I.
Horký bílý písek pokrytý mušlemi a o něco dál mohutná zelená stěna; ostrov pokrývala bujná vegetace, průzkumná skupina odhalila celou řadu druhů tropického ovoce, z nichž některé posádka znala a některé žádný z nich nikdy předtím neviděl – měly tvary hvězd, mečů a půlměsíců. V korunách stromů skřehotali velcí papoušci s pestrobarevným peřím, z větve na větev skákaly štěbetající opičky s hnědou srstí a z houštin kapradí vysokého jako člověk vanul příjemný zemitý pach – tak vítaný pro ty, co strávili šest týdnů bez přestávky na palubě lodi, kterou bouře odchýlila z kurzu.
Vypadalo to jako skvělé místo k doplnění zásob. Byla tam laguna s pitnou vodou, plavaly v ní ryby a ke kamenům se lepily chobotnice. Na pláži seděly tucty obřích suchozemských želv. Byly tam háje kokosovníků.
Někteří se vydali nabrat pitnou vodu, jiní sklízet ovoce. Zabili šest želv, aby si z nich připravili odpolední jídlo, několik mužů bylo vysláno do vnitrozemí, aby se pokusili něco ulovit, a La Motte, lodní kuchař, malý, kulatý, plešatící muž se smyslnými rty a živýma očima, mezitím zapálil dva veliké ohně, jeden pod kotlem, druhý pod těžkou litinovou pánví.
Poté, co zbavil želvy krve a vnitřností, pečlivě odstranil tuk, maso osmahl a dal ho zvolna vařit s trochou červeného vína, bobkovým listem a různým kořením.
Stál tam mírně rozkročený, s vystrčeným břichem, po tváři se mu řinul pot a svému umění se věnoval, jako kdyby byl v nějaké slavné pařížské kuchyni a vařil pro vznešené pány a dámy, místo aby na ostrově kdovíkde využíval svých schopností k nakrmení zlodějů a hrdlořezů.
Později odpoledne zaslechli zdáli několik výstřelů.
„Zřejmě se jim poštěstilo něco ulovit,“ prohodil Lagoverde, první důstojník, asi padesátiletý Ital s dlouhou štíhlou čelistí.
La Motte na to: „Bylo by to hezké, kdyby přinesli mravenečníka nebo pár opic, pestřejší výběr masa by našemu jídelníčku prospěl.“
„Pokud jde o mě, ke štěstí mi stačí talíř plodů moře. I když mám zvěřinu docela rád, opravdu nejšťastnější jsem, když mám tresku, ústřicový koláč nebo talíř sladkých plážovek.“
„V tom případě jste si vybral správné povolání,“ pronesl kuchař s jemným náznakem povýšenosti, „protože poslední dva týdny jsme, jak víte, jedli jenom pražmy, tresky a mouku.“
„To už je námořníkův úděl.“
„Taky by se tomu dalo říkat úděl šílence. Dal bych snad cokoliv, kdyby se mé rty mohly čas od času dotknout čerstvého bílého salátu!“
Na pláži se objevila jakási postava, ubírala se k dočasné kuchyni. Dělala dlouhé kroky. V zádech měla slunce. Předcházel ji její stín.
„Našel jste něco, kapitáne?“
„Vskutku našel,“ přitakal příchozí a otevřel svůj vak. „Mezi mými úlovky se nalézá crabbe-criarde, jenž vříská jako malá kočka, krab poustevník nesoucí Calliactis tricolor a několik zajímavých ostnokožců. Skalnatá mělčina na konci pláže se hemží rozličnými životními formami.“
Jedinec, který byl osloven jako kapitán, pročež musíme předpokládat, že měl mezi svými muži rozhodující a určující pozici, si zaslouží popis. Byl neobyčejně vysoký a hubený, na hlavě mu trůnila hustá, dlouhá a poněkud obnošená bílá paruka. Jeho obličej, pozoruhodně bledý na člověka, jenž se už dlouho plaví v tropickém podnebí, připomínal koně a rty působily dojmem, že jsou neustále sevřeny nelibostí. Nosil šedý kabátec bez límce s širokými manžetami a dlouhý svrchník, obojí šedě lemované, k tomu krátké černé kalhoty, bílé punčochy a boty s velkými mosaznými přezkami. Jmenoval se Nikola Bruerović.
Právě v tu chvíli se z jídla začala linout silná a příjemná vůně, vznesla se do vzduchu, letěla lagunou a džunglí, polechtala nozdry členů posádky a přinutila jejich nohy zamířit k malému táboru na pláži.
Záplava výrazných barev, plavé brady a dlouhé tenké černé kníry, jasně červené šerpy a hnědé holínky; semianilinové tváře zdobené bezstarostnými úšklebky, někteří s nohama z vrbového dřeva, jiní z jedle či dubu, silní chlapi se zhrublými klouby schopní čelit hurikánu i lidem. Byl mezi nimi Býk Milo, chlapisko s nízkou inteligencí, avšak ohromnou silou, Amraphel, který měl vousy dlouhé a špičaté jako hrot píky, a Martini, drobný Ital mimořádně zručný s ostřím – a také mnoho dalších, od nedbale upravených až po ty s nablýskaným čelem a ostrými zuby.
Pak se z pralesa vynořili další, parta rozzářených, usměvavých lovců, kteří mávali šavlemi a postrkovali mušketami pět malých stvoření. S pokřikováním a smíchem mezi sebou vedli skupinku domorodců – v sukních z palmového listí, s dlouhými mastnými vlasy sčesanými dopředu, jako kdyby chtěli zcela zakrýt svou tvář.
La Mottovi se rozšířily oči.
Kapitán se zamračil.
Muži se zvědavě seběhli kolem, samý žert a smích.
„Upečme si je jako jabka!“
„Ne, necháme La Motta, ať z nich udělá fricassée!“
„Ta holka vypadá tak chutně, že by se dala jíst syrová!“
A pak:
„Vypadá to, že mají něco na břiše,“ řekl jeden z chlapů. „Tetování nebo jizvu.“
Přitiskl prst na břicho starého muže a vzápětí vykřikl, protože se ta věc otevřela jako žraločí tlama, odhalila dvě řady špičatých zubů a ukousla mu špičku prstu – vystříkla oranžová a potom zraněný pirát domorodce zuřivě probodl šavlí a krev probudila touhu po další krvi, posádka se přidala a povraždila ty s dlouhými mastnými vlasy – pistole burácely, čepele bodaly a za chviličku leželi všichni kromě jednoho zmasakrovaní a krvácející na písku.
„Dost!“ vykřikl kapitán. „Trávíte život hledáním pokladů – copak nevidíte, že to, co tu máme před sebou, je právě takovým pokladem? Chci, aby ten zajímavý exemplář zůstal naživu, neboť věřím, že je hoden prostudování.“
Drobná žena seděla v písku mezi mrtvolami svých druhů a chvěla se.
II.
Někdo by se mohl ptát, jak je to možné, že tolik drsných chlapů poslouchalo tak zchátrale vypadajícího džentlmena. Odpověď je vcelku prostá: byl zároveň krutý i velkorysý.
Nikdy si nebral větší podíl z kořisti než jeho muži – vždy ji dělil spravedlivě mezi všechny. Stejně tak nikdy nejedl lepší jídlo než ostatní. Na druhou stranu však přísně vyžadoval disciplínu. Stačila sebemenší chyba a hned provinilci vystřelil mozek z hlavy.
Rovněž je potřeba říct, že mu nescházela odvaha. Během nájezdů vždy zastal svou roli a nepřátele pobíjel klidně a metodicky, jako kdyby sbíral vzorky z přílivového jezírka. Nikdo ho nikdy neviděl smát se, usmívat, plakat nebo v hněvu zvyšovat hlas. Pokud už někdy hlas zvýšil, udělal to čistě proto, aby ho bylo slyšet. Působil jako muž naprosto postrádající emoce.
Narodil se v Republice Dubrovníku a v dětství pozoroval lodě v přístavu a vodu šplouchající na kamenitém pobřeží. Jako mladík studoval na univerzitě v Padově, kde na sebe upozornil tím, že napsal v daktylském hexametru 4970 veršů dlouhou latinskou epickou báseň pojednávající o zatmění slunce, což byla práce formálně znamenitá, leč krajně nezáživná. Zvítězil v několika soubojích a fušoval do vynalézání, kreslení map a botaniky. Později strávil čtrnáct let plavením se po známém světě a psaním práce o slapových jevech, kterou po jejím dokončení většina představitelů Svaté církve římské okamžitě odsoudila kvůli jistým teoriím, jež předkládala a které byly v rozporu s myšlenkou jediného Stvořitele a vládce všehomíra.
Protože s ním vyšší společenské vrstvy začaly najednou jednat s pohrdáním a u kolegů vědců narážel jenom na mlčení, zřekl se světa, opatřil si loď, shromáždil posádku zoufalých, ale vesměs inteligentních mužů a vydal se zbohatnout.
III.
Mezi popínavými zakucelkami plavala vlnícími se chodbičkami hejna oslnivých ryb a zírala na jolu, jež plula od břehu k lodi a od lodi ke břehu a převážela zásoby. Nákladový prostor se brzy naplnil zhruba padesáti živými suchozemskými želvami, které bylo možné podle potřeby chovat a zabíjet, a zajistit si tak trvalý přísun čerstvého masa. Na palubu bylo rovněž přineseno asi čtyři sta kokosových ořechů a bezpočet dalšího ovoce a taky dostatečná zásoba pitné vody.
Posléze voňavá bríza napjala plachty Vrabčáka, zázračné lodi, šalupy, neuvěřitelně rychlého plavidla, které mělo k bokům připevněné pontony z lýka kokosových ořechů, díky nimž bylo téměř nemožné, aby se potopila i během těch nejzuřivějších bouří. Loď se rozletěla oceánem a po mnoho mil ji sledovala skupinka ploutví.
IV.
Kapitán pracoval na pojednání pojmenovaném Katalog mořských vod, jejich nálad a průvodních jevů.
„Vstupte,“ řekl rázně, aniž zvedl hlavu od stránky, kterou se zaujetím pokrýval řádky úhledného rukopisu.
Dveře se otevřely a do malé přeplněné kajuty vešel Lagoverde. Na jedné stěně visela vedle velkého teploměru trigonometrická tabulka. Police byly nacpané knihami a stránkami z manuskriptů a všude možně se válely vědecké přístroje: tu versorium a tu circumferentor, v jednom rohu stál nonius, v dalším zase zaprášené, zanedbané zrcadlo.
„Dali jsme ji do oddělené kajuty, jak jste žádal, a kéž Bůh dá, aby neuváděla muže do nějakého obludného pokušení.“
„Jestli se ji někdo pokusí znásilnit, rozsekám ho bičem na kaši.“
„Vysvětlím jim to.“
„A jak se chová?“
„No, houpací sítě se ani nedotkla, radši se krčí v koutě na hromadě slámy jako nějaké zvíře, s jazykem vyplazeným na břicho. Hodně pláče a nabídnuté vařené jídlo vyplivla, ovšem hladově se vrhla na syrové želví vnitřnosti a nejspíš jí chutnalo i těch pár čerstvých kvajáv, co jí La Motte dal.“
„Ať jí La Motte oholí hlavu – a řekněte mu, ať si s tím pospíší, protože chci její překvapivě zdravě vyhlížející lebku prozkoumat ještě dnes večer.“
V.
Později, jak řekl, šel kapitán Bruerović tu bytost prozkoumat. Nyní, když měla hlavu oholenou, vypadaly její už tak velké oči ještě větší. Udivila ho jemnost její pokožky. Dotkl se její tváře a zaznamenal, že to vyvolalo reakci u hrtanu. Dotýkal se její lebky, zaznamenal si všechny povrchové zvláštnosti, nechal své dlouhé prsty mrštné jako vosy sklouznout od čichové kosti k dolní čelisti a pak zpátky ke kosti klínové.
V odlehlých výšinách jeho mysli se tvořily myšlenky, zanikaly a opět se formovaly jako plující oblaka. Potupu přebila sláva. Objev v kleci, vystavovaný v hlavních městech Evropy, užaslá knížata a zvolení princové otevírající měšce, zatímco dvorní dámy piští jako myši.
Následující dny strávil kapitán horlivým zkoumáním toho stvoření. Stůl v jeho kajutě zavalily poznámky, měření, diagramy.
„Příroda, dědičnost, ji obdařila krajně nezvyklou morfologií – a já se musím ptát proč.“
Měřil jí čelist, studoval končetiny; snažil se určit, po vzoru Anaximandera, jaká transmutace jí dala vzniknout; zdali je možné, že měli společného předka.
VI.
„Loď na levoboku, kapitáne.“
„Jaká loď?“
„Galeona.“
„Národnost?“
„Plaví se pod portugalskou vlajkou.“
Kapitán dopsal větu, vrátil šedé pero z husího brku do držáku, zvedl se ze židle a vyšel na palubu.
„Co myslíte?“ zeptal se Lagoverdeho.
„Je to velká loď.“
„Zajisté. A bezpochyby veze kořist odpovídající své velikosti.“
„Ale zjevně by to byl riskantní podnik. Na palubě má určitě třikrát víc mužů než my.“
„To je nejspíš pravda, ale naši muži jsou jak na trní. Pokud zaútočíme, budou tvrdě bojovat, pokud ji necháme odplout, mohli by propadnout mrzutosti.“
„Ano, žízní po krvi.“
„Nejdříve musíme toho přerostlého parchanta ochromit,“ rozhodl kapitán. A s tím se otočil k hlavnímu dělostřelci: „Jacquesu, sestřelte jí stěžně.“
Vrabčák byl vyzbrojen devíti bronzovými děly, několik jich zdobily spirály a erby. Dělostřelci postupovali podle tabulky s návodem, jejž sepsal sám kapitán, řetězovými střelami zničili lodi plachtoví a potom stříleli mršiny, zápalné střely, přes čtyřicet ran z každého děla, dokud nezačalo být nabíjení nebezpečné.
Pak se vrhli na zteč, sedmdesát proti dvěma stovkám, a na palubě vypuklo opravdové peklo.
Kapitán klidně probodl jednoho muže šavlí, dalšího zastřelil pistolí.
Všude kolem hořely ohně, tančící na sborový řev a kletby. Hlavy padaly z ramen a ve sprškách krve létaly vzduchem končetiny odťaté od těl. Obličeje stažené hrůzou; některé hodili přes palubu, aby je pohltily vlny, jiné na místě pobili.
Jeden Portugalec se šklebil tak, že mu byly vidět dásně. Býk Milo, třímající velkou sekeru, mu usekl levou paži, zatímco jeden z členů posádky Vrabčáka nedaleko ucítil, jak mu střela utrhla ucho – což byl mnohem lepší osud než ten, který potkal prvního důstojníka galeony, jemuž vzápětí kulka roztříštila lebku.
Kapitán Nikola Bruerović souhlasně pokýval hlavou, podíval se doleva a spatřil slečnu Divošku, jak před ním stojí s obřím nožem v ruce a paže má zbrocené krví.
Na okamžik se setkali pohledem. Pak se náš hrdina otočil a pokračoval v soustavném potlačování veškerého odporu na lodi; a když skončili a paluba byla kluzká krví, prozkoumali nákladový prostor: našli v něm nemalé množství raženého stříbra a košenily a další vzácné předměty.
Té noci, zatímco mužstvo oslavovalo vítězství a oplakávalo smrt druhů – přičemž obojí vyžadovalo hru na obráceného Diogena (sud v břichu místo břicha v sudu) –, kapitán zůstal sám ve své kajutě. Na druhý den byla posádka veselá, muži si při práci zpívali a žertovali, protože se teď plavba začínala vyplácet, kapitán však působil sklesle, mračil se víc než obvykle a choval se ještě odměřeněji. Polévky se toho dne skoro nedotknul; červeného vína vypil dva poháry.
VII.
Lagoverdemu se naskytl pohled, který ho překvapil. Dlouho zanedbávané zrcadlo nyní bylo vyleštěné a viselo na čestném místě na stěně, kde se kdysi nacházela trigonometrická tabulka. Samotný kapitán neměl čas na řeči, protože byl zaměstnaný – čištěním své paruky!
První důstojník se podrbal na dlouhé bradě a odešel do kuchyně.
La Motte tam seděl s kusem světlomodrého hedvábí na klíně a jehlou v ruce.
„Co to děláš?“ zeptal se ho Ital.
„Šiju dámské šaty.“
„Uch! A pověz mi, pro koho jsou?“
„No, samozřejmě pro jedinou ženu na palubě. Kapitánův rozkaz. Její sukně z trávy už zřejmě vyšla z módy.“
Lagoverde vylezl na palubu.
„Kdo by si to byl pomyslel,“ zamumlal si sám pro sebe a zadíval se na krvavě rudé slunce zapadající do vln.
VIII.
Jakkoli bizarně mohl jejich románek působit, byl vlastně příhodný – protože tvrdý led v Bruerovićově srdci by normální žena nikdy rozpustit nedokázala. Ten úkol čekal na někoho jiného – na exemplář. Temnou jeskyni plnou slizu a pavouků poprvé zalilo světlo. Je také podivnou, leč pravdivou skutečností, že ty nejprudší vášně často vzplanou mezi bytostmi, které nesdílejí stejný jazyk.
Členové posádky se tomu nesmáli ani si z toho netropili žerty. Moc dobře věděli, jak osamělý je život námořníka, a tento románek na širém moři v sobě měl něco dojemného, co jim nedovolovalo o tom mluvit – jejich rty zapečetila směs úcty a lítosti, a možná i strachu.
Často je také těžko říct, proč jednu bytost přitahuje jiná a proč se každý muž v jisté fázi svého života zamiluje. Navenek se kapitánovo chování příliš nezměnilo. Byl pořád stejně přísný, jeho rty se pořád neusmívaly, ale za zavřenými dveřmi jeho kajuty ty úzké proužky masa zněžněly.
Když tehdy piráti nahazovali rybářské sítě, jednou z moře vytáhli podivné stvoření – hada, jehož hlava velice připomínala hlavu lidského dítěte. La Motte ho nakrájel na kusy a podával ho k obědu zapečeného v těstíčku.
IX.
Následující týdny byly úspěšné, plné řezničiny, ohně a křiku. Loď plula kolem kuželovitých ostrovů, klouzala po zčeřených mořských šupinách, poskakovala po vlnách s bílými hřbety a barvila je doruda zpěněnou krví. Posádka se nadšeně oddávala ohavnostem. Zaútočili na celkem sedm lodí – dvě nizozemské, španělskou, francouzskou, dvě anglické a další portugalskou – a obrali je o zlato a stříbro, košenilu a indigo.
Zdálo se, že jim ta domorodá dívka přinesla štěstí.
Kapitán ji naučil používat pistole, jeden pár jí věnoval a ona je nosila zasunuté za šerpou z jasně modrého hedvábí, kterou měla omotanou pod ústy a kolem stehen. Nosila volné pestrobarevné kalhoty; brokátovou vestu zelenou jako papoušek; a klobouk ve tvaru jehlanu, ozdobený střapci.
Během jejich dobrodružství vždy upadala do vražedného šílenství – zasévala hrůzu do ubohých duší, na které útočili – protože ti pak měli pocit, že mají vskutku co do činění s šílenci a příšerami, s tlupou ze samotného pekla.
Extrémní násilí v ní vyvolávalo jisté vytržení. Během jedné zteče vyskočila na protivníka, omotala mu nohy kolem krku a uškrtila ho stehny. Jindy ji našli, jak okusuje lidskou nohu, ale nic z toho kapitána neznechutilo – možná mu to dokonce připadalo okouzlující, jak už milencům slabůstky jejich milovaných občas připadají.
A ve dnech nejlítějších bojů bývala touha domorodé dívky po lásce nejsilnější a rozechvělý Bruerović tiskl rty k rukám, za jejímiž nehty by mohl najít zbytky lidského masa.
X.
Temná šeď. Vytrvalý deštík. Opírala se o zábradlí, s nepřítomným, zasněným pohledem si nechávala lehké mžení dopadat na tělo, stékat po obličeji a promáčet šaty, těsně přilnuté k pružné postavě.
Když pršelo, vždy se chovala takto, duchem jinde, pohlcena přírodou; a kapitán se držel stranou, do jisté míry naplněn bázní; a když jí později pohlédl do očí, měl pocit, že v nich může zahlédnout vzdálené obrazy, palmové listy, tajuplné pláže zalité sluncem, na nichž se jakési bytosti společně točí při uctívání vln – což byla záhada, kterou se jeho analytická mysl odmítala zabývat; protože ve slečně Divošce se podivně mísila odvaha a plachost, brutální nadšení a smutek. Dokázala drápat a kousat, ale také něžně objímat. Měla v sobě jakousi prapůvodní nevyzpytatelnost, byla stezkou vedoucí do časů beztvaré prázdnoty; k vodám pod nebem a roztaveným horninám, kdy se svět teprve rodil.
„Co si o ní myslíte?“ zeptal se La Motte jednoho dne diskrétně prvního důstojníka.
„Je to zvíře nalezené na ostrově.“
„Což znamená?“
„Právě to.“
XI.
Naprosté bezvětří. Večer. Kapitán stál na palubě a díval se na purpurový západ slunce, po jeho boku Lagoverde.
„Myslím, že tohle bude moje poslední plavba.“
„Skutečně?“
„Skutečně.“
„Takže půjdete do důchodu?“
„Vždy jsem si říkal, že by bylo hezké odejít do Řecka… žít v poklidu, studovat život v moři a kráčet zemí, kterou kdysi obývali Pythagoras a Sofoklés.“
V tom okamžiku jejich rozmluvu ukončil svým příchodem Martini.
„Pierre, chlapec z muničního skladu je nemocný,“ ohlásil.
„Nejspíš půjde jenom o žlučníkové potíže z nějaké zkažené ryby, kterou mu La Motte naservíroval,“ poznamenal Bruerović.
„Není to nevolnost. Má horečku.“
Kapitán a první důstojník se to vydali prošetřit a našli chlapce ležet v houpací síti, tvář zbrocenou potem. Svíjel se bolestí a prudce kašlal.
„Jak dlouho je ti zle?“ zeptal se kapitán.
„Nebylo mi úplně dobře už několik dní,“ zamumlal pacient. „Kdybyste měli něco, co by mi ulevilo…“
Nikola Bruerović ho vyšetřil a spatřil vyrážku na jeho hrudi.
„Je to tyfus.“
„To je špatné,“ zhodnotil Lagoverde.
„Ano, to je. Chci, abyste vydrhli celou loď, odshora dolů – lůžkoviny hoďte přes palubu a kajuty vytřete octem. A za žádných okolností nepouštějte nikoho k mé kajutě.“
Na druhý den chlapec zemřel a oni jeho tělo zabalili do plachty a hodili přes palubu.
„Nikdy není hezké muset hodit kamaráda rybám,“ řekl Amraphel se špičatou bradou, „ale znamená to větší podíl pro nás ostatní.“
XII.
Kapitánovy rozkazy byly splněny do písmene a zdálo se, že problém je pod kontrolou, protože tři dny nebylo po nákaze ani stopy. Ale pak, čtvrtého dne, se Býk Milo nedokázal zvednout z houpací sítě a o osm hodin později zemřel.
Téhož večera onemocněli další dva členové posádky. Na druhý den další dva. Den poté plných sedm.
Muži, kteří v bitvách pravidelně čelili smrti s úsměvem na tváři, se teď třásli před neviditelným zhoubným nepřítelem. Někteří si prolévali hrdlo rumem. Další vzpomínali na modlitby z dětství. Ale ničilo je to všechny stejně, silné i slabé, opilé i střízlivé.
Svíjeli se v houpacích sítích; pár jich leželo na palubě, prázdné oči upírali do nebe. Jeden blouznil a viděl loď obalenou masem obřího mořského šneka. Další si zpíval a tvrdil, že se účastní hudebního klání s démony.
Někteří se zotavili, jiní ne. Během týdne hodili do vln půl tuctu členů posádky.
XIII.
Jednou ráno zaklepal Lagoverde na dveře kapitánovy kajuty.
„Nevstupujte,“ zaslechl zevnitř.
Za chvíli se ukázal kapitán.
„Je nemocná,“ oznámil.
Lagoverde neodpověděl. Nebylo co na to říct a náš svět je vpravdě pomíjivý jako záře blesku.
Začala blouznit a Bruerović měl co dělat, aby ji udržel v posteli.
Během té krátké doby se pokusil vymačkat nějaké odpovědi z přírody, dostat se jí až na dřeň. Horečnatě studoval své knihy, pátral v paměti, míchal prášky; dával dívce pít vodu s vylouhovanou sírou, natíral jí tělo dehtem zředěným v lihu, zaplnil kajutu výpary a dýmem.
Když na chvíli usnul, zdálo se mu, že se k němu plazí tisíce rukou, tisknou se k jeho rtům, dožadují se jejich stisku; když byl vzhůru, přenášela se tato strašlivá oplzlost na neživé předměty – o jeho náklonnost žadonily brýle, stůl, psací pero z husího brku.
XIV.
Dýchala velmi slabě; obličej vypadal, že se rozpouští jako svíčka. Břicho měla obnažené, ústa na něm byla zkroucená v ošklivém šklebu. Velkýma očima hleděla na kapitána, zornice obdařeny bronzovou nehybností. Pak odvrátila hlavu.
Zvedl se a opustil kajutu. Jeho paty klapaly o palubu; krok měl vyrovnaný. Těch pár mužů, co bylo na palubě, se mlčky věnovalo svým povinnostem. Sprška vody něžně narazila do trupu.
Bublina.
Kapka rosy.
Stál na lodním můstku a rozhlížel se po vodě – po nekonečné louce, rozlehlém modrozeleném koberci. Loď plula pustým mořem, v dálce na obzoru se sbíraly temné mraky a jeho rty zůstávaly pevně sevřené.
XV.
Když se vrátil do kajuty, dívka k jeho překvapení neležela pod přikrývkami, ale seděla na podlaze, úplně nahá, v podivné pozici – kotníky měla zaháknuté za krkem, tělo pokryté tenkým slizkým povlakem.
„Musíš se vrátit do postele,“ řekl Bruerović a vykročil k ní.
Čelisti na jejím břiše se rozevřely; chňapla po něm, nedovolila mu přiblížit se; a tak ustoupil a sledoval, jak se začíná divoce třást a kroutit; čelisti se jí vysouvaly z břicha, natahovaly se; a oči se přesouvaly.
Všiml si, že kolem ní leží kousky masa, prsty z nohou i rukou.
„Co je to za proměnu!“ Začala sebou plácat po kajutě a lapat po dechu; žábry se jí chvěly, na podlaze po ní zůstávala stopa lepkavého nažloutlého rosolu.
Kapitánova pravá ruka se pohnula, jakoby o vlastní vůli, chtěla uchopit pero a psát poznámky, ale to zmítání na podlaze jej přinutilo pochopit, co je třeba, a tak si zavolal na pomoc několik mužů, společně na ni hodili síť a odtáhli ji ve víru bouřlivého pohybu na palubu.
„Potřebuje vodu,“ řekl Lagoverde.
Kapitán Nikola Bruerović chvíli mlčel a pak vydal rozkaz a pozoroval, jak ji táhnou k lodnímu zábradlí, a vzápětí šplouchla do vody; krátký záblesk a byla pryč, zmizela v říši, která by se dala nazvat největší slzou na světě.
Nebyl však čas recitovat básně, nebyl čas zpívat tklivé balady o touze po svobodě či truchlivém životě.
„Loď na pravoboku, kapitáne. Fregata.“
„Vlajka?“
„Anglická.“
„Kolik nás je?“
„Čtyřicet sedm.“
Kapitán se otočil k Lagoverdemu. „Myslíte, že si s ní poradíme?“ zeptal se.
„To nevím, ale nevadilo by mi zabít pár Angličanů.“
„A taky je zabijete.“
Z amerického originálu
We Sleep on a Thousand Waves Beneath the Stars
vydaného roku 2008
v antologii Fast Ships, Black Sails
sestavené Ann a Jeffem VanderMeerovými
přeložil Ľudovít Plata;
redigoval Roman Tilcer,
korektura Háta Kreisinger Komňacká
Foto: archiv autora
Brendan Connell je americký spisovatel, jehož nezařaditelná, avantgardní tvorba se pohybuje napříč žánry – od hororu a fantastiky přes grotesku až po historickou fikci, a nechybí ani poezie v próze. Connell se neřídí konvencemi a oslovuje čtenáře hledající nevšední a mnohovrstevnaté texty. Ve svých dílech často kombinuje prvky bizarního a nadpřirozeného s osobitým smyslem pro humor a detail. Publikoval řadu románů (například The Translation of Father Torturo), novel (Miss Homicide Plays the Flute) a povídkových sbírek (The Life of Polycrates and Other Stories for Antiquated Children, The Metanatural Adventures of Dr. Black nebo Unpleasant Tales).