Pro H. P. Lovecrafta
Sklenka whiskey. Bez ledu. Dva prsty fuč. Dva zbejvaj. Dneska v noci už druhá. Jenom ke zklidnění nervstva. Cejtím se jaksi nesvůj.
Sem napjatej… Neklidnej.
Ty zvuky. Krysí šramocení. Potřebuju to. Možná ještě tak půlku flašky, nebo…
Ruce mám položený na kvéru.
Když piju, sem zlej. Sem zlej, když takhle chytnu nerva. Můj kvér o sobě dává hlučně vědět. Je zlej, hlasitej a drsnej. Můj kvér je nabitej.
Jestli přijdou…
Doprdele…
Když sem byl mladej, s krysama sem žil. 15 opuštěnejch, odepsanejch baráků – hotovejch žump – v naší čtvrti (jenom tři krátký ulice od jižního konce městský skládky) a v nich mraky krys. Barák – spíš napůl vyhořelá troska – tři metry přes uličku od mýho bejváku se jima přímo hemžil. V uličce sme mívali popelnice a ty malý špinavý kurvy v nich noc co noc čenichaly. Zahryzávaly se do věcí, jakejch by se nedotkly ani děcka na dávkách, kterejm bez ustání kručí v břiše.
Matka jednou v noci jednu tuhle potvoru našla v posteli mý mladší sestry. Bylo mi 11, pořád ještě malej chcípáček. K smrti vyděšenej matčiným panickým jekotem sem vběh do pokoje. Sestru už vytáhla z postele a proti kryse vyrážela starou metlou z kukuřičnejch štětin a s dřevěnou násadou.
Adrenalin a zuby. V tý cimře něco umře. To bylo jasný jako facka. Ale krysa vystřelila otevřeným oknem, jako by jí hořel ocas.
Sestra tu noc spala s matkou.
Já oka nezamhouřil. Na okna dotírala tma. A venku bylo slyšet cupitání.
Nenaspal sem toho moc ani těchhle posledních pár nocí.
Krysy.
Strupy a jizvy. Zacuchaná srst, kůže posetá neštovicema a kousancema. Zuby ostrý jako jehla – hnus z nočních můr. Něco ďábelskýho, tyhle zuby. Čepele, hladový čepele, co trhaj a škubaj kořist. Co ji rozsápou na cucky a sežerou. Zuby. Jehly a břitvy. Rychlý a hladový. Ustavičně hladový. Ustavičně ve válce se svým vlastním žaludkem a zbytkem hordy. Kradou se, vyskočí, utíkaj. Rychle a rychle a rychlejc. Žer první, nebo budeš hladovět – zákon hordy. Žer první, a budeš silnej. Rosť. Nebo budeš sežrán.
Krysy – malý špinavý kurvy.
Tehdy ještě ve spíži – trhaly krabice od cereálií, hltaly neuvařený těstoviny nebo těch pár sušenek, co se kdy nějak dostaly do baráku, šplhaly po stěnách, aby ukradly kostky bujónu nebo cibuli nebo roztrhaly balíčky želatinovejch bonbonů. A všude nechávaly bobky. A blechy. A bůh ví, co ještě dalšího. Zlodějky. Celej vyboulenej, vlnící se koberec. Řetězová reakce špíny a nemocí, čumící oknem v jídelně, zatímco se v uličce rvaly o zbytky. Ostrý. Cílevědomý. Masa, která z prázdnýho baráku v sousedství udělala úplnej skleník.
Kdybych tak tehdy měl kvér jako moji kovbojští hrdinové. Ukázal bych jim sílu Zákona.
Krysy.
Podlý pištivý kurvy. Co se prodíraj hajzlovejma trubkama a plesnivejma stěnama, chorobně slizký od smradlavejch cukajících čenichů až po strupovitý ocasy. Černý a hnědý a zamaštěný špíny.
Co se rozbíhaj z hniloby, rychlý a hnusný, v hustým proudu –
A žerou
a žerou
a
žerou. Všechny sračky, co zvládnou rozhryzat. Jeden velkej nekonečnej černej chřtán, kterej rozhryže všechno, co mu stojí v cestě. S hladem velkým a černým a neukojitelným jako prázdnota.
Krysy.
A sou tady.
Zrovna teď.
Černá naježená hřbitovní srst, nakyslá pachuť prázdnýho žaludku v hrdle, na jazyku. Třesou se, rozdrážděný projevama vyšinutýho hladu, a stíny se chvějou.
Krysy – zpropadený zajebaný zrůdy.
Ve stěnách.
Tohle bejval prázdnej barák. Pak to byla vykotlaná ruina – zničená nezkrotnou osvobozenou nenávistí a pochodněma. Otázky a maso, domlácený a naházený do ohně… Pak ho, křehkej a podupanej, postavili znova. A koloběh pokračuje…
Tehdy sem nevěděl, kdo sem. Prostě nějakej odloženec. Odhozenej pouliční odpad. Hubenej pouliční krysák. Delapore v syrově zašedlejch ulicích Baltimoru neznamenal ani hovno. Jenom ta mrtvá slepá ulička, podlá a drsná přímo před tvým ksichtem, do očí ti vydechuje chorobnost zelenejch zubů a špína a špatnost se ti škrábou vzhůru po krku a snažej se utopit tebe i tvý přání. Sny. Ty sem vlastně žádný neměl. Byl sem furt až moc v jednom kole, abych si dal oraz a přemejšlel o něčem jiným. Když máš kurevsky prázdný břicho, tak tě to pořád žene dál.
Delapore. Zápasí tu stovka jmen. Některý sou větší. Některý podlejší. Některý spolčený do rodinnejch shluků. Po 3 nebo 6 nebo 9. Toulající se smečky, hladový oči, hladový bachory. Nenaděláš skoro nic, když 4 bratři Stroutovi (podělaný šeredy velký jako půlka popelářskýho vozu) upřou oko na to, co si zrovna prohlížíš ty sám.
Delapore. Vzal sem si, co sem moh, když se to vzít dalo. Neohlížel sem se. Na těchhle ulicích ne.
1967. Měly vyrašit mír a láska a květiny a namalovat duhy přes splín mladejch naší země. Ale tady ne. V tomhle slumu teda ne. Blížil se oheň. A každý hladový břicho a podlý oko byly plynem, co čeká na škrtnutí sirky.
A ta škrtla. Bylo to kurva velký: PRÁSK! VŽUM! Prostě jen tak.
Ale já tam nebyl.
Já byl v džungli.
Žádná zmrzka nebo jablečnej koláč nebo sněhuláci. V autorádiu žádný Beatles. Ve vedlejším krámu žádná kyprá mladá bloncka s nohama až nebes ani hotdogy na fotbalovým stadionu. Byl sem v džungli.
Ve Vietnamu.
Bylo to hluboký a špinavý a hořelo to. To skleníkový nelítostný peklo bahna a potu a nudy (dokud to chlápkovi vedle tebe neurvalo nohu a celej podělanej svět se najednou nezastavil) poslalo na kolena desítky tisíc a víc mrtvejch, než kolik by se chtělo kterýmukoli příčetnýmu člověku počítat. Povražděnejch. Nebo těch, co k tomu měli našlápnuto.
Mrtvoly nebo jejich části.
Puch Války a toho, co za sebou Válka zanechává jen napůl sežraný – brutálně zřízený a shnilý ve svejch horkejch stopách. Ty v tom plaveš… nebo tě popravěj čepele stroje.
V džungli.
Hustý. Každá zelená silueta nebo černej stín spletenej v nemožnostech je frontová linie… tvrdá a věčně bdělá…
V obklopení šílenců. Šílenců, kteří byli ještě před pár minutama 12 000 mil daleko, doma, na ulicích Ameriky, mladý kluci, vržení do těch nejnelidštějších hrůz Války. Buď sis je namazal na chleba, nebo si ony namazaly tebe a vysraly tě k večeři.
Válka, ta velká žravá mašina. Nohy a ruce… a mysli. Duše…
Stala se tam spousta věcí.
Zlejch věcí, na který chce každej zapomenout ustavičným nasáváním… Aspoň teda ti, co se vrátili domů.
Vytáh sem zraněnýho britskýho fotografa z rýžovýho pole. V přestřelce, kterou se snažil zachytit, dostal strašně naloženo a vietnamčíci ho tam nechali, páč si mysleli, že je po něm. Ozbrojenej oddíl, se kterým tam byl, to do jednoho koupil. On sám rozhodně vypadal jako mrtvola. Ale dejchal. Snažil se. Tak sem ho z toho pole smrti kurva vytáh. Vyvlek sem ho z toho promáčenýho krchova a odnes tu zuboženou trosku pět kiláků daleko. Nechal sem ho felclům, aby ho nahodili.
A to se povedlo.
Po tejdnu nebo tak sem se na něj pozeptal. Přišel o oko. A levá ruka už mu byla leda tak k hovnu. Pohromadě ho držela hromada kolíků, obvazů a stehů, ze kterejch budou brzo jizvy, ale z něho samotnýho už nic užitečnýho nebude. Ale dejchal a chodil a mluvil.
Gerry mi řek, že to mám u něho.
Řek mi, že zná jméno Delapore.
O Delaporech znal různý historky.
Příšerný, divný povídačky. Prej se trochu podobám portrétu Gilberta de la Poera, prvního barona z Exhamu.
Zeptal se na můj rodovej původ.
Smál sem se jak pominutej.
Rodovej původ?
Znal sem jméno matky svý matky a jejího otce. Věděl sem, že fotr byl ožrala, násoska, co pil první ligu, a že se kurvil. Vzal si moji matku a pak stejně lítal za každým párem kejt, co se před ním byly ochotný rozhodit. Mlátil ji. Většinou jen tak z prdele. Dvakrát ji zbouch. Pak zdrhnul.
Nikdo neměl tucha, jestli žije, nebo chcíp. Já to měl těžce na háku.
Pak sem se ale doslech, že natáh brka. Koupil to v laciný cimře nad jakýmsi zaflusaným pajzlem. Picla ho štětka, kterou se snažil přechcat.
Neměl sem s tím kurva problém. Ušetřila mi námahu.
„To není možné. Pana barona připomínáš až zlověstně.“
Barona, jo, jasně. Morfium s člověkem umí zacvičit. Kecy, co do mě hustil, sem zapomněl deset minut po tom, co sem si dal odchod od jeho lůžka.
Pak nás válka rozdělila.
O 10 roků pozdějc si mě našel.
Vrátil se domů a po adaptaci a rekonvalescenci a snaze najít odpovědi na všechno možný na dně flašky skotský a rozhovorech s cvokařema se začal šťourat v historii rodu de la Poer. Spojil se s několika americkejma pisálkama, se kterejma předtím dělal, zjistil, kde by mě našel, a hupsnul do letadla.
Já se vrátil domů a vrh se na práci. Měl sem párkrát z prdele kliku. Nadělal sem mraky peněz. Sakra, spíš moře. Moře ryzího zlata.
A pak se jednoho dne zjevil v mým baltimorským kanclu.
„To mě poser, stará vojno! Panenko skákavá, tobě to sekne. Starej seš jako metuzalém, a k tomu plešatej, ale sekne ti to.“
Jeho pravice vklouzla do tý mý. A oba sme se usmívali jako měsíčky na hnoji.
„S přestávkami jsem po tobě pátral asi dva roky,“ řek mi.
Šli sme na panáka. A z těch se pak vyvrbila večeře.
A jako zákusek sme dali další rundy panáků.
7 hodin sme je klopili.
A vykládal mi o de la Poerech a o tom, jak se po nich pídil v Americe – ve Virginii se z nich stali Delapoerové –, a pak o mně, když zjistil…
Jo, něco v tom smyslu, že fotr mýho fotra pocházel z Virginie, něco takovýho sem snad i slyšel jako malej kluk.
Kurva.
Já měl kořeny. Starý, vznešený a urozený kořeny. Vyrost sem sice v žumpě, v zapadlý baltimorský uličce, s prázdnejma kapsama a ještě prázdnějším břichem, ale najednou sem měl kořeny. A hnedka v rodině podělanýho barona. To mě podrž.
A měl sem prachy. Stavby, ropa (než začalo platit embargo, koupil sem podíl v prosperujícím naftovým koncernu) a zlato. Bingo.
Jen si to představte. Já, malej usoplenec na dávkách, pak boháč, a teď přízeň s nějakým starým baronem!
Další noci sem seděl doma v obejváku. Nějakej kretén v telce mluvil o Válce. Pak o hospodářský krizi. Furt ty stejný sračky, cpali to do vás horem dolem, až vám lezly oči z důlků.
Furt to samý, furt to samý – furt to samý. Každej dostával ránu přímo mezi světla. Z obou hlavní.
U třetího panáka sem se rozhod, že se vydám domů. Úplně stejně jako John Wayne v Tichým muži. Vrátím se do domova svejch předků. Co nejvíc se vzdálím od vzpomínek na Baltimore.
Nic mě tady nedrželo. Matku před lety klepla pepka a sestru zabili, když sem byl ve Vietnamu. Bouračka. Bylo jí 15.
Páč už mě nebavilo zažívat furt stejnej zítřek, po kterým následuje jeho dvojče, už měsíce sem si pohrával s představou, že se na všechno vyseru. Všechno prodám. A vyrazím do Montany, nebo třeba na Bermudy. Každej den budu jenom čučet z okna na čistý a širý horizonty. Pole a hory nebo průzračný modrý moře. Bylo mi to docela jedno.
Žádný znečištění. Žádnej provoz. Žádný davy lidí a telefonní hovory a klevetění o hovně a žádný kšefty. Žádnej tenkej led. A už žádná zasraná podělaná špína.
Uniknout Ulici.
Ticho. Čistý kurevský ticho. Ať si strčí někam ohňostroje a výčitky – každej den, celej den. Smrtící dramata smrdící korupcí, vynucený chyby z příšernejch pajzlů a lacinejch ulic. Chaos a neodvratný požáry osmapadesátkrát tejdně bez páčky, která by to všechno spláchla do hajzlu… Strčte si to všechno tam, kde slunce nesvítí.
Třeba by tak pominuly i hrůzy Války…
Třeba bych moh poslat k čertu flašku a pak se zadíval do zrcadla a uviděl, jak na mě zlostně hledí fotr…
Ticho. A třeba už žádná hladová, vzteklá křeč v břiše. Co furt hlodá…
Hlodá…
Byl sem unavenej…
Třeba…
Když to moh udělat John Wayne, moh sem to udělat i já.
Zasloužil sem si trochu klidu…
Měl sem dost peněz, abych si to všechno moh koupit.
A byl sem odhodlanej to najít – opravdu odhodlanej.
Tak sem nased do letadla a přeletěl oceán. Tentokrát jinej oceán. Přistál sem v Londýně. Za klidnýho, teplýho, slunečnýho dne. Ne jako byl den, kdy sem přistál ve Vietnamu.
Hezký holky. Sametová skotská. Město velký a šedivý a starý, ale lidi se zdáli bejt přívětiví.
Tady bych moh najít ticho.
Sehnal sem si auto i s šoférem. Krámy sem hodil do kufru a vyrazil. Na sever.
Byl zelenej. Ne jako v džungli. Hezky zelenej. A se spoustou tichejch míst.
Tady by mohly vyprchat všechny hnusný vzpomínky. Tady bych moh zahnat všechny trable, co mi rozhlodávaj útroby.
Našel sem ruiny sídla barona z Exhamu. 50 akrů čekající tichý půdy. Výhled na město z Baronova pahorku. Starobylý lesy a pole, i tady na výšinách. Koupil sem to. Nastěhoval se do hotelu a nechal Exham přestavět…
Osum měsíců práce. Osum měsíců lopocení a bolehlavů a každodenní dvanáctihodinový dřiny; zteč nádeníků, tesařů, stavitelů, kameníků, řemeslníků; dlaždice, dřevěný trámy, komíny, místnosti, kde se bude dát popíjet brandy, komnaty pro poklady, šatna, místnost s tmavým táflováním a dlouhým mahagonovým barem s mosaznejma prvkama a mlčenlivý hlavy šelem z Afriky a Asie visící nad rozložitejma polstrovanejma koženejma křeslama; tapeta pro ložnici pána domu, kamenný portály, cihlový vyzdívky, sklo, police a rozvody a kabeláž; sklepení, zákoutí, tvary a hloubky, dveře a brány a schodiště, skříňky a zásuvky; ručně tkaný koberečky; zplanýrovaný pozemky pro budoucí zahrady a trávníky… Všechno vyřezat, přibít, správně umístit. Každej detail rozvrhnout, každou hodinu šup-šup-šup (vybrat obrazy a sochy a nábytek a hrnce a pánve a příbory, honit místní, aby se činili, aby se do toho opřeli), abych se zbavil toho zvláštního stesku po domově…
Hotovo. Velkolepá ohromnost. Domov. Jiskření. Vulkanickou vůlí sem z pozůstatků ruin vystavěl vznešený anglický sídlo…
Srpen přešel v září. Slunečný odpoledne. Stál sem ve vstupní hale a usmíval se. V kapse sem cinkal klíčema.
Nastěhoval sem se.
Zakrátko sem zjistil, že jednu minulost vystřídala jiná… jeden černej příkop zmiznul, stanul sem na pokraji dalšího…
Bylo ticho. Většinu nocí až moc velký. A byla až moc velká tma. Černá, jak za některejch nocí bejvala bezhvězdná džungle. Bejt sám v noci v těch dlouhejch podzimních chodbách neporušitelnýho ticha a přítmí bylo peklo.
Tenhle druh ticha nebyl můj kámoš.
Za těchhle nocí černejch naříkajících přízraků a čekající smrti sem se často vydával do města hledat společnost. Dámskou společnost.
V anchesterskejch nálevnách, kam sem se za nocí uchyloval čím dál častějc, sem vyslech historky o druidech a svátku zvaným Beltain… a taky povídačky o kanibalismu. Prodíral sem se džunglí a žil na drsných městskejch ulicích – přežil sem chorobný slumy Baltimoru. Město sežere člověka zaživa… Slyšel sem o obětech, tím vším sem si už prošel. Hodněkrát.
Úzká černá ulička, spíš jen průchod než ulice. Ve stísněným černým podniku, U Hada & Kozla, se ke mně naklonil jeden starej dědula, ponuře se usmál a řek: „V Galii byly odhaleny barbarské obřady… vražedné kulty druidů, jež lidské oběti a rituální kanibalismus považovaly za největší formu zbožnosti. A viděli to i jiní. Psali o tom. Hrůzy! A zlo… To je tu pořád.“ Slova pronášel, jako by zpíval.
Vypad sem ven. Ať si nasere. Starej magor, co ten ví o hrůzách? Byl tam snad?
Já jo.
Pak sem se po putykách nějakou dobu tahat přestal. Držel sem se doma. V sídle. Vyhlížel z oken. Procházel se zasněženým lesem. Pěkně pomaloučku.
Nebo sem kráčel dlouhýma chodbama, co sem nechal přestavět, a poslouchal, jestli někde nezaslechnu šepot. Civěl sem na obrazy, co sem koupil a rozvěsil… Několik měsíců sem nahlížel do všech koutů. Odshora dolů.
Exham byl velikánský sídlo. Některý jeho části pěkně starý. Hrozně starý…
Večer co večer zmíralo slunce a moji démoni se vraceli, aby mi rozdírali dávný jizvy.
Když plně rozkvetla noc a začala mě svírat, ochab sem a sahal po flašce. Nalejval si na dva prsty a na dva další a na dva další… Namazanej sem ztrácel vědomí, obklopenej prázdnejma flaškama všude po podlaze. Pak přicházely temný sny… Krysy… a černý baltimorský ulice… Krysy. A černá vlhká džungle Vietnamu… Krysy… bahno a uličky… a krysy… neustále hladový… Strupy a jizvy. Zacuchaná srst, kůže posetá neštovicema a kousancema. Zuby ostrý jako jehly – hnus z nočních můr… Krysy. Krysy. Rychlý a hladový. Ustavičně hladový. Ustavičně ve válce se svým vlastním žaludkem a zbytkem hordy. Kradou se, vyskočí, utíkaj. Rychle a rychle a rychlejc. Žer první, nebo budeš hladovět – zákon hordy. Žer první, a budeš silnej. Rosť. Nebo budeš sežrán.
Krysy – ty kurvy malý… cupitaj mi ve snech…
Občas přicházel i Gerry. Vytahoval sem flašku a smáli sme se. Někde při druhý jsme začínali odpadat. Takhle sme to dělali několik dní a Gerry se pak vždycky vracel domů a já začínal zase hledat klid.
Nenacházel sem ho.
Hodiny sem z oken civěl na město. Dumal sem, jak vypadalo, když bylo ještě malou vesnicí. Přemejšlel sem o baronovi. Přemejšlel sem, o čem asi tak přemejšlel on, když takhle civěl ven.
Dolíhala na něj osamělost tohohle sídla?
Napadlo mě, že musel bejt rytíř, a když obcházel svoji tvrz, musel nosit meč. Já měl nůž a bouchačku…
Gerry baronův obraz našel v nějakým malým muzeu. Já ho koupil – zaplatil sem ranec výpalnýho, ale byl to můj předek a voják. Naučili mě, že chlapi se neopouštěj. Myslel sem, že ho navrátím domů, kde dojde klidu. Pověsil sem si ho v pracovně nad obrovským olověným chřtánem krbu.
Stál sem tam a pil a mluvil k němu. Mluvil sem o válce. O zraněních a snech. O krysách a chybách na bojišti. Připíjel mu starou číší, co sem koupil – i za ni sem vypláz ranec. Ale v prachách sem se moh po libosti válet. Ta číše prej patřila nějakýmu slavnýmu anglickýmu mágovi, rádci královny. Tak trochu sem doufal, že bude mít kouzelnou moc a uzdraví mě.
Baron z Exhamu. Vzhlížel sem k němu. Ke tvrďákovi, se kterým nic nehne. Tvrďáky já poznám. Oba sme byli vojáci, válečníci. Instinkt mi napovídal, že byly doby, kdy sme oba museli zatnout zuby a skousnout těžkou volbu, jenom abysme přežili.
Baron z Exhamu vypadal osaměle. Tvářil se, jako by ho něco tížilo. Já sem o tíze věděl svý. Věděl sem, co to je, trmácet se po kopcích a údolíma, jeskyněma a bahnem. A on vypadal napůl šílenej.
Šílenství sem začínal chápat. Mně samotnýmu z toho osamění v Exhamu začínalo šplouchat na maják.
Kdybych u sebe někoho měl, moh bych najít klid… Někoho, s kým by se dalo promluvit. Někoho blízkýho. Někoho, kdo by mě objal, když začne tlačit tma…
Začal sem se porozhlížet po městě…
V krámech, barech a klubech… Zaplatil sem za společnost dvěma třpytivejm dámám, co mě hřály pár nocí, když venku mrzlo… Smály se na těch správnejch místech. Byly fajn, když na sobě neměly ani nitku.
Vyzkoušel sem i několik lehčích holek…
Měsíce studenýho smíchu a odtažitýho pichu. Poslal sem pryč napřed jednu, pak další…
Okolní terén si brala zpátky zeleň…
Byl sem v galerii, prohlížel si obraz dvou nahejch ženskejch v kruhu stromů, jejich bílá kůže vypadala v měsíčním svitu až jaksi přízračně, i když furt vábně, a pak se tam najednou zjevila. Přímo tam. Zčistajasna.
„Hezké. Pokud se vám takové věci líbí.“ Usmála se.
„Mně se líbí spousta věcí.“
Havraní lokny s rovnou ofinou. Tmavý oči. Svatyně, zářivý a hluboký jako čerň nočních polí. Dokonalá slonovinová kůže princezny z pohádky. Štíhlý tělo s táhlejma křivkama. Dlouhý prsty se starožitnejma prstenama ozdobenýma krvavě rudýma kamínkama. Prsty, co by dokázaly čarovat.
Bez podpatků metr sedmdesát. Ty nohy. Ten zadek. Ten dokonalej útlej sexy zadek. Když sem na něj hleděl, cítil sem ho pod sebou. Moje horečka, její oheň – chvění, třas. Na týdny bych si pochutnal. Zbylo by i na zákusek. To by byla pochoutka. Rudá třešinka přitisknutá ke rtům.
Vypadala jako kousek nebe. Pokaď máte rádi nebe naducaný na patřičnejch místech plastickou trhavinou.
Podle mýho platí, že když ji není za co chytit, nestojí to za nic.
„Nechtěl byste mi ho koupit?“ A rozesmála se. Smíchem, co vyšel z těch rudejch třešinek, a se mnou se zachvěl svět.
Chtěl sem víc.
Po čertech víc.
A najednou byla pryč dřív, než sem z kovadliny odlepil jazyk.
Ždibíček sem ochutnal – kůži a ústa, ladnost a navoněný hvězdy, dech prostoupenej kouzelnýma zárodkama ptačího zpěvu, dokonce i její kolena mě vábily. Chtěl sem víc. Vydal sem se za ní. V kavárně sem přistoupil k jejímu stolku a řek sem: „Mohl bych vás třeba pozvat na oběd?“
Ukázala na židli vedle sebe.
„Posaďte se.“
Pokyn sem uposlech.
Jedli sme. Pili víno. Přijela ke mně domů.
A zůstala.
Procházeli sme se mezi tmavejma stromama a přes kopečky hustě porostlý voňavým kvítím, ve stínech, v mrazu, a našim krokům žehnala vůně nahý tmy. Někdy sme v noci pili. Sakra, přímo sme se koupali ve víně. Píchali sme jako králíci. Nevím přesně, kdo pořád neměl dost. Nejspíš já. Dělalo mi moc dobře, když mě objímala. Moc krásně mi voněla. Moc krásně mi chutnala. S nadšením sem přijímal všechny ty věci plamenů a osudu, co mi dávala.
Když sme nebyli v posteli, procházela se po pozemcích. Pohádková kněžka, výjimečná a nezvykle krásná – bezchybná a podivná –, a někdy mi připadalo, že se vznáší a vůbec se nedotýká země. Milovala měsíční přísvit. A jeho odlesky na její kůži, líbezný a narkotizující, byly výplodem opiovýho snu nebo nějakýho kouzla potají vtkanýho do terasovitejch měsíčních zahrad v Bagdádu.
Následoval sem ji, když prozkoumávala les i moje chodby… Následoval sem ji, když se lesem procházela nahá na Všechny svatý… Sledoval sem ji, když pozvedávala ruce a tancovala pro hvězdy…
Ale dával sem si bacha, aby nezjistila, co sem našel… To bylo moje…
Ona se procházela a já ji následoval… Dny a noci – všechny ty noci potetovaný hvězdama nebo burácejícím měsícem nebo loukama mračen hromadícíma ve svejch vypasenejch břichách světla nebes…
Některý noci sme v tichosti proseděli v tlumeným jantarovým svitu a jen sledovali, jak zmíraj svíčky. Jindy sme seděli pod podzimníma hvězdama a já z ní nespouštěl zrak. Z jejích rukou. Z jejích očí, z její něžný stoupající a klesající hrudi nebo z jejích drobnejch bílejch holubičích nožek. I když jí ze rtů nesplývaly žádný slova, nebyla zticha a já přijímal mapy a příběhy, který vydechovala do vzduchu, mezi brány mejch zubů a za mý oči. Přijímal sem to hluboko do svýho nitra.
Gerry přicházel furt míň a míň. Ale přicházel a pili sme a byla u toho i ona. Pila a smála se. Vstala, aby se prošla po místnosti, a já sledoval Gerryho, jak z ní nespouští zrak. Očumoval jí zadek, pohledem přejížděl po jejích křivkách. Poznal sem, že ji chce.
To, co je moje, si nikdo brát nebude. A tohle moje bylo. Měl sem kurevskej hlad. Měl sem prázdný břicho, co potřebovalo nasytit. Co je moje, to je moje.
Ona odešla. On byl nalitej. Mluvil o ní. Byla žhavá jako slunce. Byla sexy. Byla… Byla…
Byla moje.
Objevil se nůž…
„Moje.“
Nůž toho řek mnohem víc než já.
Sklenka od whiskey. Ta jeho, na podlaze. Bez ledu.
Shodil sem ho ze schodů do sklepa a vyšel nahoru.
… Vzít si, co mi patří.
Vzal sem si to. Břichem dolů, pak sem ji přetočil. Užil sem si s tím fajnovým zadkem. Tím dokonalým útlým fajnovým zadkem. Měl sem v puse její bradavku. Ochutnával sem její pot. Chtěl sem ochutnat všechno.
„Opíchej každý centimetr mého těla.“ Její oči sou tmavý štěrbiny.
Ze rtů se jí valí orgie dechu…
Tohle sem chtěl, každej sténavej, hekavej, cicmavej cenťák hromobití a deliria.
… Ghúlové, co hodujou na sobě navzájem. Pootevřený rty, šepot. Upíří polibek na čelisti a hrudi. Šmouha nehtů a ozvěn měkkejch nebes. Meteory a břicha, pavučina a rachotivá vášeň.
Zuby. Zuby, šílený, čilý zuby. A rty jako rudý máky. Hedvábný máky…
Vrnění…
Dotýkání a převalování… frontová linie, tělo na tělo…
Rty rudý jako třešinky: „No tak, do toho!“ Rty rudý jako třešinky: „Přidej!“ Pusa malý predátorský děvky: „Já chci oheň. Oheň.“
A mačká. A žužlá – rty rudý jako třešinky přitisknutý k mý kůži, zlehka okusuje moji duši. A tlačí a šátrá. Prsty cupitaj chvíli tu a chvíli tam. Lokty a kolotající srdce, pospíchaj. A pak to na mě přišlo. Buším do ní, dávám jí do těla.
A steny přecházej do křiku…
Její oči řvou a ona se snaží vyplazit z postele.
A já mám v rukách to, co je moje… a mačkám a mačkám…
Co je moje, to je moje.
Je to mrtvola.
Žhavá a vlhká.
Posetá mýma polibkama.
Její kůže mi tak chutná…
Kousnul sem snad až moc silně? Kousla snad ona až moc silně? Její krev na mým jazyku. Horká. A tak lahodná…
Co je moje, to je moje…
Snes sem ji dolů a položil ji vedle něj. Šel sem pro flašku.
Snes sem je do toho, co sem našel dole…
Hluboko do jeskyní…
Srdce mi buší ostošest… polovina flašky mi proteče mezi rty… Uklouznu… Sedím v černočerný tmě… lačnost a strach smíchaný do sebe… její kouzelná krev na mejch rtech…
A já chci víc…
Vyšel měsíc a přesvítil klidnej orchestr exotickejch hvězd. Jeho světlo si prorazilo cestu až sem dolů… Krysy přiběhly hodovat u mýho stolu v černý díře…
Vietnamčíci, nabití a odjištění a pod smrtelnou maskou zapomnění, odcupitali do hustý džungle…
Moře starejch kostí…
Složil sem tam Gerryho.
Pak sem dolů stáh ji…
Nahou a zakrvácenou. Ještě nevychladlou… Pohled na její křivky ve mně probouzí hlad… ty sladký rty rudý jako třešinky… Pořád ji cítím na jazyku…
Její krev. Její kouzelnou krev.
Na mejch rtech.
Rozetřenou na hřbetu mý ruky… Její krev mě vrací zpátky v čase. Vytrhává mě z tohohle světa…
Krysy.
Podělaný černý ďábelský oči. Moře očí. Tyhle oči – díry do bolestnejch krámků černočerný nicoty… civěj… naplňujou ticho svým dechem… zkoušej to… Ostrý bílý zuby. Zuby, co chytaj… ďábelskej polibek… zlej… tak blízko…
Krysy. Zíraj na ni… na její křivky, na její čerstvou kůži… zíraj – jejich oči sou tmavý štěrbiny podobný tváři hladovýho kluka přitisknutý k výloze masny… Výlohy řezníka Freda v Baltimoru – ten byl mastnej jako krysa. Měl krysí očka… vzpomínám si, jak tam viselo syrový maso… Sladký… a čerstvý. Chladný a sladký… nemoh sem se dočkat, až ho sevřu v rukách…
Krysí kurvy. Zpitý. Ovládnutý Žízní. Vsadím se, že ty kurvy cejtěj, jak krev kvete. Dere se jim do čenichů a maj z ní stání. Škubající se špína plná horečky, co každou chvíli praskne…
Podlahu zalejvá ostrej kužel měsíčního světla, jako by břicho měsíce rozpáral nůž a vylila se jeho zář. Je všude kolem mě… suchý moře… bílý, ale bez pěny… moře kostí… přeříznutejch a obranejch a rozlámanejch… lidskejch kostí.
Napůl zpitej. Trochu vyděšenej, hodně šílenej. Nabitej a odjištěnej. V břichu mi hlodá uzel hladu. A z jeskyně přede mnou se stala jeskyně z jinýho života kdysi dávno a kdesi daleko…
Vietnamčíci se uvelebili – přímo venku mohla bejt snad stovka těchhle sráčů. Číhali, ani se nehnuli. Já se skrejval v jeskyni hned nad jejich pozicí. Celej promáčenej… Přišel jeden rákosník, vrh sem se na něj s nožem… podříz sem mu hrdlo a řezal a řezal… A leželi sme tam dnem a nocí… 7 dní. Byl sem podělanej strachy. A dělil se o jeskyni s mrtvolou… Nemoh sem odejít, uviděli by mě. Zabili by mě. Už sem napůl šílel hlady… blouznil sem… Vrátily se ke mně baltimorský ulice. Žer, nebo tě sežerou… sliny… bez hnutí a já civím na… Zvolil sem si život… pak přišly první krysy. Přikradly se… malý tichý kurvy… Jenom několik… zabil sem je… Pak přišlo pár dalších… I ty sem zabil. Uřezal sem jim hlavy… Házel sem jednu na druhou… Viděl sem zlo, hlad, v jejich černejch očkách. Jejich očka byly tmavý štěrbiny…
Byl jich asi tucet, ale až k trofeji – k Mojí trofeji – se nedostaly… o to se můj nůž postaral…
Na obloze svítil měsíc a vietnamčíci byli pryč…
Ale ne tak krysy…
Přicházely další…
Dal sem se na útěk.
Běžel sem… polovinu noci…
Horká čerň kolem mě roztávala… strach se táhl do daleka… snažil sem se najít skutečnost v plamenech… Utíkal sem od omezení… křivkama a oltářema noci… přes kopec bahna, klam pod troskama temný hvězdy… s krví na popraskanejch rtech mejch zemětřesnejch úst… Musel sem opustit
to, co bylo MOJE…
Moje, nasvícený. Moje na mrtvým jazyku smrdutýho vzduchu.
Moje. Bezhlasý. Šeptající. Tenhle pavilon věčnosti – Moje! Tahle rozvírající se mísa mýho dědictví – Moje!
Tamta jeskyně a tahle jeskyně… Tady sem pánem… Krysy… a ostatky mrtvejch… zabitejch mojí rukou… nehybnejch a já na ně civím… všechno je to moje… Všechno je to moje!
Vzplanou zuby.
A krysy zíraj… ta hladová zář příšernejch orgastickejch očí na mase země… delirantní rybí pohledy zadrhávající se na chladivý kůži… drobný zuby vyzařující smrt v plátku měsíce… švihnutí kosy na jídelním lístku holokaustu… Krysy. Zíraj – Na to, co je moje.
„Moje.“
Mám nabitej kvér. Nachystanej dělat randál. Mám ostrej nůž. Co pořád hladoví.
Mám HLAD. Je ve mně… Doprdele s nima.
Pamatuju si, jak zní zákon – ŽER, nebo budeš sežrán.
Krysy, démoni nákazy… To zákeřný onyxový ploužení Nemesis… projdeš pomezím… projdeš předpeklím duchů a kostlivců a slz a hvězd ztracenejch v lebkách zmrzačenejch ztrátou paměti…
„Zkurvený krysy.“ Malý hnusný kurvy… přesně jako vietnamčíci. Mučej mě oči, co uměj sevřít jako ve svěráku. Všechny moje chyby lásky a srdce a křehkýho smíchu a bouří a vraždy jim chrastěj v tlamách.
Kyselinový oči – obscénní přízraky šedý hry – trávěj, pronikaj… Vykopávaj…
Oči – injekce, surovosti z bezprostřední blízkosti, dotlačený k mýmu Díkůvzdání prázdnejma žaludkama… Horečnatý oči ve střetu, vyměšující chmurný dialogy…
Krysy – zatracený a zasraný malý kanálnice. Štíhlý pohanky – degenerovaný démonky! – uhnětený v Pekle, krčící se v macatý černi, připravený tancovat.
Teď ječej – vražedným švitořením, výhružně. Čerň – obrovská – syčivá – prosakující jazykem hysterie – kouše…
Pozvednu nůž: Sežer si tohle.
„Co je moje, to nedostaneš.“
Z amerického originálu
. . . Hungry . . . Rats
vydaného roku 2014
v antologii A Mountain Walked
sestavené S. T. Joshim
přeložil Milan Žáček;
redigovali Háta Kreisinger Komňacká a Roman Tilcer
Foto: by Daniela Picht, Carcosa Ink Pulver Estate
Neklidný pátrač, přitahovaný mysterii a mystiky, ďábly a nočními můrami, JoePulverjeMarťan, literární konstrukt poskládaný z harampádí z jiné éry nalezeného ve sklepě Toma Waitse a z hrubých nahrávek hudebního vydavatelství ECM. V 15 objevil Lovecrafta, totálně mu propadl. Krátce nato objevil (svůj největší literární vzor) Roberta W. Chamberse, propadl mu ještě totálněji!!! Když se po 40 dal na psaní, hrál si na hřištích, která si zamiloval v dospívání. Zůstalo mu to. V jeho díle (spisovatelském i editorském) je toho z HPL a Roberta W. Chamberse hodně, jsou v něm ovšem patrné i jiné vlivy, např. NOIR (Goodis, Thompson, Ellroy a Himes), komiksy od Marvelu, poezie (E. E. Cummings, Philip Lamantia), weird fiction (Michael Cisco, Jean Ray, Ligotti) a hudba všeho druhu. Pulver není z těch, co by se za své inspirační zdroje styděli, slouží mu však pouze jako rozcestníky a jeho práce zůstává „jedinečně osobitá“.
Vydal 4 oceňované multižánrové sbírky (Blood Will Have Its Season, SIN & ashes, Portrait of Ruin, A House of Hollow Wounds), sbírku povídek o Králi ve žlutém (King in Yellow Tales: Volume 1), 2 weirdové romány (Nightmare’s Disciple a The Orphan Palace), sestavil antologii A Season in Carcosa, antologii The Grimscribe’s Puppets, za kterou získal Cenu Shirley Jacksonové, a antologii Cassilda’s Song, publikoval básnickou sbírku Ann K. Schwaderové The Worms Remember a The Doom That Came to Providence (společné dílo vzniklé u příležitosti NecronomiConu 2015 v Providence). Jeho příběhy a básně se objevily v řadě význačných antologií jako třeba Autumn Cthulhu, The Children of Old Leech, The Best Horror of the Year sestavené Ellen Datlowovou, The Book of Cthulhu, A Mountain Walked a Year’s Best Weird Fiction Lairda Barrona. Pravidelně přispíval do časopisu Lovecraft eZine.
Česky mu v překladu Milana Žáčka vyšly povídky „Vyrývání“ a „Černými schodišti pod zem“, a to v antologiích S. T. Joshiho Černá křídla Cthulhu (konkrétně v prvním a třetím svazku). „Vyrývání“ je nyní dostupné i na našem webu. Na našich stránkách si můžete přečíst i druhou jmenovanou povídku, ovšem v původní, dříve nepublikované verzi nalezené v autorově pozůstalosti – najdete ji pod názvem „… černými schodišti pod zem“ a na jejím překladu se spolupodílela Háta Kreisinger Komňacká. V překladu Romana Tilcera jsme vydali novelu Dlouhá, temná, chmurná cesta.