Doom That Came to Providence (společné dílo vzniklé u příležitosti NecronomiConu 2015 v Providence). Jeho příběhy a básně se objevily v řadě význačných antologií jako třeba Autumn Cthulhu, The Children of Old Leech, The Best Horror of the Year sestavené Ellen Datlowovou, The Book of Cthulhu, A Mountain Walked a Year’s Best Weird Fiction Lairda Barrona. Pravidelně přispíval do časopisu Lovecraft eZine.
Česky mu v překladu Milana Žáčka vyšly povídky „Vyrývání“ a „Černými schodišti pod zem“, a to v antologiích S. T. Joshiho Černá křídla Cthulhu (konkrétně v prvním a třetím svazku). „Vyrývání“ je nyní dostupné i na našem webu. Na našich stránkách si můžete přečíst i druhou jmenovanou povídku, ovšem v původní, dříve nepublikované verzi nalezené v autorově pozůstalosti – najdete ji pod názvem „… černými schodišti pod zem“ a na jejím překladu se spolupodílela Háta Kreisinger Komňacká. Dále Milan Žáček přeložil pro festival Kolébka povídku „…Hladové… krysy“. V překladu Romana Tilcera jsme vydali novelu Dlouhá, temná, chmurná cesta.