Cécile Guillot – Pas de deux s temnotou [povídka/audio]

 

 

„Dámy, přejdeme k adagiu. První pozice. Nadechnu se a držím, raz, dva. Demi-plié. Tendu. Développé croisé. Pozor na pánev. Arabeska.“

Držím rytmus, svaly se mi napínají podle zvuků melodie, jsem dokonale v rovnováze. Nohu zvedám daleko za sebe, trup poklesá k zemi. Každý pohyb provádím přesně, přesto však v očích slečny Elly vidím frustraci. Mračí se a já vím, co se neodvažuje dodat. Víc vášně.

Přesně to si od ní vyslechla Ivy, když dělala konkurz na Giselle. Nakonec jsem tu roli dostala já. Víc vášně. Víc duše. Snažím se znovu nalézt tehdejší pocit, udržet si ho. Tělo, které jako by vzlétalo. Zoufalství mladé venkovanky, po opuštění hrobu proměněné ve vílu. To by ke mně mělo promlouvat víc než kdy jindy. Naneštěstí už nenacházím onen téměř mystický impuls, který mi umožňoval interpretovat všechny role, nechat se unášet hudbou. Přímo se jí stát. Jsou to sice nedávné vzpomínky, ale vracejí se mi z velké dálky. Je to jako pohled z okna za deštivého dne. Všechno je rozmazané a zkreslené. Byla jsem opravdu ta dívka? Ta baletka se slibnou budoucností?

Tóny ke mně doléhají pomalu. Rond de jambe, opsat půlkruh.  Nedaří se mi ani ty nejjednodušší krokové sekvence. Pohybuju se jako stroj. Dokonale, ale bez citlivosti, díky níž jsem bývala nejlepší. Stal se ze mě robot. Malá hezká plastová tanečnice, která se bezcílně točí, když odklopíte víko její krabičky.

Melodie utichne. Vezmu si z tyče ručník a slečna Ella ke mně přistoupí.

„Nebuď na sebe tak přísná. Tělo i mysl potřebují čas na uzdravení.“

Nic na to neřeknu. Svým způsobem mám štěstí. Mohla jsem mít zlámané nohy, roztříštěnou páteř. Už nikdy bych nemohla chodit, natož tančit. Místo toho jsem dostala jen ránu do hlavy.

Obléknu si přes trikot nadměrně velkou mikinu a vyběhnu ven dřív, než učitelka tance stihne dodat něco dalšího. Poslední dobou slýchám spoustu klišovitých rad, ale nikdo zřejmě nechápe, že bez tance nejsem nic. Zasvětila jsem tréninku a studiu tohohle umění celý život, a jestli o tanec přijdu, bojím se, že už nebudu vědět, kdo jsem.

Na zpocené pokožce mě hladí chladný noční vzduch. Zachvěju se, ale je to skoro až vítaný pocit. V posledních dnech jsou chlad, hlad a bolest ve svalech tím jediným, co mi připomíná, že jsem naživu. Projdu ulicí, zahnu doprava a opustím relativní bezpečí pouličního osvětlení. Přidám do kroku. Téměř běžím. Tančím s nocí. Protože co nevidět přijde on. Hrozivý a neviditelný přízrak. Bude mě následovat soumrakem, pár metrů ode mě. Když se zastavím, zastaví se taky? Nebo mě konečně dohoní? Neodvážím se to zkusit. Jeho nevyhnutelný příchod mě děsí, jelikož nevím, o co mu jde. Je tam, cítím ho. Jako mohutnou tíhu, jež mi drtí srdce. To vynechá jeden úder, splaší se a bubnuje mi mezi žebry. Chvátám příšeřím a po celém těle mi vstávají chloupky.

Ten stín je mi důvěrně známý a zároveň cizí. Nevím, kdo nebo co to je, a přesto to ve mně rezonuje jako hořká připomínka… Proustova madlenka s příchutí popela.

Možná jsme spolu něco zažili… Vlastně o tom nepochybuju a nějaký vnitřní hlásek mi našeptává, že znovu to zažít nechci. Je to pekelné pas de deux a já mám pocit, že z něj nevyjdu bez úhony. Kousek po kousku mnou prosakuje hrůza. Skoro čekám, že ucítím ruku na rameni, což je hloupost. To, čeho se bojím, nemá natolik hmotnou podobu.

Přiženu se k brance domu, kde bydlím se svou přítelkyní, a s úlevou sáhnu na studené mříže. Pocit cizí přítomnosti zmizí, stáhne se do stínů a já otevřu. V pantech to zaskřípe a já zadýchaná vystoupám po několika schodech na verandu a pospíším si do cihlové budovy.

Slyším, že Miriam se činí v kuchyni. Nezajdu za ní, radši vklouznu do temné chodby a zavřu se v koupelně, abych se vzpamatovala. Neznám nic horšího než její ustarané pohledy. Všechno je pro ni záminkou, aby si mě prohlížela s vážným výrazem ve tváři. Nevím, co se jí honí hlavou, ale mám dojem, jako by mě každou zatracenou vteřinu mé existence zkoumala pod mikroskopem.

Svléknu se, oblečení nechám ležet na hromádce na podlaze a vlezu si do sprchy. Horká voda mě zahřeje a zbaví mě hrůzy, která se mi lepí na kosti. Skoro bych věřila, že si to všechno jenom představuju. Že je to chiméra stvořená úzkostí. Žádný zlovolný stín mě nepronásleduje. Taková pitomost.

Popadnu ručník, otřu se a stoupnu si před velké zamlžené zrcadlo. Můj odraz je zastřený, neurčitý béžový a hnědý tvar. Šálí mě zrak. Už ani pořádně nevím, na co se dívám. Není za mnou nějaký tmavší tvar? Setřu ze zrcadla vlhkost a odhalím svůj obličej s široce otevřenýma očima. Odraz mi ukazuje jen verzi mě samé, o něco hubenější, unavenější a popletenější než dřív. Obléknu si pyžamo, které je mi teď velké, a zavážu šňůrky, aby mi nepadaly kalhoty.

Když ještě s mokrými vlasy vyjdu z koupelny, ucítím vůni Miriamina slavného haitského griotu. Kdysi se mi z ní sbíhaly sliny, ale dnes se mi chuť k jídlu hledá jen těžko, i když mi kručí v břiše. Sednu si ke svému voňavému talíři. Vložím si kousek marinovaného vepřového do úst a pomalu žvýkám. Vychytralá lest, abych nemusela mluvit.

„Jak ti to dneska šlo?“ zeptá se mě Miriam.

„Nebylo to špatný. Vrátila se mi všechna původní pružnost.“

O elánu radši pomlčme, ten nejspíš skončil spolu s mým lexusem na vrakovišti.

Cítím, že Miriam by se mě ráda vyptávala dál, ale vyhýbám se jí očima a dívám se na pikliz, který jsem k masu dostala. Dál si vkládám sousta do úst a svědomitě je rozmělňuju. Asi jako kdybych přežvykovala lepenku.

„Nechutná ti to? Mám udělat něco jinýho?“

Hlas se jí zlomí. Vypadá tak křehce, ačkoli se na rozdíl ode mě nesrazila s náklaďákem a nestrávila několik hodin v kómatu.

Vzpomenu si, že tohle bývalo moje oblíbené jídlo, a chtěla bych ji uklidnit, ale nenacházím slova, a tak ji nechám s její nejistotou a velkýma bezradnýma hnědýma očima. Jenom pokrčím rameny a dál polykám jídlo, jak nejlíp umím. Miriam každopádně nikdy neměla ráda, když se věci nevyvíjely podle jejích představ.

Po dlouhém, tíživém mlčení konečně dojím. Vstanu a začnu sklízet ze stolu.

„Doufám, že nejsi moc unavená,“ řekne Miriam a pokusí se o veselé pousmání. „Stáhla jsem Černou labuť. Vzpomínáš? Byly jsme na ní v kině.“

Ta vzpomínka mi připadá tak dávná. Ten film se mi líbil, ale neprahnu po tom vidět ho znovu, už jen zmínka o tom temném příběhu mě odrazuje. Baletka, která si nevěří? Která propadá šílenství? Ne, díky, můj současný život mi stačí. Miriam zřejmě vycítí můj neklid, shodí falešný úsměv a promne si ruce – vypozorovala jsem, že to dělá vždycky, když je v rozpacích, ale už mě tím neobměkčí.

„Á, omlouvám se, zapomněla jsem na Winonu Ryder…“

Baletka zraněná při nehodě… A kdyby jen to… Ale to ona samozřejmě nemůže vědět. Jak jí mám vysvětlit něco, čemu sama nerozumím?

„To nic. Stejně jsem unavená, pojďme spát.“

Zalezu si pod peřinu a vezmu do ruky knihu z nočního stolku. Tu, kterou jsem měla rozečtenou před nehodou. Otevřu ji na stránce, kde jsem nechala záložku.

            (…)

            Položte na běl hlubokého polštáře

            povadlé květy, jež vůní až trýzní.

            Vložte je do rukou, na srdce, na tváře,

            květy, jež dýchají laskavou přízní.

            A já řeknu tichounce: „Nezbylo z mé duše dost…

            Však slitujte se nad ní, ať se ukonejší.

            Ať usne pevně, usne na věčnost.“

            Dnes budu spát; spát smrtí nejkrásnější.^[1]

            (…)

Přečtu si ty verše několikrát dokola a snažím se v nich zaslechnout nějakou ozvěnu, ale poezie nedokáže rozechvět mou duši o nic víc než tanec. Slova ztratila své kouzlo. Posttraumatický stres, říkají lékaři. Zadržím povzdech, abych nerozrušila Miriam, vrátím knihu na místo a zhasnu lampičku. Přítelkyně mi zlehka položí ruku na paži.

Ruka, jež mě dřív rozechvívala očekáváním, měkká a plná příslibů, ve mně teď vyvolává pocit, jako by mi po kůži lezl nějaký hmyz. Snažím se neztuhnout ani se před jejím dotykem neodtáhnout a nechávám ten okamžik plynout. Zkoumavé prsty sjíždějí níž, hladí mě po boku. Snažím se tedy zhluboka dýchat a předstírat, že spím. Jako bych kdy usnula za pár vteřin. Miriam se nenechá ošálit a její ruka dopadne zpátky na peřinu, ztěžklá frustrací a smutkem. Minuty ubíhají, a zatímco ona se vrací do Morfeovy náruče, když nenašla tu mou, já dál upírám zrak do tmy. Trvá hodiny, než konečně usnu.

Stín je se mnou, všude a zároveň nikde. Ve vzduchu, který dýchám, obklopuje mě, naplňuje mě temnotou. Ucpává mi hrdlo. Nemůžu dýchat, dusím se. Začnu si drásat hrdlo, zarývám nehty do mléčně bílé kůže. Snažím se vytvořit otvor, jímž by se dovnitř dostal kyslík. Nehty se mi zarývají hlouběji do masa a po rukou mi stéká krev. Dál a dál, mám pocit, že mi co nevidět puknou plíce. Stín se usadí v každém zákoutí mé bytosti, v každé dutině, v každém záhybu, tlačí, silou mě nutí, abych přestala být sama sebou, abych se stala… jí. Splynutí, symbióza. Světla a temnoty. Života a smrti. Nebo spíš ničení. Dělám, co je v mých silách, abych se z jeho sevření vymanila, abych tomu pádu do nicoty předešla, ale připadám si ochromená, mysl ani tělo už mě neposlouchají. A pak spatřím světlo.

Když stěnu ozáří světla auta, otevřu oči. Narovnám se a jednou rukou si prohrábnu zpocené vlasy. Sen už se vytrácí a zanechává po sobě jen pocit hrůzy a stažené hrdlo, stále kupodivu prostoupené bolestí. Zavřu víčka a snažím se uklidnit zběsile tlukoucí srdce. Každou noc mě z odpočinku vyruší rychle zapomenuté obrazy, po nichž bývám vyděšená a roztřesená. Vyčerpaná. 

 

 

Druhý den vstanu brzo ráno, abych se připravila na týdenní schůzku s psycholožkou. Vyklouznu z peřin a vzápětí i z ložnice, abych nevzbudila Miriam. Ještě spí a line se od ní slabé hvízdavé chrápání.

Rychle se obléknu – džíny, beztvaré sportovní tričko a tenisky – a potom popadnu suchý bagel, který leží na lince už dva dny. Stejně už mi nic nechutná a jediný smysl jídla je dodat tělu energii. Jako když do auta natankujete palivo.

Vyjdu ven. Je chladno, slunce už vykukuje nad obzor a prozatím ode mě drží dál to, co mě pronásleduje. Všechno je pokryté jinovatkou a mráz proměnil španělský mech ve třpytivou girlandu. Je to taková drobnost, kterou bych si dřív vyfotila a následně ji nasdílela na sociálních sítích. Teď je mi ten pohled ukradený, mimoto Instagram jsem od nehody neotevřela.

Dřív. Můj život se dá shrnout tímhle jednoduchým slovem. Představuje pro mě nejen minulost, ale i všechno, co jsem ztratila.

Mé kroky vedou do centra města. V tuhle hodinu má většina obchodů ještě zavřeno a míjím pouze vzácné opozdilce pospíchající s kouřícími kelímky do práce někde v kanceláři.

Dorazím k ordinaci psycholožky a otevřu dřevěné dveře. Sotva se posadím na čalouněnou židli v malé čekárně, přijde si pro mě a tváří se stejně přívětivě jako vždycky. Usmívá se, naslouchá, a přitom si udržuje určitý odstup. To se určitě učí na univerzitě.

Usadím se do přepychového křesla a zírám na zelenou rostlinu vedle barevného obrazu.

„Jak se dnes cítíte?“

Dlouho se dívám na ty známé věci, než se mi konečně podaří odpovědět. Ale terapeutce to zřejmě nevadí, zůstává klidná a trpělivá. Tak profesionální.

„Cítím se… prázdná… řekla bych. Nic mě doopravdy nebaví. Všechno dělám čistě ze zvyku, ale nemám z toho žádnou radost.“

Vlastně necítím vůbec nic, měla bych říct.

„Je naprosto normální, že se po traumatu, jako je to vaše, projeví příznaky deprese. Pořád máte potíže s usínáním? Noční můry?“

Přikývnu.

„Pamatujete si svůj poslední sen?“

„Ani ne. Pamatuju si hlavně, jak jsem se bála.“

Strach je asi jediná emoce, jež ve mně neotupěla.

„Nepamatuju si dokonce ani tu svou nehodu,“ přiznám se.

„To se stává často. Prožila jste něco tak silného, že to mohlo vyvolat emoční hypermnézii. Ta narušuje tvorbu epizodické paměti, jež umožňuje událost popsat slovy a uvědomit si ji. To může vést k částečné amnézii. Možná bych vás mohla odkázat na své kolegy, kteří se specializují na EMDR. To je osvědčená technika.“

„EM co?“

„EMDR je technika založená na oboustranné stimulaci.“

Pokrčím rameny a obrátím pohled k oknu. Obloha teď visí nízko a je zatažená. Tu odbornou hatmatilku poslouchám jen na půl ucha. Upřímně řečeno nechápu, jak by nějaká hloupá cvičení mohla zaplnit tu prázdnotu ve mně, zahnat stín, který mě každou noc pronásleduje, nebo mi aspoň vrátit chuť k jídlu.

Z ordinace odcházím s pocitem, že jsem promarnila čas. Cvokařka nic nechápe. Jenom se mě snaží zařadit do škatulek, co se naučila na univerzitě. Ještě že jsem se o tom stínovém pronásledovateli nezmínila. Patří k příznakům posttraumatického stresu, nebo by padlo ono slovo na „s“? Schizofrenie.

Den se nudně vleče, nejdřív přednáška o dějinách ruského baletu a pak o anatomii. Když nastane čas jít do tanečního studia a obléknout si trikot, uvědomila jsem si, že to všechno postrádá smysl. Za chvíli začne hrát hudba a já se budu pohybovat jako loutka na provázcích, kterou vede vůle učitelky. Jako bych ji už slyšela, jak na mě pokřikuje. Víc duše. Víc duše. Tolik jsem se chtěla stát dokonalou tanečnicí, ale tíhu jejích očekávání neunesu. Změnila jsem se.

Vrátím piškoty do tašky, odchvátám ze šatny a vrazím do povýšeně se tvářící baletky v dlouhé šeříkové sukni tutu. Za zády se mi ozve nadávka neladící s jejím elegantním vzhledem.

V mé ulici už je tma. Měla jsem se domů vydat dřív. Měla jsem dřív dospět k rozhodnutí, že přestanu tančit. Tahle šaráda trvá už příliš dlouho a já tu hloupě stojím venku v noci a bojím se, aby mě nedohonilo cosi, co se přesouvá ze stínu do stínu. Momentálně se mi nechce vůbec nic, ale po jedné věci přece jen toužím ze všeho nejvíc, a to utéct tomu. Utéct tomu stínu, těm nočním můrám, tomu, co mě všude pronásleduje a je mi vždycky v patách. Skoro cítím, jak se mi to plazí po kůži. Dychtivě. Nenasytně.

Když dorazím k brance, uvidím, že se v zatažených oknech svítí. To mě nepřekvapuje, Miriam končívá kolem páté. Překvapivější je, že není sama. Přes závěsy rozeznávám dvě pohybující se postavy. Pomalu jdu dál a tiše otevřu dveře.

Doléhají ke mně útržky rozhovoru. Podle všeho je plný vášní. Po hlase poznám Ihana, Miriamina bratra. Je to už dlouho, co nás naposledy navštívil, a musím říct, že jsem ho nikdy nevítala s kdovíjakým nadšením. Vždycky mě zneklidňoval svými talismany a dalšími cetkami, které mu visely pod krkem. V jeho prospěch nehraje ani to, že ve svém takzvaném vúdú krámku okrádá lidi. Ale najednou mě napadne, jestli je opravdu takový šarlatán, za jakého jsem ho vždycky považovala. Třeba by mi mohl pomoct. Třeba by s trochou soli a nějakým zaklínadlem nebo co já vím dokázal zahnat temnotu, která se ke mně stahuje. Udělám cokoli, abych jí unikla, i ty největší šílenosti, a jestli mám zničehonic začít věřit v magii, klidně začnu. Užuž vcházím do domu, když vtom zaslechnu své jméno.

Samozřejmě se baví o mně.

„Varoval jsem tě. Podvádět smrt se nemá. Říkal jsem ti, že bude jiná. Vždycky to tak je. Nemělas mě vůbec žádat, abych ji přivedl zpátky.“

„Něco pro ni určitě udělat můžeš,“ vzlykne Miriam.

„Ne, nemá to řešení. Neměl jsem tě vůbec poslouchat. Říkal jsem si, že po tom všem, čím sis prošla, by tě ztráta snoubenky zničila, ale neměl jsem se nechat umluvit. Tak holt v životě chodí. Všichni jednou umřeme a předtím uvidíme jednoho po druhým odcházet naše blízký.“

Na zádech mi vyrazí studený pot. O čem to mluví? Pomalu couvám a srdce mi buší jako o závod. Panika ve mně narůstá tak, až hrozí, že mě naprosto přemůže, jakmile mi význam těch slov pronikne do mysli. Smrt. Jiná. Přivedl zpátky.

Snažím se uvažovat. Špatně jsem to pochopila. Očividně jsem nezemřela. Jsem tady, stojím, chodím, mluvím…

… nedokážu cítit sebemenší potěšení a připadám si prázdná a zbytečná jako loutka. Zasraná zombie. Vybaví se mi moje opakující se noční můra. Vzpomínka. Vzpomínka na peklo.

Nemůžu dýchat. Rozškytám se. Jestli jsem při té autonehodě zemřela, neměla bych přece potřebovat vzduch do plic, ne? Srdce by mi nemělo šíleně pumpovat krev do žil. Ale jestli jsem obživla… Možná že…

Najednou se mi vybaví slova slečny Elly. Víc duše. Nemohla mít větší pravdu. Je ze mě tělo bez duše, kterému je souzeno už nikdy nic necítit?

Bezděky se krok za krokem vzdálím ode dveří a ocitnu se opět na ulici. A je tam i on. Čeká. Trpělivě. Tentokrát se k němu otočím čelem. Nemůžu říct, že bych ho doopravdy viděla, ale v mihotavém svitu pouličních lamp a v nezvyklém zápachu síry vzlínajícím z asfaltu ho rozeznávám. Soumrak kolem mě houstne, obklopuje mě, tlačí se na mě.

Zhluboka se nadechnu a pokusím se potlačit paniku. Hyperventilace mi nepomůže.

„To je v pohodě, chápu to. Musím se vrátit, že? Přišel sis pro mě? Ale můžeme něco vymyslet, ne?“

Poslední větu vyslovím prosebně.

Natáhnu ruku a ucítím, jak mi mezi prsty protéká temnota. Rozlévá se ve mně zvláštní pocit. Vykročím k domu spolu se stínem, už mě neděsí. Jak se mi vracejí vzpomínky na tu noc – noc, kdy můj lexus zkřížil cestu ospalému řidiči náklaďáku –, mám dojem, že té bytosti líp rozumím a ona cítí, co se odehrává v mém srdci. Spojuje nás pouto. Ne pouto rodiny, lásky nebo nějaká z těch volovin, co o nich lidi pořád mluví, ale něco mnohem silnějšího. Smrt.

Strávila jsem s ním tři hodiny v něčem, co silně připomínalo peklo, tři hodiny, které mi připadaly jako věčnost a které se mi noc co noc připomínají. Tři hodiny, během nichž jsem okusila nicotu.

Nicotu, které se bojím víc než čehokoli jiného.

Nechci navždycky zmizet. Je lepší žít takhle, jako prázdná schránka, než nežít vůbec. Neexistovat.

Prázdnota ve mně tepe a čeká, až se vrátí tam, odkud pochází. Kousek toho prázdna, té nicoty jsem si přinesla s sebou.

Pomalu vystoupám po schodech a otevřu dveře dokořán, odhodlaná se z téhle šlamastyky nějak dostat. Ihan a Miriam se ke mně otočí a zatváří se překvapeně.

Moje staré já by se rozzlobilo, křičelo, plakalo. Postavila bych se Miriam. Je pro ni typické, že chce mít všechno pod kontrolou, dokonce i mou smrt. Pak ale pomyslím na to, co mě čeká – co mě čekalo a z čeho mě vytáhla –, a nemůžu se jí divit.

  

 

„Podívej, místo po mně zaujmou hned dva lidi, to se vyplatí, ne?“

Zdá se, že stín je s mým návrhem spokojený, pustí mou ruku a vrhne se na ženu, kvůli níž mi srdce kdysi tlouklo rychleji, a na jejího bratra. Trvá to jen zlomek vteřiny a na podlahu se svalí dvě těla. Temnota odchází, odnáší dva životy a tíhu z mé hrudi. Jakmile zmizí, snáz se mi dýchá a šero hasnoucího dne už mi nepřipadá tak husté a zlověstné. Přistoupím k mrtvým.

Ihan nakonec nebyl šarlatán, jsem toho živým důkazem. Ty jeho ochranné amulety mu ovšem byly houby platné. Odvrátím pohled od jeho velkých nehybných očí a podívám se na Miriam. Ve tváři se jí zračí stejně vyděšený výraz, oči má dokořán, ústa mírně zkřivená. Čekala jsem, jestli ve mně její smrt vyvolá nějaké emoce – jakékoli. Smutek, výčitky, cokoli. Ale v té prázdnotě ve mně její odchod nic nevzbudil. Možná jen jisté uspokojení. Koneckonců stín zmizel a vzal s sebou mé noční můry, unikla jsem prázdnotě a můžu si teď po světě chodit svobodně a bez obav.

Snažila jsem se být bílou labutí, jakou Miriam znala, abych naplnila její očekávání a očekávání všech kolem. Marná snaha. Z mrtvých totiž vstala černá labuť. Černá labuť připravená vzlétnout a shodit okovy, které jí lidstvo nasazuje. Volná.

 

 

O několik dní později přijdu do tanečního studia.

„Ale ale, copak to tu máme za navrátilce?“ prohodí slečna Ella a zvedne obočí.

Potlačím úsměv. To se povedlo.

Spustí hudba a já se roztančím. Moje grand jeté ještě nikdy nebylo tak uvolněné. Moje fouettés ještě nikdy nebyla tak dokonalá. Skáču výš a výš, popírám přitažlivost. Všechny mé pohyby jsou vyladěné jako u nějakého stroje, pozoruhodně přesné, rychlé, neomylné. A bez emocí.

Když dozní poslední tóny, zakončím piruetou a obrátím se k učitelce. Nedívá se na mě s pýchou nebo uspokojením jako dřív. Dokonce ani s rozmrzelostí nebo lítostí. Ne, v oříškových očích se jí zračí strach. A to mi vyhovuje… Ach, ano, myslím, že se mi to dokonce líbí.

 

Z francouzského originálu

Pas de deux avec les ténèbres

vydaného roku 2023

v antologii Nous parlons depuis les ténèbres

sestavené Estelle Faye a Floriane Soulas

přeložil Roman Tilcer;

redigoval a verše přeložil Richard Podaný,

korektura Háta Kreisinger Komňacká

 

^[1] Renée Vivien, „Únava“, 1902